Článek
Narodila jsem se v polovině 70. let. V době, kdy se „lámaly ledy“, mi bylo patnáct. Dobu před pádem komunismu si pamatuji celkem dobře. Zdála se být přesně nalajnovaná a různá vybočení z konformity byla vnímána jako nežádoucí a narušující přirozený vývoj. Po základce na střední školu, v osmnácti do práce a kolem dvacítky svatba a děti. Že by to mohlo být i jinak, tehdy nikoho nenapadlo.
Patriarchální společnost zvláště dívky na jejich budoucnost připravovala takřka od plenek. Kočárky s panenkami pro předškolačky, na základní škole pak básničky o tom, že holky jsou na světě proto, „aby z nich byly maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký“, jak to ještě o dost let později sepsal básník Jiří Žáček.
Dědův paradox rovnosti
Zatímco kluci lítali po hřišti, holky doma myly a utíraly nádobí a učily se vařit podle maminčiných receptů. „Musíš se to naučit, jinak by si tě žádný kluk nikdy nevzal,“ řekl mi jednou můj děda, kterému jinak imponovala komunistická ideologie a uznával rovnost žen. Pokud tedy šlo o to, že kromě stoprocentní péče o domácnost a děti zvládnou ještě budovat socialismus, a to nejlépe v těžkém průmyslu. Děda byl zkrátka úplným zosobněním paradoxu komunistické ideologie: ta sice prosazovala zdánlivou rovnost, ale přitom se počítalo s tím, že většina starostí o domácnost zůstane tradičně na ženách.
Vzpomínám si, jak mne tehdy jeho slova rozčílila a jakou frustraci ve mne vyvolala představa, že mám být hodnocena podle toho, jak zvládám domácí práce. Už tehdy jsem se neovládla a vysvětlila jsem mu, že hodnota žádné ženy opravdu nespočívá v tom, kolik druhů omáček umí uvařit. „A kluka, který by mě takto posuzoval, bych poslala do háje zeleného,“ dodala jsem značně sebevědomě. Děda se mi vysmál. Nevěřil, že by to mohlo být jinak. Jenže ono opravdu bylo. Naštěstí.
Šťastné devadesátky
Svět, který se nám otevřel po revoluci, mě fascinoval. V roce 1993 jsem měla docela jiné plány než pojmout za manžela prvního kluka, kterého potkám na diskotéce, a záhy mu povít několik dětí. Troufale jsem si podala přihlášku na vysokou školu a když mi první pokus nevyšel, nastoupila jsem na pomaturitní studium angličtiny. Poznala jsem se s americkou a britskou komunitou dobrodruhů, kteří tehdy přišli do Prahy, aby byli přitom, kdy se tu starý svět mění v nový, a užili si dostatek pravděpodobně nejlevnějšího piva na světě. S tím se mi otevřely další netušené světy.
Po skončení studia angličtiny jsem plánovala odjet jako au-pair do Spojených států, ale stalo se nečekané. Dostala jsem se na vysokou školu a začala jsem studovat. Devadesátky pro mne nebyly divoké, ale byly ve znamení poznávání různých kultur i subkultur, dialogů se zajímavými lidmi i cestovatelských zážitků. Mé cestování se tehdy týkalo převážně Evropy a nešlo o dlouhodobé pobyty, nicméně obrovsky mi rozšířilo obzory.
Strážci konformity
A zatím vším byl ještě jeden svět. Ten minulý, tradiční a vyčítající. „Kdy se budeš konečně vdávat?“ ptala se mne tehdy až příliš zvídavá sousedka, která v mém věku pouhých jednadvaceti let čekala třetí dítě. „To nevím, ale v tomhle tisíciletí to určitě nebude,“ překvapila jsem ji a zřejmě jsem jí tak potvrdila, že se mnou „něco není v pořádku“, protože muži o mne evidentně nejeví zájem.
Svět „strážců konformity“ na mne dorážel pořád. Když jsem si šla jako dvacetiletá vyměnit občanku, paní úřednice mi novou jednoduše odmítla vydat. „Dám vám na ni razítko, že platí ještě dva roky. Stejně ji budete měnit, protože do pěti let se určitě vdáte a pak by se musela znovu měnit,“ šokovala mne. Neoponovala jsem jí. V roce 1995 to nemělo smysl.
Všechny zásadní životní události jsem si nakonec naplánovala podle sebe a životních okolností, a ne podle plánu, který tehdy bylo takřka povinné plnit. Jsem ráda, že jsem tehdy tomu obrovskému tlaku nepodlehla. Nikdy mě to nemrzelo.
Vím, že bych přišla bych o mnoho. A stejně jako já tomu nepodlehlo mnoho dalších žen narozených v podobné době jako já. Vymanily se z tradiční představy, že ženy jsou tu hlavně proto, aby rodily děti a pečovaly o domácnost. A že s tím mají začít co nejdříve. Ve skutečnosti to nebylo tak jednoduché, jak se z dnešního pohledu může zdát. „Společenský dohled“ v podobě všetečných sousedek, úřednic a rodinných příslušníků, byl stále všudypřítomný a tlak na přizpůsobení se zvyklostem byl pořád silný. Přesto jsme se tehdy těmto představám dokázaly vzepřít.
S uspokojením sleduji, jak se doba proměňuje. Pro nás bylo v 90. letech těžké prosadit si, že se nestaneme dvacetiletými matkami, ale budeme studovat, cestovat a „dělat kariéru“. Dnešní mladé ženy jsou mnohem dále. Požadují, aby péče o děti i o domácnost byla férová a rovnocenná. Ne, pane Žáčku, holky nejsou na světě proto, aby rodily a pečovaly o děti a muže. Naštěstí přibývá žen, které budují úspěšnou kariéru, a to celkem nezávisle na společenských očekáváních. Dokonce si samy volí, kdy a zda vůbec budou mít děti. Nedělám si iluze - vím, že dědův svět s jasně danými pravidly ještě leckde přetrvává, ale naštěstí už neřídí životy nás všech.
