Článek
Zaujala mne diskuse, která na Seznam Médiu vznikla kolem nemocných dětí ve školkách. Jelikož je to téma, které se mne od loňska také týká, ráda bych předala i svou osobní zkušenost.
První rok
Letošní nečekaně teplý začátek podzimu zatím nesvádí ke chmurným úvahám o tom, kam s věčně nemocnými dětmi a jak se na naši nepřítomnost bude tvářit zaměstnavatel. Takovou otázku řeší převážně matky, které navzdory pokračující emancipaci zůstávají s dětmi doma nejčastěji. Při pomyšlení, jak bezvýchodná musí být tato situace pro samoživitelky, na mne padá nefalšovaná podzimní deprese.
Je to tak i v našem manželství. Já pracuji na půl úvazku ve školství a jelikož to byl loni můj první rok po delší mateřské, manžel na plný úvazek, kde má jen občasný home office. S dcerkou jsem musela zůstat doma několikrát, do toho se bohužel přidal covid-19 a angína, které neminuly mne a projevily se v jiném období než v době dceřiny nemoci. Kolegové z toho zřejmě radost neměli a pro mne to znamenalo probrat látku následně rychleji, než bych si představovala. Učím cizí jazyk, což znamenalo méně času na konverzace a upevňování jazykových jevů. Nic ideálního.
Okamžitě si pro ni přijeďte
Doma jsem s dcerou ale musela zůstat zcela nečekaně i v době, kdy byla zcela zdravá. Jak je to možné? Vrátila se po nemoci do školky a vyslechla konverzaci učitelek o tom, že jakési dítě kašle a mělo by jít domů. V tu chvíli začala zcela bez okolků kašlat na plné kolo i dcera. Učitelky to samozřejmě zaregistrovaly a začaly komentovat i stav dcerky. Dítě se rozkašlalo při každí takové zmínce. Vzhledem k tomu, že kašlalo i zmíněné dítě, přidala se k němu dcerka pokaždé, když „spustil“. Naštvaný telefonát učitelky, která byla přesvědčena, že jsme dcerku vrátili do školky nemocnou, na sebe nenechal dlouho čekat. Když jsem ji upozornila na to, že je už zdravá a doma nezakašlala ani jednou, nenechala mne ani domluvit. Nezbývalo než jí okamžitě vyhovět. Dceru jsem vyzvedla a co myslíte, že se stalo po převzetí do domácí péče? Samozřejmě, kašel jako zázrakem zmizel.
Následující den přišel e-mail přímo od ředitelky. Byla adresovaný všem dětem a poměrně tvrdě v něm vyžadovala, abychom do školky nedávali nemocné děti. Pokud budeme děti chtít vracet po prodělané nemoci, bude vyžadovat dobrozdání od pediatra, že dítě je bezinfekční. Nezbylo nám, než zajít za pediatričkou pro onen papír.
Kašlu, kašleš, kašleme
Protože nám dcerku ze školky vrátili v pátek, dostali jsme se na vyšetření až v pondělí. Dceru prohlédla a poslechla a její závěr byl jednoznačný: je zcela zdravá. Když jsem jí zmínila, že školka nám to nevěří a vrátila nám ji, zasmála se. „To je poměrně častý jev. Školky z nějakého důvodu posílají domů i zdravé děti, které nemají žádný nález. Je to ale poměrně jednoduché, nesmíte před dětmi mluvit o kašli. Jakmile ho začnete zmiňovat a řešit třeba v souvislosti s jiným dítětem, rozkašle se vám půl školky. Platí to i doma, když bude neustále řešit, jestli dítko ještě kašle, bude kašlat donekonečna,“ potvrdila mi lékařka naše tušení. V našem případě to tak skutečně bylo. Doložila jsem do školky potvrzení a doufala, že nám zase nevrátí „kašlající“. Po dvou dnech zbytečné „ošetřovačky“ by mne to nejspíš přivedlo k šílenství.
Paní učitelky mi mé tvrzení samozřejmě nevěřily a tvrdily, že dcera se nejspíš doléčila přes víkend. Chápu, že je to pro pedagogy matoucí, nicméně měli věnovat pozornost i těmto dětským jevům, které nejsou vůbec výjimečnými. Stejně tak, jako když dítě kašle třeba proto, že se mu ve školce nelíbí a raději by bylo doma. Nahlížení na matky a priori jako na bezohledné osoby, kterým se nedává věřit a které je třeba vychovávat, je nedůstojné a pomíjí skutečnost, že rodiče své děti obvykle znají lépe než ony a nechtějí své děti nechat trápit zbytečně.
