Článek
Do mateřské školy jsem nastoupila v roce 1977, kdy mi bylo pouhých dva a půl roku. Na svou dobu to bylo poměrně brzy, ale tehdejší ředitelka přesvědčila mé rodiče, že to bude pro mě lepší. Dítě přece potřebuje především socializaci a naučit se vycházet s ostatními. Ostatní vývojové potřeby tehdy nikdo neřešil.
Hlavně „studený odchov“
Šlo o vesnickou školku, kde se všichni dobře znali. Učitelky, které se staraly o mě, dříve učily i mou matku. Co řekly, to platilo. Matky byly tehdy velmi mladé a zvyklé poslouchat. Když paní ředitelka řekla, že jako batole patřím do školky, nikdo to nezpochybňoval. Klidně tam prý mohu být od rána do večera, to prý bude nejlepší. Když učitelky poznamenaly, že je divné, že se neumím prosadit v kolektivu starších dětí, rodiče uvěřili tomu, že se mnou něco není v pořádku. Lékem na tento „neduh“ prý bude více izolace od rodiny a trvání na samostatnosti, tedy více „studeného odchovu“, poradily učitelky. Pomohlo to? Samozřejmě, že ne. Představu, že je se mnou něco špatně jsem si ale bohužel zvnitřnila a bojuji s ní dodnes.
Taková byla doba. Kolektivní výchova byla důležitější než rodinná, a nejdůležitější bylo dítě naučit „samostatnosti“. Ve školce se o to starali poměrně důsledně. Pamatuji si, jak v jednom z prvních dnů jsem měla problém se zapínáním košile, která měla drobné knoflíčky. Požádala jsem soudružku učitelku o pomoc, ale ona začala křičet, že to není její úkol a mám se o to postarat sama. Dodnes si vzpomínám, jak stojím v červené kostkované košili uprostřed třídy, cítím se ztracená a pláču.
Jen o dva týdny později jsem ze školky utekla. Paní uklízečka, která vytírala podlahu, nechala otevřené dveře, aby povrch rychleji uschnul. „Ať nikoho nenapadne utéct,“ řekla důrazně, jenže pro mne to byl jasný signál. Vyšla jsem ven, obula se, odemkla si vrátka a došla až domů. Nikdo si toho nevšiml, a když mě další den vedla babička do školky, jen se to mezi učitelkami probíralo. Nikdo mi za to tehdy neudělil trest. Učitelky si asi uvědomovaly, že udělaly chybu. Teprve po několika týdnech, kdy i jiné děti -nejspíš mým útěkem inspirované - udělaly to samé, zavedla školka bezpečnostní opatření.
Strašení polepšovnou
Vzpomínám si také, jak se mi jednoho dne po obědě udělalo zle. Tehdy mi byly asi tři roky. Rychle jsem šla za učitelkou, ale když jsme se potkaly, už bylo pozdě. Schody byly znečištěny a paní učitelka začala křičet, že si to mám uklidit sama. Stála jsem tam, plakala a cítila se bezmocná. Až paní kuchařka Hanička, která to slyšela, přišla a uklidila to za mě. Pro mě byla až do konce mé předškolní docházky andělem.
„Kdo nedojí svačinu, pro toho přijede polepšovna,“ vyhrožovaly nám učitelky nad chlebem s paštikou nebo rybičkovou pomazánkou. Obě jsem nenáviděla a tyto výhrůžky mě vždy naplňovaly hrůzou. „Slyšíte ten zvuk motoru? To už jsou tady!“ dramatizovaly soudružky učitelky rády situaci. Polepšovna nepřijela, ale vzpomínky na blížící se polepšovnu zůstaly. A také strach z jídla, který mne zřejmě na základě zastrašování při jídle provázel až do puberty.
„Pusu na zámek!“ říkala učitelka, když jsme šli společně na zahradu nebo na procházku. Kdo promluvil, musel zůstat ve třídě. Jednou jsem se odvážila promluvit, protože si jiné dítě omylem nasazovalo mou bundu. Trest mne neminul. Zamkli mě se třemi dalšími „výtečníky“ v jakési místnosti. Když jsme se vrátili, zjistily učitelky, že se jednomu chlapci stala nehoda a do krve si rozbil hlavu. Učitelky nás všechny řádně seřvaly.
Následky na celý život
Jediné pozitivní vzpomínky mám na soudružku ředitelku, kterou všechny děti milovaly. Byla to laskavá žena a vnímám ji tak dodnes, přestože to byla právě ona, kdo přesvědčil mou rodinu, že mám do školky nastoupit tak brzy. Také paní kuchařka Hanička se nám snažila pomoci a dlouho jsem na ni vzpomínala. Ostatní učitelky ale byly přísné, nespravedlivé a vyhovoval jim tehdejší systém, který jim nabízel velký prostor k tomu, aby jednaly naprosto svévolně.
Ve školce jsem si o sobě vytvořila představu, že jsem špatná. Moje stydlivost a malý zájem o kolektivní aktivity byly považovány za charakterové vady. Rodiče dostávali rady, že mě hlavně mají nechat „hodit do vody a nechat plavat“. To, že jsem introvert, bylo něco, co tehdy nikdo nechápal a neuznával. A přitom jde o vrozený temperament, který nelze změnit.
Někdy mě překvapuje, jak starší generace s láskou vzpomíná na školky a jesle z doby socialismu. Mnozí moji vrstevníci mají velmi podobné zkušenosti jako já. Školky je naučily spíš strachu a vynucené poslušnosti než přátelství a důvěře. Někteří dodnes nemohou jíst určitá jídla, která jim učitelky nutily, nebo se na dlouho uzavřeli do sebe. Ve škole pak měli problém mluvit před třídou nebo se učitelů na něco ptát.
Školka v naší vesnici fungovala až do roku 2000 v takřka nezměněném složení pedagogického sboru. Ale jak se obec začala rozrůstat a přicházely nové děti, stále více lidí vyjadřovalo nespokojenost se zastaralými pedagogickými metodami a způsoby. To vedlo k řadě stížností u zřizovatele a nakonec i k návštěvě České školní inspekce, která nařídila změny. Vyměnila se ředitelka, učitelky a celý pedagogický přístup.
A dnes? Jsem vděčná, že žijeme v době, kdy takové selhání není přijatelné. Nostalgií po minulosti rozhodně netrpím – nebylo to totiž lepší, ani pro dospělé, ani pro děti.
