Článek
Nikdy dříve v historii nedosahovaly otevřeně antisystémové strany v České republice takové podpory, jaké dosahují v letošních předvolebních průzkumech volebních preferencí. Paradoxně lze ale tento výsledek přičíst nejen premiérovi Petru Fialovi a jeho polarizační rétorice, ale také Andreji Babišovi, který líčí Českou republiku jako spálenou zemi, Evropskou unii jako chudnoucí a neperspektivní společenství a ani v otázce perspektivy není ve svém hodnocení situace nijak přívětivější. Mladí podle Babiše nechtějí děti, budoucnost je podle lídra ANO nejistá a za většinu neduhů může zcela nepřekvapivě Evropská unie společně s vládním kabinetem Petra Fialy.
Jelikož mám ve zvyku uplatňovat jistou odměřenost a objektivitu vůči konkrétním politickým partajím, musím smutně konstatovat, že na vině je i samotný Fiala. Po mnoha porušených slibech a hrůzostrašné komunikaci některých vládních kroků zcela logicky zvolil premiér a jeho koalice SPOLU konfrontační rétoriku již při odstartování kampaně, tedy s uveřejněním videa „Dobré ráno, Česko! Přichází rok rozhodnutí!“ vykresluje veškeré oponenty vládního kabinetu jako nedemokratické strany s populistickými tendencemi, a tak není bez viny ani sám premiér. Babiš následně kontroval antikampaní „Nejhorší premiér na světě“ a výsledky dnes známe.
Petr Fiala s Andrejem Babišem stvořili monstrum v podobě narůstajících preferencí hnutí SPD a Stačilo! Daniela Sterzika, které dohromady ve volebních průzkumech oslovují až 22 % voličů. Ačkoli jsem si vždy myslel, že mne v politice již nic nepřekvapí a vláda ODS s účastí lidí, jakými jsou například Pavel Blažek nebo Radomír Daňhel, není nijak rozdílná od řádění Jaroslava Faltýnka nebo Jiřího Švachuly, tento případ je jiný.
Rivalita mezi Andrejem Babišem a Petrem Fialou totiž tyto příznivce protestních hnutí svou polarizační a nenávistnou rétorikou přímo vytváří, a tak jsme se v roce 2025, bezmála 36 let od sametové revoluce, dostali do stavu, kdy hlavní aktéři politické scény přímo přispívají k rozvratu demokracie a svou snahou o upevnění politických pozic sice nechtěně, ale velice efektivně, pomáhají nástupu těch opravdu nebezpečných stran, jakými SPD nebo Stačilo! svou rétorikou a záměry skutečně jsou.
Zapomeňte na minulost, je čas sjednocovat
Pokud by si lídři hnutí ANO a koalice SPOLU zasloužili jednu dobře míněnou metaforu, bylo by možné přirovnat předvolební kampaň k situaci, kdy se dva mladí výrostci na dvorku perou o hračku, kterou ale v žáru probíhající bitky rozbijí a ve výsledku nikdo nezíská nic. V tomto případě je ale onou hračkou Česká republika, a ačkoli se lídři ANO i SPOLU usilovně snaží získat maximum hlasů voličů, od února či března zcela stabilně stagnují a stejně jako Andrej Babiš nepřekoná svůj strop v podobě zhruba 33 % preferencí, premiér Fiala osciluje mezi 19 až 22 procenty a zdá se, že je vymalováno.
Protestní strany v podobě Stačilo! a SPD ale vytrvale rostou. Čím to může být? Odpověď je jednoduchá - politika se v České republice vyhrotila až do té míry, že lidé již nevěří nikomu a hledají odpověď na neblahou politickou situaci tam, kde jim nabízí snadná, leč nebezpečná řešení. Nelíbí se zpravodajství České televize nebo opatření Evropské unie? Prostě je zrušíme a z Evropské unie vystoupíme. Nelíbí se vám ekonomická situace? Ceny zastropujeme a ekonomiku státní mocí usměrníme.
Tyto odpovědi až příliš připomínají dobu, ve které jsem se narodil a naštěstí pominula, než jsem dospěl do produktivního věku a nabyl svobod, které nyní hodlá pětina republiky vyhodí oknem jen aby se pomstila nepopulárním politikům.
Když pohlédneme na programy hnutí ANO, koalice SPOLU, Pirátů a hnutí STAN, názorové rozepře jsou téměř kosmetické a v tom podstatném se partaje shodují. Česká republika je demokratickou zemí v Evropské unii a NATO. Tato jedna věta reprezentuje to podstatné a rozepře ohledně dotací, důchodů, daňové i ekonomické politiky jsou pouhým povrchovým sporem, který ale v důsledku do samotné podstaty republiky nijak nezasahuje. Nevnímám relevantně četné Babišovy poznámky o zrušení Senátu, sám lídr ANO ví, že jde o nerealizovatelnou a nebezpečnou hloupost. Náklady na horní komoru Parlamentu České republiky jsou navíc naprosto zanedbatelné a lídr ANO toto taktéž moc dobře ví. Navíc se Andreji Babišovi, nebo alespoň Janě Vildumetzové, prokazatelně hlas v Senátu líbí a hnutí ANO jistě pomýšlí na budoucí zisky a upevnění moci i v této komoře, kde dosud zaostávalo.
A tak si oni pomyslní demokratičtí kluci v podobě Andreje Babiše, Víta Rakušana, Zdeňka Hřiba a Petra Fialy hrají na dvorku, přetahují se o ony demokratické hračky a za nimi v mezičase číhá Kateřina Konečná s Tomiem Okamurou a usmívají se, protože z oněch bitek těží nejvíce právě oni.
Politická setrvačnost je neúprosná. Pokud SPD a Stačilo! získají legitimitu skrze vládní posty, bude pozdě
Andrej Babiš by si měl uvědomit, že mu v antisystémovém rybníčku roste nebezpečná a nezvladatelná konkurence. Byl to totiž Babiš, který vždy prezentoval vládní úspěchy jako své a pohltil tím zavedenou politickou konkurenci. Jak se ale Andrej Babiš tváří v tvář těžkopádné a byrokraticky schopné Evropské unii vypořádá s neustálou kritikou SPD, která na každý summit EU a kompromisní řešení řekne „A to je to, co jsi sliboval, Andreji? My chtěli víc“
Evropská unie ani struktura tuzemské ekonomiky se totiž nezmění za den, ačkoli by si to velká skupina občanů České republiky přála. Andrej Babiš ze všech jednání vyjde navzdory svému euroskeptismu jako poražený, protože nepřinese okamžitý výsledek. Tomio Okamura a Kateřina Konečná na každý budoucí krok Babišovy vlády podporované antisystémovými partajemi opáčí ,,Ale my máme řešení. Prostě vypíšeme referendum“ nebo „Prostě to zastropujeme a neposlušné podniky znárodníme či zdaníme sektorovu daní“
Politika a demokracie nejsou známé rychlými recepty a kompromisy společně s politickou setrvačnost mohou Andreje Babiše i tradiční politické partaje ještě více vůči onomu antisystému oslabit. Německé AfD má dnes rekordní preference a Friedrich Merz mohl otočit kormidlem doprava, ale výsledky Němcům jednoduše nestačí.
Stejně to dopadne i u nás v České republice, budou-li se lídři prodemokratických stran - do skupiny počítám s odřenýma ušima i hnutí ANO - soustředit jen na své osobní antipatie a zapomenou na rostoucí antisystémové monstrum v pozadí. Rekordní zisk komunistů, kteří ten pravý antisystém reprezentovali v minulosti, byl na úrovni 18 % v roce 2002 a dnes by SPD i Stačilo! reprezentovaly více než pětinu oprávněných voličů.
Ne, nemáme tu nové komunisty, fašisty či cokoli jiného. Máme tu pouze vystrašené voliče, kteří v důsledku rétoriky poslanců, ministrů a lídrů soupeřících stran i hnutí přestali věřit v demokracii a toto jsou výsledky.
