Článek
Skandinávie zůstává dodnes poněkud zanedbaným tématem v naší společnosti. Historicky si jí průměrný Čech spojí hlavně se středověkými Vikingy a možná ještě s Třicetiletou válkou a řáděním švédských vojsk v našich zemích. Severský poloostrov však skrývá daleko více zajímavých historických epizod mezi něž také patří soustátí, které v mnoha oblastech připomíná nám Čechům dobře známou říši Habsburků.
Dítě napoleonských válek
Na počátku 19. století byla Skandinávie rozdělena na dva hlavní státní bloky. Švédské království, jež zahrnovalo také území moderního Finska a Dánsko, které ve své moci drželo i dnešní Norsko. Obě soustátí spolu často válčila, ale na evropské scéně postupně ztrácela na významu, což pouze potvrdily Napoleonské války. Tento slavný konflikt kompletně překopal celou Evropu a radikální změny se nevyhnuly ani dalekému severu. První bylo zasaženo Švédsko, které definitivně ztratilo svá finská území a navíc muselo přijmout francouzského maršála za svého nového korunního prince.
Jean-Baptiste Bernadotte už v minulosti obdržel vlastní článek, ale zaslouží si rychlou rekapitulaci. Ambiciózní voják, který se díky své popularitě stal rivalem samotného Napoleona, Bernadotte přijal švédský trůn jako možnost prosadit se na zcela novém politickém poli. Přes sérii slibů, které udělil Napoleonovi se nový švédský dědic trůnu nehodlal v diplomacii řídit svým původem. Švédsko se díky jeho vlivu přidalo na stranu proti-napoleonských států a navíc se vzdalo svých nároků na Finsko, které Bernadotte považoval za ztracené a nepříliš bohaté. Výměnou za tyto ústupky však získal od svých nových spojenců tučnou odměnu.
Norsko bylo pod dánskou kontrolou již od 16. století. Postupně převzalo jazyk svých vládců v Kodani a prakticky nemělo vlastní šlechtu. Loajalita vůči dánské koruně však zůstávala silná a to i v době, kdy se dánský král připojil na stranu Francie a Napoleona. Toto rozhodnutí se mělo ukázat jako nemoudré a kolaps francouzského císařství v letech 1813 a 1814 vedl tím pádem také k porážce Dánska. To bylo přinuceno vzdát se celého Norska, které bylo přislíbeno nově vítěznému Švédsku. Bernadotte považoval spojení obou států za ideální způsob pro posílení švédské moci a daleko bohatší odměnu než by byl návrat Finska. Ironií osudu však starý revoluční generál zapomněl na jednu věc. Vůli samotných Norů.
Zprávy o švédských plánech dorazily do Norska na začátku roku 1814. Prakticky nikdo v zemi neměl zájem o podřízení se Stockholmu, ale bylo jasné, že dánská vláda po porážce Napoleona nemůže pokračovat. Norové, především místní obchodníci a majetní farmáři, se v provizorním hlavním městě Kristiana (dnešní Oslo), rozhodli pro nezávislost. Získali si podporu místního guvernéra, budoucího dánského krále Kristiána VIII., který byl formálně prohlášen za krále samostatného Norska. Země přijala na svou dobu velmi demokratickou ústavu, jež z Norska učinila jedinou konstituční monarchii v severní Evropě.
Bernadotte a vítězné mocnosti však nehodlaly tento stav tolerovat. Norům bylo jasně dáno najevo, že budou buď muset přijmout švédskou vládu nebo budou obsazeni vojensky. Korunní princ však byl ochoten nabídnout kompromis. Výměnou za nahrazení krále Kristiána švédským panovníkem byl ochoten přijmout liberální ústavu Norska a řídit se jejími provizemi. Norové se nakonec rozhodli přijmout tento kompromis a roku 1814 oficiálně přijali novou unii se Švédskem. Bernadotte mezitím začal plánovat jak se otravné ústavy zbavit a po nástupu na trůn roku 1818 (jako král Karel XIV.), plánoval v Norsku provést vojenský převrat. Proti tomu se však postavily zahraniční mocnosti, které nehodlaly tolerovat nové bouře v Evropě. Nový král tak musel přijmout realitu konstituční norské monarchie.
Prapodivné manželství
Co tedy vůbec znamenalo spojení obou severských království? Překvapivě málo. Norsko a Švédsko spolu sdíleli krále, válečnou politiku a diplomatické služby. Švédsko sice mělo výhody v tom, že král sídlil ve Stockholmu a diplomatický sbor byl téměř kompletně kontrolován Švédy, ale na oplátku muselo přijmout norskou autonomii v otázkách vnitřní politiky, do které Stockholm mohl zasahovat pouze skrze samotného krále. Panovník byl však omezen ústavou a navíc musel v případě bojů získat souhlas svých norských poddaných pro vyhlášení války a nasazení jejich vojáků. Bernadottovy sny o nové a bohaté provincii tak byly silně osekány realitou.
Další podivnou částí soužití obou států bylo jejich ústavní uspořádání. Švédsko bylo starou evropskou mocností, ve které stále držel silné pravomoci král a existovala silná šlechta. Parlament měl omezenou moc a demokratických prvků bylo pouze pár. Norsko však bylo pravým opakem. Téměř neexistující šlechta, silná ústava a parlament ochotný vzdorovat královským přáním. Přes to, že bylo chudší částí nové unie se tak Norsko stalo velkou inspirací pro mnohé švédské reformisty a liberály. Ti v jeho parlamentu viděli ideální řešení pro svou vlastní politickou situaci a často ho oslavovali. Země se naopak stala strašákem pro švédské konzervativce a bylo častým tématem bitev ve švédských novinách.
Vzájemné spojení obou států bylo oficiálně sice malé, ale přesto dalo základ mnoha velkolepým vizím. Obzvlášť liberální elity v obou zemích začaly považovat unii za první krok k sjednocené Skandinávii. Skandinavismus byl ideologií velmi podobný německému a italskému nacionalismu a požadoval sjednocení Dánska, Norska a Švédska v jeden stát. Na rozdíl od jiných národních hnutí se však nikdy nerozšířil mezi většinu obyvatelstva a postupně začal ztrácet na síle. Poslední ránu mu zasadilo odmítnutí unie pomoci Dánsku během války s Pruskem roku 1864, jež byla ironií osudu klíčová pro sjednocení Německa.
Nová unie se také stala klíčem pro norské národní obrození. Původní norský jazyk byl prakticky kompletně nahrazen dánštinou, která však nebyla ideální řečí pro stát, jenž se snažil chránit svou národní jedinečnost. Norští intelektuálové považovali národní jazyk za klíčový k odlišení se od Švédska. Především díky práci lingvisty Ivara Aasena došlo ke vzniku moderní norštiny, která však dodnes zůstává rozdělena na dvě psané formy, Bokmål (založen více na dánštině), a Aasenův Nynorsk. Nová varianta získala formální uznání státu roku 1885 a napomohla sílící norské národní identitě.
Přes původní spory se však zdálo, že spojení obou království čím dál více posiluje. Stalo se tradicí, že alespoň jeden z královských princů trávil velkou část svého času v Norsku a do země se také přestěhovali tisíce švédských občanů. Začala také renesance sdílené historické minulosti a obzvlášť ve druhé polovině 19. století došlo k novému rozkvětu zájmu o staré Vikingy a jejich civilizaci. Unie samozřejmě nadále měla své vnitřní spory, ale zdálo se, že není důvod pro její zánik.
Severský rozvod
Situace se začala prudce měnit po norských volbách roku 1882. Norská vláda byla i přes silně liberální ústavu především odpovědná králi a tento stav byl parlamentem dlouhodobě akceptován. Nové volby však poprvé skončily drtivým vítězstvím norských reformistů, což způsobilo ve Švédsku silný šok. V Norsku najednou vládli muži, kteří chtěli silné sociální a politické reformy, větší norskou autonomii a v krajních případech i nezávislost. Situace nakonec skončila krizí, během která král Oskar II. (vnuk maršála Bernadotta), zvažoval i vojenskou intervenci. Nakonec se však rozhodl přijmout některé požadavky reformistů, což vedlo k dočasnému zažehnání krize.
Nově založená liberální strana Norska získala tímto prvním vítězstvím velkou dávku legitimity a brzy se stala dominantní politickou silou ve své vlasti. To však pouze zhoršilo vztahy s konzervativci ovládaným parlamentem ve Švédsku a králem Oskarem. Většina liberálů sice nechtěla konec unie, ale doufala v nové velkolepé reformy. Hlavním bodem sporu se měla brzy stát diplomatická část unie, kterou i po více než 60 letech společné existence nadále ovládal pouze Stockholm. Více radikální členové strany navíc hodlali tento spor využít pro postupné získání nezávislosti a podporovali nejtvrdší možné požadavky.
Reformovat diplomatické služby se nám může zdát jako poměrně nízká cena za záchranu unie, ale pro Švédsko-norské vztahy se otázka diplomacie měla stát osudnou. Mezi roky 1885 a 1905 došlo k tuctu pokusů o kompromis, které však vždy ztroskotaly. Většinou se tak stalo buď kvůli nedostatečným švédským ústupkům či ze strachu konzervativních švédských vlád, že naopak Norům podstoupí příliš mnoho a tím unii de-facto zničí. Situaci nijak nepomáhaly opakované hrozby švédského vojenského zásahu, které pouze vedly k větší nezávislosti norských vojenských sil. Norsko si také získávalo čím dál větší podporu v zahraničí, což pouze zvětšoval tlak na Stockholm.
Roku 1905 se nový norský premiér Christian Michelsen rozhodl, že jednání bylo dost. Norský parlament z jeho popudu schválil zákon, jenž bez švédského souhlasu posílil norskou diplomatickou autonomii. Král Oskar II. dle očekávání uplatnil své veto, což vedlo k rezignaci vlády. Panovník byl norským parlamentem následně sesazen a Norsko bylo vyhlášeno samostatným státem, což o několik měsíců později potvrdilo drtivou většinou 99% i lidové referendum.
Přes ambice některých švédských radikálů však rozdělení unie proběhlo bez ozbrojeného konfliktu. Norský parlament dokonce navrhl, aby se novým králem stal Oskarův mladší syn, ale tato nabídka byla odmítnuta. Novým panovníkem se nakonec stal dánský princ, který po novém referendu, kde tři čtvrtiny Norů podpořili monarchii, nastoupil na trůn jako Haakon VII. Unie Švédska a Norska, která původně začala sesazením dánského prince tak ukončila svou existenci jednou finální ironií.
Na začátku článku jsem unii Švédska a Norska porovnal s Rakousko-Uherskem, ale čím dál více se mi zdá, že jsem nebyl dostatečně férový. Habsburská monarchie si i přes všechny své krize dokázala vytvořit fungující státní aparát, který sjednotil desítky milionů občanů mnoha národností. Její finální kolaps přišel až po čtyřech letech brutální války, silném zahraničním tlaku a ekonomickém kolapsu. Spojení Norska a Švédska nikdy nedokázalo vytvořit jednotný celek, čelilo daleko menším problémům a nakonec se rozpadlo bez větších dramat. Zda je toto důkazem severské neochoty vytvořit větší soustátí a nebo potvrzením skandinávského rozumu a schopnosti dosáhnout mírového řešení to nechť si každý čtenář rozhodne sám.
Zdroje a další četba:
Hroch, Miroslav, Kadečková, Helena a Bakke, Elisabeth. Dějiny Norska. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 340 s. Dějiny států. ISBN 80-7106-407-6.
Elbl, Pavel Benedikt. Maršál Bernadotte: z bitevního pole až na královský trůn. První vydání. Třebíč: Akcent, 2015. ISBN 978-80-7497-070-2.
Barton, Arnold. Sweden and Visions of Norway: Politics and Culture 1814-1905, Southern Illinois University Press, 2002, ISBN 978-0809324415
