Článek
Letošní volby do Poslanecké sněmovny ukazují to nejhorší ohýbání zákonů a spojování nespojitelného nejen v případech volební koalice Stačilo! nebo nepsané čtyřkoalice SPD a dalších stran, ale také v případě vládní Top 09 a KDU-ČSL, kdy se strany spojují jen za účelem překročení hranice 5 % pro vstup do Poslanecké sněmovny a zapomínají při tom na své programy i ideje. Vše je podřízeno pokoření bariéry, která je ale v porovnání se západními státy nastavená příliš vysoko.
Procentuální bariéra ale není jediná, která malé strany diskriminuje a nutí do spojování s většími a finančně lépe vybavenými partnery. Česká republika zcela postrádá systém podporující regionálně silná uskupení, jak tomu je ve většině západních zemí a tím v Poslanecké sněmovně chybí hnutí a strany zabývající se primárně svými regiony nebo izolovanými tématy a nikoli celostátní politikou.
Systém České republiky je diskriminační v několika ohledech a dokud se nezmění, malé partaje budou dále trpět a prodávat své programy za spojení s většími a zavedenými stranami.
Malé strany čelí nemožnému úkolu, prosadit se je těžší než v západní Evropě
Než se vrhnu na kritiku několika neduhů českého systému, představím několik zahraničních. Ve Španělsku stačí malým stranám získat 3 % v regionu, respektive jeden jediný mandát. V parlamentu tak zasedají strany z Baskicka, Katalánska a regionální diverzita je promítnuta i do rozdělení křešel, kde často za své regiony bojují strany, které v ostatních částech země vůbec nekandidují. Obdobné je to ve Švédsku, kde opět stačí získat 4 % v konkrétním regionu a není třeba vést celostátní kampaň. Dalšími státy s regionálním systémem zisků mandátů jsou Norsko, Belgie, Finsko a částečně i Německo.
Nizozemsko je pak nejvíce liberální, když k zisku jednoho mandátu v parlamentu stačí pouhých 0,67 % hlasů a poté dochází k poměrnému rozdělení nezvýhodňujícím velké strany na úkor malých. Výsledkem je sice obrovská parlamentní diverzita, voliči ale získávají relativní jistotu nepropadlého hlasu při podpoře menších stran.
A pak tu máme Českou republiku. Tuzemské politické partaje před sebou mají ve volbách do Poslanecké sněmovny téměř nemožný úkol. Musí získat na celonárodní úrovni 5 % hlasů. Sice není nutné získat oněch 5 % v každém kraji, strana nebo hnutí ale musí dosáhnout průměrného zisku v přepočtu k celonárodnímu rozložení mandátů, tedy nestačí jen zisk například v Karlovarském kraji a Plzeňském kraji, ale zisky musí dát dohromady obstojný průměr překračující celonárodních 5 %.
Systém je poměrně složitý, ale snad se mi povedlo v odstavci výše odhalit jádro pomyslného pudla. Regionální partaje jsou automaticky diskvalifikovány nejen kvůli procentuální bariéře, ale také kvůli složení kandidátek v každém z krajů. Ve zkratce lze uvést, že nekandiduje-li strana na území celé České republiky, nemá na dosažení mandátů v Poslanecké sněmovně žádnou šanci. Zde ale diskriminační prvky českého volebního systému nekončí, do hry vstupují peníze.
Pokud by malá partaj získala ve sněmovních volbách například 2 až 2,9 %, nemá nárok na stálý státní příspěvek ve výši 6 000 000 Kč ročně, ale pouze na úhradu 100 Kč za každý získaný hlas. Efektivně tak partaj se ziskem 2,8 %, což odpovídá zhruba 140 000 hlasů, nezískala státní příspěvek. 140 000 Čechů a Češek, to ale již rozhodně není malý vzorek a taková partaj získala na poměry malé strany úctyhodný volební zisk - nemá ale jak financovat další rozvoj. Partaje jako Zelení, Motoristé sobě, Gen a další tak čelí nemožné zkoušce v podobě složení kandidátek, financování rozvoje a tvorbě kampaně na celostátní úrovni, což je otázka desítek milionů korun. Pokud by zmíněná hnutí a politické strany působily na regionální úrovni, například v Praze či Karlovarském kraji, skrze lokálně silné osobnosti a kontaktní kampaň by zajistily partaji lepší a perspektivnější vyhlídky. Představíme-li si, že v oblastech Litvínova, Chomutova a Mostu vznikne regionální partaj takové síly, že získá valnou většinu hlasů této poměrně specifické aglomerace trpící regionálními problémy, nezíská ani při 140 000 hlasech místních nárok na volební příspěvek, nezíská mandát a bude nucena komunikovat celostátní problémy, ačkoli by se soustředila raději na ty místní a prosazovala řešení pro region v Poslanecké sněmovně.
Výsledkem neduhů systému nejsou jen opuštěné a zanedbávané regiony
Marginalizace regionálních témat a partají není jediným neduhem současného systému. Díky vysoké procentuální bariéře pro vstup do Poslanecké sněmovny a nutnosti celonárodní kampaně mizí izolovaná témata. Nemůže vzniknout Strana manželství pro všechny, Strana uhelných regionů nebo Strana zemědělců a farmářů, které by sjednotily skupinu obyvatel za určitým tématem a toto by se pro ně stalo klíčové, jednoduše nedosáhnou dostatečného zisku a bez infrastruktury, odborníků a financování jsou malé partaje nuceny do jasného vymezení v otázkách zahraniční politiky, sociálního systému či důchodů, což ale křiví politický trh ve prospěch těch největších disponujících dostatečnými počty členů a odborníků pro rozličná témata. Proč by zemědělci nemohli prosazovat konkrétní reformy bez znalostí ukrajinsko-ruského konfliktu nebo celní problematiky a proč by nemohly menšiny prosazovat rovná práva bez nutnosti debat o emisních povolenkách? Takový systém ale dnes máme a o mnoho nosných témat v kampaních přicházíme.
V praxi se pak spojuje SOCDEM se Stačilo! ne kvůli programu, ale kvůli překročení pětiprocentní hranice pro vstup do sněmovny a mizí apel sociálních demokratů na bydlení, rovná práva, proevropský přístup a střídá jej unifikovaná protestní rétorika často za nelibosti samotných protagonistů hnutí, kterým některé postoje nelze věřit.
Vytrácí se lidovecký apel na víru, rodinu a sociální stát na úkor unifikovaného prosystémového, proevropského a prokoaličního postoje SPOLU, ve kterém mizí jednotlivé - ale o to důležitější - rozdíly v postojích jednotlivých aktérů, kteří na ně buď rezignují a nebo v horším případě nerezignují a po volbách dojde k tříštění ideologie, programů a prosazované politiky.
Stranou by neměla zůstat ani pozornost médií a novinářů, kteří jsou ale vázáni současným systémem k preferenci informování o těch perspektivních stranách a hnutích, přitom ale logicky vynechávají ty menší a o jejich činnosti informují méně.
Přicházíme o témata, osobnosti, diverzitu i řešení pro vyloučené kraje
Přísné nastavení současného volebního systému České republiky je důvodem mnoha neduhů současné politiky. Babišův catch-all přístup hnutí ANO funguje, protože razí zjednodušená, zkratkovitá a celonárodně efektivní témata, jakými jsou odpor k současné vládě, zvýšení nákladů na život, ale zcela ignoruje regionální rozdíly a neřeší konkrétní problémy, které se napříč kraji liší. Jižní Morava vysychá a potřebuje vládní pomoc v oblasti správy vodních zdrojů, zatímco Mostecko trpí útlumem těžby a ztrátou pracovních míst. Těžaři i vinaři tak čelí výzvám, každý ale z jiných důvodů a hnutí ANO šikuje davy za jednoduchou zkratkou - za nás bylo líp.
Koalice SPOLU pak namísto prosociální KDU-ČSL, liberálnější Top 09 a konzervativnější SPOLU také nenabízí konkrétní řešení, ale zjednodušuje kampaň do zkratek typu - teď jde o všechno, čímž šikuje voliče pro změnu za proevropským směřováním, ale opět bez konkrétních řešení pro rozličné regiony.
Malé strany jsou na tom nejhůř a lze tento trend pozorovat i na letošních volbách. Za SPD se sešikovaly názorově nesourodé strany tvořené Rajchlovým PRO volajícím po antisystémových opatřeních a příklonu k Maďarsku a po boku jim sekundují libertariánští Svobodní zaměření na ekonomiku, což se efektivně vylučuje, voličům SPD to ale nevadí. Motoristé sází na osobnosti a jejich individuální dosah, čímž také vyprazdňují programové priority. Na rozdíl od ostatních ale alespoň mají ucelený a konkrétní program, což je dnes již výjimkou. Stačilo! opět sjednotilo množství menších partají s malým či regionálním zásahem a po vzoru ostatních také sjednocuje své voliče za jednoduchým a výstižným názvem a nabízí pouze zkratkovitá a nekonkrétní řešení.
Mnozí za neduhy české politiky vidí komplikovanou a digitální dobu, problém je ale také v samotném systému, který hnutí k zjednodušování, populismu a zkratkovitostem přímo vyzývá, ba tyto vlastnost přímo vyžaduje podmínkou celonárodního zásahu, která ale pro skutečně efektivní politiku v České republice nedává smysl.
