Povinné spaní ve školce a další přežitky, které drtí nás i děti

Nedávno jsme zapsali dceru do mateřské školy. Je předškolačkou, proto je to pro nás povinnost. I přesto, že už několikátým rokem chodí do lesního klubu a je tam moc spokojená. Ten ale není v rejstříku lesních školek, proto poslední, povinný rok děti obvykle přecházejí do státní školky. Případně si ve státní zvolí individuální vzdělávací plán a dochází jen jen na přezkušování.

Krátce po doručení informace o dceřině přijetí do školky jsme byli spolu s ostatními rodiči pozváni na schůzku s ředitelkou a ostatními učitelkami. Prostředí tam bylo krásné, velmi vstřícnou se zdála být i paní ředitelka, která trpělivě odpovídala na všechny relevantní i poněkud „mimózní“ dotazy přítomných maminek a tatínků dětí. Dověděli jsme se o mnoha sportovních a uměleckých kroužcích, které děti mohou pravidelně navštěvovat. Ocenili jsme, že ve školce je i logopedka a dokonce tam pravidelně dochází i dětská psycholožka, která pomáhá upozorňovat na různé dětské poruchy a radí rodičům i učitelkám, jak pracovat s dětmi, které se hůře přizpůsobují. Nadšeni jsme byli ve chvíli, kdy přišla vedoucí kuchyně a seznámila nás s tím, jak se u nich vaří. Používání zdravých surovin a příprava jídel tak, aby to dětem skutečně chutnalo, nás nadchlo.

Tímto bodem ale naše nadšení skončilo a následovalo několik nepříjemných překvapení. V další chvíli jsme pochopili, že dcera nastupuje do školky, kde dlouhá desetiletí platí pravidla, které tu prostě nehodlají měnit za žádnou cenu. A už vůbec o nich nebudou diskutovat s námi nebo s našimi dětmi.

To, že půjde o zcela novou zkušenost jsme tak trochu tušili už od začátku sezení. My rodiče, zvyklí, že když dítě vyzvedáváme z lesního klubu, provází to běžný dětský hluk a smích, jsme vešli do místnosti, kde bylo hrobové ticho. Zhruba deset dětí, které jejich rodiče ještě nevyzvedli, sedělo u stolečků a jen si spolu špitaly. Vizitka školky, na kterou je paní ředitelka nepochybně hrdá. My máme rádi dětskou přirozenost, zejména na místě, které by mělo patřit dětským hrám a kamarádství. Bylo nám jasné, že tu vládne tvrdá ruka.

To, co nás mělo zaskočit, teprve přišlo. „Adaptace u nás probíhá jen první den. To můžete být ve školce přítomni hodinu až hodinu a půl. V následujících dnech už budou děti docházet samy,“ sdělila nám paní ředitelka. Zatmělo se mi před očima. Když dcerka před dvěma lety nastupovala do lesního klubu, byly začátky velmi krušné. Dcera je podle psycholožky hypersenzitivní a hodně introvertní, jistotu, že jsme s ní z toho důvodu potřebovala déle než pár hodin. Doprovázela jsem ji celé první dva týdny. Ještě mnohem hůře to prožívaly jiné děti, které o socializaci příliš nestály, nebo trpěly některou z neurovývojových poruch.

„Obědy u nás dojídáme a vyžadujeme, aby děti jedly všechna jídla, která připravujeme. Děti k nám přicházejí se špatnými stravovacími návyky, nebo úplně zmlsané a nechtějí jíst. To netolerujeme,“ pokračovala paní ředitelka. Zatmělo se mi před očima podruhé. Dcerku jsme se snažili naučit jíst mnoho jídel, které sami jíme a považujeme za vhodné pro děti. Všechna jídla ale ani zdaleka nejí a některá dosud ani nepoznala. Ostatně, neznám jediného dospělého, který jí všechno. Toho, kdo to tvrdí, což bývají spíše starší lidé, kteří jsou v mnoha ohledech konzervativní, mám vždy chuť pozvat na svůj polníčkový salát s kozím sýrem, ovocem a zavařenými brusinkami. Je mimochodem vynikající!

Vzpomněla jsem si na skutečného nejedlíka, kterého máme v příbuzenstvu a který dlouhá léta jen s malým úspěchem chodil na logopedii a ergoterapii. Jedl převážně suchá jídla jako křupky, těstoviny, pečivo bez pomazánky a občas maso či některé druhy zeleniny a ovoce. Zlepšilo se to až kolem dvanáctého roku. Paní ředitelka uvedla, že žádné výjimky nebude akceptovat. Jediný, kdo jejich jídlo jíst nemusí, jsou alergici, kteří však musí mít čerstvou zprávu od svého alergologa. Zpráva od jiného lékaře je nezajímá. Zarazilo mne, že pedagogové neví například o poruše senzorické integrace, kterou trpěl chlapec v naší širší rodině, nebo o tom, že tento druh nejedlictví provází kupříkladu autismus či některé jiné poruchy.

To nejhorší ale mělo teprve přijít. Spánek. To je u nás téma už od narození. Dcerka má velmi sníženou potřebu spánku, a tak mi už jako kojenec téměř nespala přes den. V batolecím věku sice polední spánek přišel, ale usínala kvůli němu nejdříve kolem 23. hodiny. Když si ten denní ve dvou letech a třech měsících sama zrušila, ulevilo se nám. Chodí spát kolem půl desáté večer. V lesním klubu nikdy neusnula a byli jsme za to rádi.

Nyní nás však překvapila paní ředitelka. „Po obědě máme pravidlo, že všechny děti spí. Kdo neusne, musí ležet v posteli a nerušit ostatní, a to ani prohlížením knížek,“ sdělila nám další pravidlo jako hotovou věc. Pokud by dcera měla nehnutě ležet, bude mít velký problém udržet své tělo v klidu, což u ní postupně přeroste ve frustraci. Pokud usne, budeme mít problém zase my jako rodiče. Pracuji v zaměstnání, které obnáší dost příprav na další den. Jediný čas, který by mi na to zbýval, by byly pozdní noční hodiny. Ráno vstávám před šestou hodinou a musím fungovat. Dceřin rozhozený režim nám bude dělat potíže i v souvislosti s ranním vstáváním.

Naše zkušenost ze státní mateřské školky nás nakonec dovedla k tomu, že jsme se rozhodli tam dceru nedat. Chceme, aby dále docházela do lesního klubu a hodláme paní ředitelce oznámit, že nastupuje na individuální vzdělávací plán. „Co když vám to paní ředitelka nedovolí,“ ptala se mne kamarádka, která má v této školce už třetí dítě. „Ale já se jí nebudu ptát na dovolení. Oznámím jí to, jak je to podle zákona,“ kontrovala jsem. „Ale jí se to nebude líbit. Je s tím víc práce a také vám bude muset držet ve školce celý rok místo, protože si to můžete kdykoliv rozmyslet. A za dítě na individuálním plánu dostává méně dotací, než za dítě docházkové,“ vysvětlovala mi. Aha, docházení na přezkoušení tedy nejspíš nebude příjemné ani pro nás, co se dá dělat. Za menší dotace nemohu já, ale paní ředitelka, která zvolila přístup, který nás odradil. Tedy, kromě toho, že je nelegální.

Když pak taková bezhlavá pravidla vymáhá učitel se syndromem vyhoření, málo rozvinutou empatií, nebo vadou charakteru, stane se z takové situace doslova peklo. V tom se zřejmě nacházejí i rodiče dětí v obci Bořislav na Teplicku. V tamní mateřské školce působí ředitelka, která, podle svědectví rodičů, na děti, které se nechtějí přizpůsobit, používá celý arzenál donucovacích prostředků.

Celé kauze se věnoval Deník N, který oslovil odborníky včetně dětského psychiatra. „Měli k obědu šišky s mákem, které syn nejí. Ředitelka ho nutila do jídla a jemu se zvedal žaludek,“ popsala listu jednu vyhrocenou situaci ve školce matka onoho dítěte. Situaci, kdy její syn navzdory všem ředitelčiným prostředkům nucení do jídla odmítl, završil jeho údajný „záchvat“. Nakonec se prý ředitelka rozhodla namočit dítěti hlavu pod studenou vodu, aby se prý zklidnil. „Řekl mi, že ho paní učitelka Lenka chytila za krk, namočila mu hlavu a všechny děti se mu smály,“ dodala. Od té doby dítě nechce do školky chodit.

Jiný rodič popsal jinou nepřijatelnou situaci, která se ve školce má odehrávat opakovaně. „Dítě tam sedí skoro dvě hodiny nad svačinou, než ho rodič vysvobodí. Sedí třeba jenom v kalhotkách a ostatní si mezitím hrají,“ popsal otec.

Jaký dopad má taková situace na děti? „Nucení do jídla vede k tomu, že dítě se začne obávat tlaku, který je na ně vyvíjen. Má ho s ním spojený, a proto se raději jídlu vyhýbá. Může se u něj rozvinout nějaká forma žaludeční neurózy nebo mu to může celkově rozházet trávení, prostě to není žádoucí,“ shrnul pro Deník N dětský psychiatr Radek Ptáček.

Podobně je tomu v případě nucení do odpoledního spánku. Podle Ptáčka to může mít ještě drastičtější následky než nucení do jídla. „Jestliže nutím dítě do spánku, tak mu usínání spojuji s něčím nepříjemným. Dítě pak může mít obranné mechanismy, aby se dostalo do procesu usínání. Může v něm vyvolávat obavy, když si lehne do postele a sedne si k němu dospělý. Může mu to dramaticky rozhodit cyklus spánku i bdění doma,“ vysvětlil.

Paní ředitelka z této kauzy se pravděpodobně dopustila ještě celé řady dalších pochybení jako je třeba vyhrožování a zastrašování. Starosta obce, která je zřizovatelem školky však prý o jejím odvolání neuvažuje. Jediným řešením tedy zůstane situace, kdy rodiče jejích malých svěřenců budou situaci řešit právní cestou.

Chápu, že míst ve školkách je velmi málo a rodiče své děti umístit potřebují. Vím, že ne všichni mají možnost využít nestátní typ školky, ale přesto by si neměli tyto věci nechat líbit. Pokud si někdo vynucuje, aby vaše dítě dojídalo jídlo za každou cenu, nebo povinně spalo po obědě bez možnosti alternativního programu, odvolejte se na Rámcový vzdělavací plán pro předškolní vzdělávání, který je pro školky ze zákona závazný. Tam se výslovně praví, že „nucení do jídla či spánku je nepřípustné.“ Stejně mluví ombudsman, na kterého se rodiče v této souvislosti obrátili. I on došel k závěru, že nucení dětí do spánku je zcela nepřípustné. Pokud to tedy vaše paní učitelky či ředitelky vašich školek neví, připomeňte jim to. Vaše děti za to stojí.