Článek
Hnutí SPD a Stačilo! mají v programu zrušení Senátu. Lídři obou uskupení často hovoří o horní komoře jako o zbytečné, drahé a vyčpělé instituci, která je pouhým odkladištěm dobře placených politiků a neúspěšných prezidentských kandidátů.
Jde o ohrožení demokracie? Jistě ano, Senát hraje zásadní roli při změnách ústavy a jakýkoli ústavní zákon se neobejde bez hlasů tří pětin senátorů, které v tomto výjimečném případě nelze přehlasovat.
Program obou hnutí je ale zcela nerealizovatelný, protože by senát musel třema pětinami hlasů schválit své vlastní zrušení, což si nelze v současnosti ani zdaleka představit. Daniel Sterzik a Tomio Okamura tak pouze atakují nejnižší pudy voličů a využívají nízkou důvěru občanů v politické instituce k tomu, aby získali hlasy naštvaných voličů s vědomím, že své politické sliby nemohou nikdy splnit.
I kvůli této manipulativní rétorice je příhodné si vysvětlit, které sliby národoveckých partají realizovatelné jsou a které nikoli. Často totiž politici na provládní i protivládní scéně straší nemožnými scénáři a paradoxně je to právě Senát, který jim v realizaci nebezpečných nápadů zabrání.
Vystoupení z NATO i EU je nemožné, referendum musí schválit Senát
Největší volební manipulací je prosazování vystoupení z EU i NATO hnutími Stačilo! a SPD, které poté vládní strany využívají pro strašení vlastních voličů a obě uskupení nazývají jako ohrožení demokracie. Andrej Babiš zastává alibistickou pozici a přiklání se tam, kam se mu zrovna vzhledem k preferencím a společenskému vývoji hodí.
Nejen samotné referendum, ale i vystoupení z obou aliancí ale podléhá schválení ústavní většinou obou komor Parlamentu. Stejně jako v případě zrušení Senátu by tak museli senátoři hlasovat o vypsání obou referend ústavní většinou a vzhledem k současnému rozložení pozic v horní komoře lze takový vývoj označit jako nemožný.
Česká republika nejenže nemá zákon o závazném referendu, ale také se podle článku 10 Ústavy České republiky musí takový krok ratifikovat pro každou mezinárodní alianci zvlášť. Je tedy nutné schválit dva separátní zákony a dvakrát zajistit dostatečnou většinu poslanců i senátorů. Nelze případný zákon o referendu, pokud by došlo k jeho prosazení novou vládou, vnímat jako univerzální nástroj lidového hlasování o čemkoli. Ratifikaci a případné odstoupení od mezinárodních dohod podléhá vyšší ústavní legislativě.
Změna režimu je také nemožná - pravomoci obou komor Sněmovny i prezidenta určuje ústava
Program hnutí SPD změnu režimu přímo zmiňuje v bodě 10 následujícími slovy,
Občané musí mít právo v referendu rozhodovat o zásadních otázkách týkajících se budoucnosti země. Prosazujeme přímé volby poslanců, starostů a hejtmanů. Chceme odvolatelnost politiků a odpovědnost politiků občanům. Jsme pro zákaz souběhu funkce poslance a ministra. Chceme důsledné oddělení moci zákonodárné a výkonné. Vládu bude jmenovat a řídit občany přímo volený a odvolatelný prezident.
Jde o čirý a neprosaditelný nesmysl, jak je již zdůvodněno výše. Podstata zastupitelské demokracie je právě v rozhodování skrze volené zástupce a referendum přímo tento princip popírá, což lze změnit opět jen skrze ústavní zákon vyžadující dvoutřetinovou většinu v obou komorách Parlamentu, kde ale SPD ani po dvanácti letech v české politice nemá jediného zástupce. Posílení pravomocí prezidenta, opět se budu opakovat, schvaluje ústavní většina poslanců a senátorů jakbysmet.
Zatímco po říjnových volbách nedojde ani ke změně režimu, natož k vystoupení z EU a NATO, tento scénář není úplně nereálný. Pro realizaci svých slibů by ale hnutí SPD a Stačilo! musely úplně ovládnout obě komory parlamentu nebo získat souhlas senátorů Andreje Babiše.
Režim se změní nejdříve za šest let, SPD i ANO musí pořádně zamakat
Osobně nejsem zastánce názoru, že by Andrej Babiš sáhl na funkci Senátu v české demokracii a horní komoru Parlamentu zrušil. Je ale nutné i s takovým scénářem vzhledem k nevypočítatelnosti a četným názorovým veletočům lídra hnutí ANO počítat.
I pokud by se ale Andrej Babiš připojil k SPD a Stačilo!, stále mají tři politické partaje pouhých 8 z nutných 49 hlasů v horní komoře nutných pro schválení ústavních změn. K získání většiny by teoreticky zmíněné partaje potřebovaly celý šestiletý cyklus obměny senátorů a dosavadní výsledky nijak nepodporují tezi o potenciálním úspěchu a dominanci hnutí ANO, SPD a Stačilo! nad Senátem. Takový scénář je opět vysoce nepravděpodobný.
Voliči se tak nemusí obávat změny režimu, vystoupení z EU nebo NATO, zrušení Senátu a dokonce i posílení pravomocí prezidenta - samozřejmě jiného než Petra Pavla - je pouhým snem antisystémových partají, které voliče vábí na nesplnitelné sliby a přitom moc dobře vědí, že jde o pouhou utopii.
I bez ústavní většiny lze natropit škody
Některé poměrně radikální a celospolečensky zásadní kroky ale ústavní většinu nevyžadují. Ať už jde o vypovězení smlouvy DCA o přítomnosti amerických vojsk na českém území nebo o změnu financování a de facto zestátnění České televize, zde si potenciální vláda ANO, SPD a Stačilo! hlavu se senátory lámat nemusí, stačí je prostou většinou v dolní komoře přehlasovat.
Z NATO ani EU se nemusí vystupovat. Lze obě aliance zachovat a po vzoru Viktora Orbána tropit škody tak dlouho, až se z České republiky stane nepříjemný partner a díky sankcím může ČR přijít i o dotační tituly a ztratit prestiž. To samé platí i pro Severoatlantickou alianci, kde budoucí vláda nemusí své členství rušit, stačí neplnit své závazky a je otázkou, jak dlouho zbylí partneři strpí nový český přístup a jak by byli ochotní naší zemi pomoci v případě, kdy by například Andrej Babiš splnil svůj slib o odmítnutí nového závazku ve výši 3,5 % a 1,5 % HDP schváleného v Haagu.
Komunisté v druhé vládě Andreje Babiše již českou obranu zdecimovali v minulosti a referendum o NATO k tomu nebylo třeba. Občané se tak nemusí bát ohrožení demokracie samotné a změn režimu, protože sliby radikálních hnutí nejsou jednoduše realizovatelné. I tak ale vláda může natropit slušné škody a stačí jí k tomu pouhá většina 101 poslanců ve Sněmovně.
Strach z opuštění NATO a EU je zcela nemístný. Stejně nemístné jsou také obavy ze změny režimu nebo nabourání demokracie novou vládou, která vznikne po říjnových volbách. Právě Senát a ústavní pojistky zajišťují těžkopádnost zásadních změn, což nás někdy může trápit a štvát, ve skutečnosti ale právě tato těžkopádnost zajišťuje svobodu, ústavnost a brání vládám utrhnout se ze řetězu.
