Mír, největší lež letošních voleb

Je známým faktem, že Tomio Okamura nebo Lubomír Zaorálek chtějí mír. Nechtějí mír pouze na Ukrajině, ale chtějí celosvětový mír, protože války jsou špatné a umírají v nich lidé. Toto patetické prohlášení ale marketing hnutí ANO poprvé použil v prezidentské kampani roku 2022 a od té doby se prosazování míru ve světě na plénu českého parlamentu jako jeden z hlavních taháků letošních voleb uchytilo nadmíru dobře..

Dnes slibuje mír hnutí SPD i jejich nepřiznaní političtí partneři z řad Svobodných, Trikolory a Rajchlova PRO. Mír prosazuje také komunistka Kateřina Konečná, tentokrát v hnutí Stačilo! Daniela Sterzika sjednocující opět nepřiznané koaliční partnery včetně SOCDEM, nebo alespoň toho, co ze strany zbylo. Mír slibují i někteří národovecky obarvení členové hnutí ANO. Lze jmenovat Radka Vondráčka nebo v některých případech i Andreje Babiše. Na druhé straně pak Karel Havlíček reprezentuje hlas proevropsky a prozápadně orientovaného politika, čímž vzniká další chaos a voliči si tak musí mezi politiky ANO vybrat toho, jehož slova zrovna vnímají jako ta reprezentující ideové směřování hnutí. Jde často o nemožný úkol.

A pak jsou tu vládní strany s Piráty v zádech. Tyto partaje mír neslibují, ale také upozorňují na nebezpečí překreslování hranic Evropy silou a na ústupky agresorovi, s čímž se dá i souhlasit. Klíčové pro opoziční voliče ale je, že neslibují mír. Takže chtějí válku? Dál nechat Ukrajince zabíjet a vraždit? Na tyto otázky nelze jednoznačně odpovědět, a právě v tom tkví úspěch slova mír nejen na české politické scéně.

Věřím, že marketér odpovědný za ono geniální heslo o míru dnes sedí a trhá si vlasy s vědomím, jaké partaje dnes mír jako univerzální heslo využívají a co skrze mír hodlají prosadit. Za slovo mír se dá totiž schovat úplně všechno. Lze blokovat jednotu Evropské unie kvůli míru? Jistě ano, je to přece vznešený záměr. Kvůli míru je možné změnit i českou zahraniční politiku, podkopávat snahy obranného průmyslu nebo také skrze rétoriku podobnou té maďarské podkopávat bezpečnostní zájmy i v jiných státech Evropy. Vše ve jménu míru, za který lze v dnešním světě schovat i ty nejšílenější nápady typu vystoupení z NATO nebo Evropské unie.

Když si slovo mír zastřešující snahy některých politických uskupení odmažeme, lze pohlédnout za oponu toho míru a odhalit, co se zaštítění mírem snaží oni politici prosadit. Hnutí Stačilo! si přeje zahraniční politiku rovného s rovným a pragmatické vztahy s východem i západem. Lze si představit rovné jednání České republiky s Čínou, Indií nebo Ruskem? Odpověď nechám na čtenářích. Ony pragmatické vztahy jsou ale dalším heslem, jehož důsledky je třeba rozebrat. Pragmatické vůči Rusku například může být přenechání části Ukrajiny agresivní velmoci a nakupovat od Rusů fosilní paliva tak, jak jsme měli ve zvyku dříve. Česká republika vydělá a tříletý boj Ukrajinců za svobodu a suverénní politiku skončí. Tak chladný může být pragmatismus a krátkodobě jistě vyděláme, dlouhodobě ale ztratíme nejen morální hodnoty, ale také vlastní identitu a paradoxně tak skrze pragmatismus samozvaného vlasteneckého hnutí přijdeme o onu hrdost a suverenitu. Ohneme se ve jménu míru a pragmatických vztahů.

Co by pak znamenala neutralita? O tom mohou poreferovat Švédi nebo Finové, kteří dlouhodobě do NATO vstoupit nemohli a udržovali neutrální politikou jakési pragmatické vztahy s Ruskou federací jen proto, aby jakmile Rusové selhali ve své třídenní misi za ovládnutím Kyjeva, do NATO obě severské země vstoupily. Neutralita je totiž nesmírně drahá a nebezpečná. Češi by museli podstoupit povinnou vojenskou službu a udržovat bojeschopnou armádu, což jsme dosud za 36 let od revoluce nebyli schopní skrze volené zástupce zajistit. Druhou možností je kapitulace před kýmkoliv, kdo slabost republiky zpozoruje a náležitě jí také využije. Pro neutrální statut bychom museli paradoxně zbrojit násobně více a udržovat všechny složky armády bojeschopné, ačkoliv dnes kombinace sil NATO a evropských států umožňuje sdílení sil a odstínění slabostí jednotlivých států. Britové mají silné námořnictvo, letectvo a jaderný arzenál, zatímco Poláci rozvíjí mechanizované prapory a dělostřelectvo.

Představme si republiku, která by se hypotetickému nepříteli musela ubránit sama. Nemáme v takovém případě žádnou šanci a heslo o míru i neutralitě je tak jen dalším nebezpečným hazardem s bezpečností a suverenitou.

V případě pragmatické politiky vstřícné i k východu bychom také museli ignorovat zájmy našich nejbližších partnerů, protože ty jsou často v přímém rozporu se zájmy onoho východu. Jednání s Ruskem a posílení vzájemných vazeb nebudou Poláci, Francouzi, Britové nebo Němci vnímat příliš přívětivě a odpovězme si sami, jsou pro zájmy České republiky vztahy s Ruskem důležitější?

Národní zahraniční politika se přímo vylučuje s dobrými vztahy se státy západu i východu. Neutralita se přímo vylučuje s bezpečností a suverenita zas přímo popírá prosperitu. Jsou Venezuela, Kuba či Severní Korea suverénními státy? Jistě ano, ale na prosperitu bychom natrefili jenom stěží. Je Německo suverénní? Těžko. Na území země působí americké jednotky, je také členem NATO a EU. Limity v podobě shody s partnery sice oné suverenitě brání, Němci jsou ale díky blokům a partnerstvím bohatší než ostatní státy Evropy a pochybuji, že by měnili.

Jak ukazují současná jednání mezi velmocemi o osudu Ukrajiny a bezpečnostních zárukách pro napadený stát, volba míru v České republice situaci nezmění a Rusové na Ukrajině přestanou vraždit jen pokud jim velmoci ustoupí, nebo naopak vyvinou dostatečný nátlak. Role České republiky je zcela zanedbatelná, ale role Evropské unie a jednota bloků EU i NATO je klíčovým jazýčkem vah a demonstrací síly vůči Rusům.

Pokud se z České republiky stane další Slovensko či Maďarsko, může tuto rovnováhu pouze vychýlit k horšímu a znepřátelit mezi sebou státy, které dosud na mírovém úsilí paradoxně spolupracovaly. V České republice ale volba míru znamená volbu změny. Ať už jde o změnu zahraniční politiky, změnu bezpečnostní politiky nebo změnu fundamentálních členství v ekonomických i obranných blocích, míru skrze říjnové volby nedosáhneme.

Ti, kteří po míru skutečně touží a přejí si co nejbližší klid zbraní na Ukrajině a související úlevu pro evropské ekonomiky, se tak lapají do sítí stran usilujících o hloubkové a zásadní změny. Změny v médiích, demokratickém zřízení, daňové politice, justici, zahraniční politice i bezpečnostní architektuře České republiky.

Za mír se toho dá schovat skutečně hodně. S volbou míru ale přijdou také skrze partaje zastoupen v parlamentu změny, které nejen že s mírem nesouvisí, ale také zásadně Českou republiku změní, a to nikoliv k lepšímu.

Zdroje využité v textu: