Článek
Místo na slunci
Evropská kolonizace Afriky probíhala v různých formách už od éry starého Říma. Svého vrcholu však dosáhla na konci 19. století s konferencí v Berlíně, která v letech 1884 až 1885 určila podmínky kolonizace a sféry vlivu na africkém kontinentu. S výjimkou pár oblastí jako například Etiopie byla rychle potvrzena evropská vláda nad prakticky celým kontinentem. Některé státy si však vyšly lépe než jiné. Zatímco Francie a Velká Británie zabraly lví podíl teritorií, nové mocnosti jako Itálie se musely spokojit s malými kousky. A pak tu bylo císařské Německo. Kancléř Bismarck sice koloniálními expedicemi opovrhoval, ale nový císař Vilém II. a mocná lobby v zemi chtěli pro Německo prosadit takzvané „místo na slunci“.
V Africe se Německu podařilo zajistit čtyři kolonie. Německé Togo, Kamerun, jihozápadní (dnešní Namibie) a východní (dnešní Tanzanie) Afrika. Z výjimkou Toga to všechno byla území, která německou pokladnici oslabovala a jejich držení tak spíše bylo ukázkou ega než rozumného hospodaření. A nebylo zrovna jednoduché je udržet. Místní Afričané neměli žádnou velkou chuť existovat pod koloniální vládou, která je v lepším případě ignorovala a v horším využívala. Nejhorší se situace stala mezi roky 1904 až 1908, když byla v reakci na povstání kmenů z národa Herrero provedeno brutální vraždění desítek tisíc lidí, které bylo později prohlášeno za genocidu. Ve snaze, aby se reputace Německa nedostala na úroveň nenáviděného belgického krále Leopolda II., se německé vlády pokoušely předejít dalším povstáním zvýšením financování regionu.
Kolonizace Afriky
Všechny německé kolonie byly obklíčené koloniemi budoucí Dohody a také kvůli tomu doufalo mnoho státníků v Berlíně, že v koloniích k bojům nedojde. Podobné názory existovaly i mezi mnoha politiky v Británii, Francii a Belgii a tak se před světovou válkou zdálo, že by se případný konflikt mohl koloniím plně vyhnout. Hrála zde velkou roli především velká obava z rozdmýchávání místních Afričanů, což by mohlo vést k sériím nových povstání, které si žádná z mocností nepřála. Tato idea koloniálního příměří byla plně zapovězena až po britském vstupu do války, kdy bylo obsazení německých kolonií považováno za ideální výhodu pro budoucí jednání s Berlínem a páka vůči Němců pro stažení jejich armády z Belgie.
Jestli se někdo válce v koloniích nijak nevyhýbal, byl to velitel německé posádky ve východní Africe Paul von Lettow-Vorbeck. Dříve se účastnil bojů v Číně a při povstání Herrero, ale v německé východní Africe poprvé držel nezávislé velení nad pětitisícovou armádou, kterou Němci v zemi měli. Polovinu tvořili vojáci z Německa, ale druhou tvořili místní. Takzvaní askarijci byli Afričané, kteří vstoupili do vojenských služeb koloniálních mocností. K tomu také tisíce místních museli sloužit jako přenašeči zásob a munice v oblasti bez významné infrastruktury. Lettow-Vorbeck měl velkolepý plán. Věděl, že nemůže proti přesile Dohody vyhrát, ale mohl svými akcemi přinutit stovky tisíc nepřátelských vojáků udržet mimo hlavní evropskou frontu. Naopak, německý guvernér východní Afriky Heinrich Schnee doufal, že by se stále dalo vyjednat místní příměří, ale Vorbeck ho brzy začal ignorovat.
Šílený mulláh
Pro přehled je dobré shrnout si shrnout celkovou válečnou situaci v Africe. Většina německých kolonií se ukázala jako poměrně lehká kořist. Togo padlo už v srpnu roku 1914 po rychlé anglo-francouzské kampani. Jihozápadní Afriku dobyly především jihoafrické síly do poloviny roku 1915. Německý Kamerun vydržel do března roku 1916, ale také musel nakonec kapitulovat. Mnohem větším problémem se ukázala řada koloniálních povstání, která Němci během války podporovali a například ve francouzském Maroku a italské Libyi vedla k několikaletým dlouhým bojům. Také probíhali pravidelné boje v Egyptě, kde se o útok pokusila Osmanská říše. Ale zdaleka nejtvrdší a nejdelší operace se rozzuřila v německé východní Africe.
Naděje Dohody na rychlé vítězství se rozplynuly po prvních bojích. Přes počáteční postup o více než 80 kilometrů byla první britská jednotka následně poražena Vorbeckovími muži v bitvě u Tangy. Ta byla obzvlášť ponižující, protože 9 000 britských vojáků prohrálo proti pouze 1 000 Němců a askarijců. Situaci nijak nezlepšovala epizoda v bitvě, když byla část britských vojáků přinucena k ústupu při útoku místních včel. Britské síly se pokusily zajistit alespoň část kolonie, ale Vorebckovi vojáci je znovu porazili v lednu roku 1915 a přinutili opustit kolonii. Pro Británii byla velkým problémem neochota spolupracovat se svými spojenci. Například belgické síly v Kongu mohly být velmi nápomocné, ale londýnská vláda se obávala, že by kvůli tomu po válce Belgičané chtěli podíl na koloniálních ziscích, které se Londýnu zdály čím dál atraktivnější.
Přes kvalitu svých vítězství utrpěl Lettow-Vorbeck vážné ztráty. Kvůli neochotě Britů znovu proti němu zaútočit byl nucen podnikat nájezdy do britské východní Afriky (dnes Keňa a Uganda), zaměřovat se na tamní významné železnice a doufat, že tím opět donutí Dohodu odklonit lidské síly z hlavního válečného dějiště v Evropě. Své síly dokázal rozšířit až na přibližně 14 000 vojáků, z nichž většinu tvořili askarijci. Lettow-Vorbeck se dokázal naučit téměř plynule mluvit svahilsky čímž si získal silný respekt a obdiv svých afrických vojáků. Jako jeden z mála byl ochoten jmenovat černošské důstojníky. podle názoru jednoho historika. Askarijci během tažení vytvořili prakticky nezávislou vojenskou kastu, která se do značné míry oddělila od starých kmenových kořenů svých členů, což silně posílilo jejich loajalitu. Vorbeckova strategie byla však kritizována mnohými z jeho současníků a vynesla mu přezdívku šílený mullah (islámský kněz).
Strategická situace se však pro Němce zhoršovala. Britové se konečně rozhodli, že spolknou svou hrdost a požádali o pomoc své spojence. Belgičané souhlasili a posily poslala i Francie. Také se díky úspěchu v jihozápadní Africe dala na bojiště přesunout silná jihoafrická armáda pod velením generála Jana Smutse. Do války se také přidalo na straně Dohody Portugalsko, ale jeho jednotky v Mozambiku byly poměrně nízké kvality. Smuts se rozhodl, že bude důležité zaútočit z více směrů naráz. Tak mohl moci přinutit Lettow-Vorbecka rozdělit své síly na nepříliš efektivní kontingenty a eventuálně ho kompletně porazit. Spojené Belgicko-britské síly zaútočily v polovině roku 1916 z Konga a rychle porazili malé německé posádky v dnešní Rwandě a Burundi, které Belgičané následně okupovali. Další belgický postup však Britové zamítly, opět ze strachu o poválečné dělení kořisti.
Hlavní úder mezitím směřoval na pobřeží kolonie. Lettow-Vorbeck byl několikrát během bojů zásobován přes moře a Smuts chtěl definitivně zabránit další pomoci pro obleženou posádku. Dohodové jednotky útočily z několika směrů, přičemž hlavní útok přicházel z britské východní Afriky na severu a podpůrné útoky přicházeli z jihu a západu. Všem těmto jednotkám se přes opakované snahy nepodařilo zajmout Lettow-Vorbecka a během pochodu silně trpěly nemocemi. Němci sice vyhráli několik impozantních bitev, ale nakonec byli ve všech směrech přinuceni ustoupit před většími koncentracemi britských jednotek a v září 1916 bylo německé hlavní administrativní sídlo Dar es Salaamu a většina pobřeží plně pod britskou kontrolou. Lettow-Vorbeck stále kontroloval jih kolonie, ale Smuts ho už nepovažoval za hrozbu a přešel k novým úkolům v samotném Londýně.
Na útěku džunglí
I přes očekávání prakticky všech nepřátel i spojenců se Lettow-Vorbeck nehodlal vzdát. Právě naopak. Rozhodl se, že bude třeba přejít do ofenzívy. Stále měl k dispozici tisíce bojeschopných vojáků a pozornost vojsk Dohody začínala polevovat. To potvrdila špatně připravený pokus o ofenzívu v červenci roku 1917, která skončila s několika britskými porážkami a obnovenou německou morálkou. V listopadu roku 1917 Lettow-Vorbeck překvapil všechny novou ofenzívou do portugalského Mozambiku. Přes několik bitev, které jeho sílu málem vyhladily, se Vorbeckovi podařilo dosáhnout většiny svých cílů. Dokázal získat nové zásoby a přinutit Portugalsko a další dohodové státy převelet nové jednotky na jih. Jeho výsledky byly impozantní, ale s krutými následky. Narušení dopravy v oblastech, které produkovali jídlo vedli v letech 1918 a 1919 k hladomoru v regionu.
Lettow-Vorbeck a jeho síly strávili v Mozambiku skoro rok, ale v srpnu roku 1918 se vrátil na německá území. Kvůli problémům s komunikací mu nebyla plně jasná zhoršující se domácí situace a jeho vlastní pozice byla čím dál horší. Nemoci zasáhly jeho jednotky a objevily se první dezerce. Generál se tedy rozhodl, že se bude muset vydat na novou kampaň, aby mohl zajistit nutné zásoby. Vorbeckova poslední kampaň byla zamířena proti britské Rhodésii, ale musel se potýkat s neustálým britským pronásledováním. Němci se dokázali vyhnout několika přepadením a ještě 13. listopadu dokázali dobýt městečko Kasama. Zde byl Vorbeck konečně obklíčen Brity, kteří mu přinesli šokující zprávy.
Příměří v Evropě a pád německého císařství byli pro Vorbecka velkým šokem a ze začátku jim odmítal uvěřit. Eventuálně však přijal realitu a rozhodl se s nepřítelem vyjednávat. Lettow-Vorbeck měl v posledních dnech k dispozici už pouze kolem 1 500 vojáků, ale i tak si dokázal vyjednat dobré podmínky pro příměří. Nakonec se Britům formálně vzdal 25 listopadu roku 1918 jako poslední bojující německý generál na celém světě. Jako jediný německý generál během celé války úspěšně zaútočil na britské impérium. Se svými zbývajícími důstojníky byl slavnostně uvítán v březnu roku 1919 v Berlíně.
Vorbeckova kampaň ve východní Africe se prakticky okamžitě stala legendou. Pro poražené Německo byla jedním z mála bodů hrdosti a stala se středem romantického myšlení. Respekt k německým vojákům a Vorbeckovi drželi i důstojníci Dohody a Vorbeck se stal prakticky celebritou. Po válce se generál vydal do politiky, kde působil v různých pravicových uskupeních. Během války nacistů se držel mimo oko veřejnosti a odmítl několik Hitlerových nabídek na různé funkce. Po válce byl na hraně chudoby a finanční podporu mu poskytlo několik jeho bývalých protivníků včetně generála Smutse. Po válce také navštívil své bývalé vojáky ve východní Africe a obdržel řadu vojenských vyznamenání. Paul von Lettow-Vorbeck zemřel ve věku nedožitých 94 let roku 1964. Do historie navždy vstoupil jako lev Afriky.
Většina německé východní Afriky připadla po válce Británii, s výjimkou Rwandy a Burundi, které zabrala Belgie. Všechna území získala nezávislost v 50. a 60. letech. Přežívající askarijci se neztratili a jejich rodiny často podporovali hnutí za nezávislost. Západoněmecká vláda poslala po Vorbeckově smrti expedici do Tanzánii, kde dokázala najít přes 300 bývalých askarijců, kterým po dlouhých dekádách vyplatila penzy. Vorbeckova kampaň byla rozhodně exemplární ukázkou guerillové války a taktického génia. Přesto se jí nepodařilo dosáhnout svého hlavního strategického cíle. Válka byla nakonec rozhodnuta v Evropě, kde Německo přes všechny snahy svých afrických jednotek čelilo v posledních měsících osudové převaze Dohody.
Zdroje a další četba:
ROSS, Anderson: The forgotten front : the East African campaign, 1914-1918, Stroud, Gloucestershire : Tempus, 2004, ISBN: 978-0750958363
PAICE, Edward: World War I : the African front, New York : Pegasus Books, 2008, ISBN 978-1605980805
FENDALL, Charles: The East African Force 1915-1919; an unofficial record of its creation and fighting career; together with some account of the civil and military administrative conditions in East Africa before and during that period, London H.F. & G. Witherby, 2018, ISBN 978-0331707960
GAUDI, Robert: African Kaiser: General Paul von Lettow-Vorbeck and the Great War in Africa, 1914-1918, Dutton Caliber, 2017, ISBN 978-1536696455
