Článek
Se spropitným mi to nikdy moc nešlo. Kolik nechat číšníkovi? Kadeřnici nebo kurýrovi, který mi dovezl nákup? Dodnes to úplně přesně nevím a tak ty částky vždy zaokrouhluji tak, jak mne právě napadne. Občas jsem ale nucena obsluze dýško nedat, protože servis, který mi poskytla je mizerný nebo se mnou jedná neurvale či hrubě. Nebývá to příjemné. Můj kamarád ze studentských let takto ale jedná i v případě, že dostane prvotřídní servis. Dává totiž přednost svým jistotám před zažitými zvyklostmi.
Nevítaní hosté
Poslední situace, kdy jsem odmítla dát spropitné, nastala nedávno. Stalo se to v kavárně obchodního centra, kterou využívali především rodiče malých dětí, jež si hráli v sousedním dětském koutku. Byla jediným místem, ze kterého jste své děti mohli v klidu sledovat. A také jste si mohli u dobré (a ještě teplé!) kávy chvilku v klidu vydechnout, což každý rodič ocení. Obsluha, která zahrnovala sedm mladých žen, se zdála trochu naddimenzovaná. Kromě mne s manželem byli v celé kavárně jen dva další zákazníci. Přesto nám servírka neodpověděla na pozdrav a lístek po nás téměř hodila, aby vzápětí vyštěkla „Tak co si dáte?“ Objednali jsme si obyčejné espresso s mlékem a k tomu vodu. Servírka se nad naší skromnou objednávkou ušklíbla a odešla ji připravovat.
Jelikož jsme s mužem seděli na baru, měli jsme to „štěstí“ vyposlechnout si rozhovory, které obsluhující mladé dámy mezi sebou vedly. Zjevně jim velmi vadilo, že jejich provozovna je tak blízko u dětského koutku, odkud je zkrátka slyšet radostný dětský křik a smích. „Držte už hu.u, nebo na vás vlítnu!“ ulevovala si opakovaně jedna z nich. Pochopili jsme, že v kavárně nejsme příliš vítanými hosty právě proto, že i k nám jedno z malých dětí patří. Jali jsme se proto co nejrychleji zaplatit svou útratu, nicméně žádná z přítomných servírek se nám v tu chvíli nemohla věnovat. Po deseti minutách přišla číšnice, která měla na starosti kasu. Bez uzardění jsem jí zaplatila přesně do koruny požadovanou částku. Nemrkla ani okem, ale na pozdrav nám už neodpověděla.
Dva čaje za cenu jednoho
Podobně jsem se v životě zachovala snad jen dvakrát, nejvýše třikrát. Zkrátka, vždy jsem k takovému jednání musela mít pádný důvod. Přesto se přiznám, že mne udělování spropitného nesmírně znervózňuje. Nikdy nevím, kolik by mělo v dané provozovně činit. Je to deset nebo snad dvacet procent? Nebo stačí zaokrouhlit na nejvyšší stovku? Obvykle netuším a vždycky mám pocit, že jsem se rozhodla špatně. Občas se navíc dostanu do trapné situace. Nedávno jsem si kupovala jízdenku u průvodčí ve vlaku a jelikož mi měla vracet nějaké drobné, řekla jsem jí, aby si je nechala. Urazilo ji to a rázně mě upozornila, že si nikdy od žádného cestujícího nic nevzala. Nebo jsem své kadeřnici nechala padesátikorunové spropitné, abych se pak od známé dozvěděla, že jí pokaždé nechává nejméně 200 korun. Jindy to z nervozity naopak přeženu, nebo se přepočítám ve svůj neprospěch a číšníci se mi pak klanějí až ke dveřím a já už cítím průšvih.
Do situací, které popisuji, se rozhodně nikdy nedostal můj spolužák z vysoké školy jménem Michal. Po přednáškách nebo zkouškách jsme často zašli s kamarády „na jedno“. Někdy se takové akce přirozeně protáhly a útrata tomu odpovídala. Michal se ve spotřebě krotil a především si vždy od číšníků nechal vysázet peníze do posledního haléře (tehdy se jimi ještě skutečně platilo). Nerozhodila ho ani situace, kdy obsluhující neměl v peněžence dost peněz a musel jít drobné shánět ke kolegovi nebo prosil nás ostatní, zda bychom mu nerozměnili. „Proč jsi mu nenechal žádné dýško?“ ptali jsme se ho zpočátku nechápavě. „Mně v práci taky nikdo žádné dýško nenechává, tak proč bych ho měl dávat já? Ať mu pořádně zaplatí jeho šéf. To, že dostává jenom minimální mzdu, není můj problém,“ odpovídal zatvrzele Michal. Specifickou tradici v pohostinství odmítal uznat a my ostatní jsme se za něj vždycky trochu styděli. To platilo i ve chvílích, kdy si například objednal čaj a po jeho vypití číšníka požádal o horkou vodu, ve které znovu vymáchal již použitý čajový sáček. Našimi šokovanými pohledy se rozhodit nenechal.
Je to ještě skromnost?
Michal přesně věděl, za čím v životě jde. Byl synem samoživitelky, proto po celé dětství měli doma nedostatek, a tak už na střední škole začal intenzivně pracovat. Při vysoké pak zároveň budoval kariéru vysokého úředníka. Samozřejmě v oboru, kde po určitých odpracovaných letech vzniká nárok na rentu. Rozhodl se zkrátka nic nenechat náhodě. Těsně po dokončení vysoké školy si koupil byt, ze kterého dokázal uhradit více než polovinu kupní ceny a na druhou si vzal výhodnou hypotéku, kterou už dávno splatil. Zůstal skromným člověkem, který si i na služební cestu bere vlastní jídlo, aby moc neutratil. Večery tráví většinou doma a k životu toho moc nepotřebuje.
Ani zdaleka nejsem tak zabezpečená jako Michal. Můj plat učitelky není zrovna závratný a rok před padesátkou nás s manželem čeká ještě sedmnáct let splácení hypotéky za byt, který jsme si pořídili. Možná byste mi řekli, že jsem na budoucnost měla myslet dříve, třeba tak, jako můj dávný spolužák. Přesto bych s Michalem neměnila. Neumím si představit, že bych v zájmu vlastních jistot dokázala žít tak, jako on. Myslím si navíc, že Michalovi jeho potřeba být zabezpečený, přerostla přes hlavu a změnila povahu. Kvůli ní ztratil i mnoho ze svých přátel. Platí totiž, že spořivost je ctnost, ale lakomství je obzvláště nesympatická neřest.
