Článek
Letos jsme Mikuláše s čerty a anděly domů nezvali – a vlastně nikdy předtím. Neznáme osobně lidi, kteří si takto přivydělávají, proto jsme to raději neriskovali. Naše dcera chodí do první třídy, ale navštěvuje malou domškoláckou skupinu, kde mají na podobné tradice podobný pohled. Přesto mě šokovala zkušenost přátel, jejichž děti navštěvují běžné státní školy.
Děti se vždycky těší
Na to, zda si přejí, aby třídu, kam jejich ratolesti docházejí, navštívili Mikuláš a čerti, se těchto rodičů nikdo neptal. Představili jim to krátce před 5. prosincem jako hotovou věc. „Každý rok se za Mikuláše, anděly a čerty převlékají naši deváťáci a chodí do tříd na prvním stupni. Děti se na to vždy velmi těší,“ popisovala rodičům třídní učitelka prvňáčků. O tom, jak přesně to probíhá, ale neměli rodiče ani nejmenší tušení.
Skutečnost byla taková, že každý třídní učitel z prvního stupně sepsal seznam „největších hříšníků“ třídy a také těch „nejhodnějších“ dětí. Mezi nejčastější „vylomeniny“ se považovalo například to, že dítě zapomnělo udělat domácí úkol, o přestávce bylo příliš hlasité nebo zaostává ve čtení a psaní. Chlapec s ADHD, kvůli kterému byla do třídy přidělena asistentka pedagoga, dostal výtku za to, že nedokončuje úkoly a špatně se soustředí při čtení. Pochvaly naopak směřovaly k dětem, které plní úkoly na jedničku, dobře píší i čtou a během přestávek jsou přirozeně klidné.
Ten nejzlobivější kluk
Už samotný výběr „hříchů“ a „pochval“ mě šokoval. Opravdu školy očekávají, že děti, které do školy nastoupily teprve před třemi měsíci, zvládnou vše na výbornou, budou sedět o přestávkách tiše v lavicích? Vážně jim někdo za pochybení nebo nezvládnutí úkolu někdo vyhrožuje „peklem“? A skutečně ještě stále působí ve školách učitelé, kteří si symptomy poruchy soustředění a hyperaktivity pletou s charakterovými nedostatky? Bohužel zjevně ano.
Nicméně to, co mě z celé akce šokovalo nejvíc, byl její samotný průběh. Nabuzení deváťáci dorazili do tříd krátce po začátku vyučování a dali o sobě vědět křikem a pořádným bušením do dveří i lavic. Poté se jali předčítat ze seznamu provinění „největších hříšníků“ a předvolávali si je dopředu k sobě. Většina dětí prý byla naprosto vyděšená, ale učitelky to nedonutilo zasáhnout. Paní učitelka ve třídě zmíněných prvňáčků se dokonce smála, když se „nejzlobivější“ chlapec ze třídy začal schovávat pod lavici, ale čerti ho tam stejně „vyhmátli“.
Ještě večer prý o situaci děti doma mluvily s tím, že se bojí, aby stejní čerti nedorazili i k nim domů. Obávaly se, že by si je nakonec mohli odvést do pekla. Paní učitelky byly s akcí spokojené a nadmíru aktivní deváťáky následně pochválily. Příští rok prý – pro velký úspěch – stejná akce proběhne znovu.
Děsivý velký svět
Faktem, že ve třídě mohou být i děti, které například zažívají domácí násilí, prošly traumatizujícími zkušenostmi nebo jsou prostě citlivější a bojácné, se zjevně nikdo nezabýval. Nemluvě o tom, jaký dopad může mít podobná akce na děti, které byly vybrány jako „nejzlobivější“, a to přinejmenším v jednom případě kvůli neurovývojové poruše, za kterou dotyčný prvňák rozhodně nemůže. Anebo na dítě, kterému zatím čtení a psaní nejde tak, jak by si paní učitelka představovala.
Je skutečně nutné dětem školu od začátku znechucovat, demotivovat je a dávat jim najevo, že jsou „horší“, „slabší“ nebo „línější“ než ostatní? Opravdu to někoho motivuje, aby se více snažil? Obávám se, že ho to spíše odradí.
Věřím, že popis situace, který se ke mně donesl, je naprostou výjimkou. Přesto bychom o tom měli mluvit a rodiče by si to neměli nechat líbit. Jde o jejich děti a právě nyní se rozhoduje o tom, zda budou mít rády školu a uvěří, že ten „velký svět“, do kterého před čtvrt rokem vstoupily, je v zásadě dobrý. Anebo uvěří v opak.
