Článek
Před několika málo lety jsme se odstěhovali z Prahy na venkov. Tam, odkud se každé ráno snadno dostaneme rychle do Prahy a kde bylo možné pořídit si rodinný dům za cenu pražského bytu. Bydlíme nedaleko Prahy a cestování do velkoměsta je skutečně jednoduché. Jenže, jak se ukázalo, je blízkost hlavního města nejen největší, ale možná i jedinou výhodou našeho přesunu na venkov.
V Praze jsme bydleli na periferii města a každodenní cestování do centra města provázely pravidelné dopravní zácpy. Když navíc na svět přišla dcera, ukázalo se, že naši sousedé nejsou tak tolerantní, jak se zprvu zdálo. Jako miminko hodně plakala a když začala lézt, bezdětný pár, který bydlel v bytovém domě pod námi, nechápal, co zvuky, které dole slyšeli, znamenají a jak je možné, že jim nedokážeme zabránit. Po několikerém domlouvání jsme se rozhodli začít hledat „lepší“ místo, kde dceru bude moci volně vyběhnout na zahradu a do přírody. Heuréka! Našli jsme rodinný dům k menší rekonstrukci za čtyři miliony a roce a půl od jeho koupě jsme se konečně mohli stěhovat. A netrvalo to ani dva měsíce!
Za městys „zasmrádlý“
Nápad přesunout se na vesnici, respektive městyse s 1500 obyvateli se od počátku jevil jako dobré rozhodnutí. Pravda, kvalitní espresso vám tu neudělají a farmářské trhy, kde seženete třeba koriandr nebo čerstvou mozzarellu nejezdí. Mnohé si ale díky nově nabytým zahradnickým zkušenostem, můžete obstarat sami. Ostatně, nedaleko je městečko, kde tohle všechno překvapivě mají. O něco horší je to s kulturou, ale to se dalo čekat. I poměrně kvalitní kulturní vyžití sousední město nabízí, a tak jsem jen za poslední rok navštívila dvě uměnovědné přednášky, koncert zpěvačky Radůzy a několik divadelních představení pro děti. To myslím na sedmitisícové městečko není vůbec špatné. Navíc tam funguje skupina obyvatel, která se snaží něco dělat pro komunitu, a tak se tam konají zajímavé akce jako sousedské slavnosti, posvícení nebo mimořádně nápaditý adventní průvod světýlek. V tomhle směru jsme si oproti maličké pražské části, která oplývá minimální občanskou vybaveností docela polepšili. Jenže, náš městys je v tomhle ohledu bohužel poněkud „zasmrádlý“, jak by řekl výtvarník David Černý.
Problém je ale zejména to, že jsme mezi místní obyvatele prakticky nezapadli. Od počátku cítíme, že se na nás dívají tak trochu skrz prsty. Jsme jen dalšími „náplavami“ z Prahy, které jim kazí někdejší idylku. Ta zjevně spočívala v tom, že se všichni znali, o každém všechno věděli a byli rádi, že se nic nemění. Jenže Pražáci měnit věci chtějí. Není to ono často zmiňované ranní kokrhání kohoutů nebo nedělní zvonění v kostele, ale například pravidelné sekání trávy v neděli v poledne, zatápění docela jinými surovinami, než je uhlí a dřevo nebo túrování aut, které je pro mnohé místní pravidelnou kratochvílí, dále pak neochota třídit odpad a celková lhostejnost k veřejnému prostoru. Když se „náplavy“ snažili zavést nové tradice jako jsou právě sousedské slavnosti nebo letní kino v místním parčíku, u místních neuspěli. Mám dojem, že každý tu má zejména starost, aby se dařilo dobře jemu a o zlepšování života se má prý starat obec. Komunita není nic, co by se mělo lepšit.
Mentální vzdálenosti
Když se místní nonstop proměnil v dětskou herničku s kavárničkou, byli mnozí místní naštvaní. Dovolila si ji totiž začít provozovat paní, která je v městysi také náplavou. „Tam my nechodíme, my se dokážeme zabavit sami a takové blbosti jako Pražáci nevyhledáváme. Ať si tam za ty pražské ceny chodí ti noví, když jim to vyhovuje,“ řekla mi sousedka, která často hlídá malou vnučku. Nutno říct, že herna má úspěch a sjíždí se do ní děti s rodiči ze širokého okolí. Vítanou aktivitou jsou v našem městysi naopak pravidelné výjezdy za nákupy do Polska. Ty asi organizuje radnice, sehnat volné místečko v autobuse je téměř nemožné, protože se rozdělují „přes známosti“. Před „náplavami“ se tato aktivita přísně tají.
Jako velký kámen úrazu se ukázaly rozhovory s místními. Nespokojeností s tím, jak se město navzdory jejich vůli po přistěhování „náplav“ neustále mění a oni tomu nejen přihlížejí, ale musí alespoň částečně měnit své zvyklosti, jsou protkány všechny rozhovory. Už v době pandemie a následně se začátkem války na Ukrajině se ukázalo, že jsme si s velkou částí místních hodně mentálně vzdáleni. V době epidemie běžně chodili do místního obchodu bez roušky a když jsem přišla s respirátorem, prodavačka mi vynadala, že si ji mám sundat, protože mi nerozumí. „Nezajímají mě žádní Ukrajinci, zajímá mne, co dělají pro nás,“ řekla mi jedna ze sousedek v době, kdy jsem po napadení Ukrajiny nosila na kabátu českou a ukrajinskou vlaječku. Ona uzavřenost a snaha myslet jen na vlastní dobro ve mne vyvolávala smutek.
S odstupem pěti let máme skutečně pocit, že největší výhodou našeho přesunu je ona blízkost Prahy. Nebýt jí, neměli bychom důvod v tomto místě dále setrvávat. Přátel jsme si tu našli jen pár a většina lidí se na nás dívá podezřívavě. Nejspíš nás navíc vnímají jako povýšené, protože s nimi nechodíme do místní hospody a setkáváme se převážně jen s lidmi, kteří se sem přestěhovali v několika posledních letech. Nespokojení jsou ale i místní. Ukazuje se, že i oni se odsud chtějí stěhovat. Tentokrát kvůli nám. Do místní facebookové skupiny jeden anonymní přispěvatel napsal: „Po letech definitivně odcházím. Těch důvodů je hodně… Dřív to byla relativně normální vesnice, ale od té doby, co se tam začali stěhovat Pražáci, je to s prominutím v háji,“ zmínil a v následných komentářích dodal, že se stěhuje hlavně kvůli donášení, a to hodně daleko, aby nebyla ani v dosahu tak strašného místa.
Tak nevím, můžeme někdy propast mezi místními a novými překonat? Nebo je otázka výměny generací? Ráda bych se tu jako doma cítila dříve, než budu penzi, ale myslím, že je to nesplnitelné přání.
