Článek
Maršálové Napoleona Bonaparta byli zajímavou skupinou. Schopní válečníci, občas hýřilové a loupežníci. Maršál Ney - nejodvážnější muž francouzské armády. Maršál Davout - železný vojevůdce Francie. Maršál Marmont, který svého císaře zradil u bran Paříže. A pak je tu maršál Bernadotte. Napoleonův dlouholetý rival a jeden z mála maršálů, kteří dokázali tvořit vlastní odkaz bez Napoleonova vlivu. Jaký byl životní příběh zakladatele současné švédské královské dynastie?
Pod císařským praporem
Jean-Baptiste Jules Bernadotte se narodil roku 1763 v jihofrancouzském městě Pau. Syn místního prokurátora Jeana-Henriho, mladý Bernadotte, mohl žít poměrně klidný a zajištěný život. Jean-Baptiste však od mlada chtěl sloužit v armádě. Tu mu otec zakázal a chtěl syna poslat do soudnictví, ale smrt Jeana-Henriho roku 1780 otevřela jeho synovi cestu ke svému vojenskému snu. Bernadotte tak v sedmnácti letech utekl z domova a upsal se francouzské královské armádě. V ní od začátku sloužil s nadšením, ale brzy si uvědomil, že v aristokracii ovládaném vojsku nebude mít šanci dosáhnout vysoké hodnosti. Proto se také velmi rychle zradikalizoval a začal podporovat různé reformistické a revoluční postavy. Příchod revoluce roku 1789 byla pro Bernadotta prakticky darem z nebes.
Bernadotte sice s nadšením vítal změny, které revoluce obzvlášť v armádě přinesla (otevření důstojnických hodností běžným občanům), ale silně se mu znechucoval chaos, který s revolucí přišel. Když se v Marseille dav revolucionářů pokusil lynčovat Bernadottova nadřízeného, kterého Bernadotte osobně nesnášel, mladý voják přednesl rázný projev, ve kterém vyzval lid k uklidnění. Jeho úspěch byl první ukázkou, že nebyl schopný pouze na bojišti. Jeho šarm a odvážné vojenské akce během revolučních válek mu rychle přinesly celonárodní proslulost. Stal se divizním generálem a v této funkci bojoval v Itálii po boku Napoleona Bonaparta. Později také dokázal na několik měsíců dosáhnout funkce ministra války.
Zde stojí za to věnovat se vztahům Bernadotta a Napoleona. Oba generálové byli velmi ambiciózní a od začátku měli velmi komplikované kontakty. Přes vzájemné spory však dokázali spolupracovat na válečném poli v Itálii a při potlačování roajalistických povstání v samotné Francii. Jejich vztahům rozhodně nepomohlo, když se Bernadotte oženil s Napoleonovou bývalou snoubenkou Désirée Clary, se kterou měl později syna Oskara. Bernadotte byl na vrcholu své moci ve Francii roku 1799, když se stal ministrem války. O tuto funkci však později přišel během série převratů na konci roku 1799. Nepodílel se na Napoleonově listopadovém převratu, což silně omezilo jeho šance na kariérní postup. Napoleon se však nakonec rozhodl, že je Bernadotte příliš oblíbený, aby ho ignoroval a po založení císařství roku 1804 byl Bernadotte jmenován jedním z Napoleonových maršálů.
Bernadotte se podílel na většině Napoleonových válečných úspěchů v letech 1805 až 1809. V bitvě u Slavkova chránil císařovo křídlo před nepřátelskými protiútoky. Během kampaně proti Prusku roku 1806 srdnatě bojoval v několika střetnutích, ale také si vysloužil hlubokou vzájemnou nenávist s maršálem Davoutem, když svého kolegu nepodpořil v bitvě Auerstädtu. Jinak měl však Bernadotte mezi maršály a funkcionáři císařství mnoho přátel. Sám Napoleon přes pokračující rivalitu uznal roku 1807, že by Berndotte byl ideálním nástupcem pro případ, že se Napoleonovi nenarodí syn. Při jednáních o míru v městě Tylže se také poprvé setkal se svým budoucím spojencem, ruským carem Alexandrem I. Bernadotte měl výbornou pozici a zdálo se, že jeho kariéra mohla jít už pouze výš.
A pak přišla válka proti Rakousku roku 1809 (více zde). Bernadotte nebyl od začátku konfliktu ve své kůži. Trpěl nemocemi a hádal se s ostatními generály. Jeho žádost vrátit se do Francie byla Napoleonem odmítnuta a místo toho dal Bernadottovi velení nad saským pomocným sborem. Sasové nebyli dobře vycvičeni a často neměli žádnou chuť bojovat za Napoleona proti Rakousku. V rozhodující bitvě u Wagramu byl Bernadottův sbor na čele armády a během obou dnů bojů čelil silnému rakouskému náporu. Během druhého dne byl tento nápor už příliš. Bernadottovi Sasové nejprve opustili proti Napoleonovým rozkazům své pozice a později se dali do plného ústupu. Bernadotte odvážně bojoval přímo na frontě a část svého sboru znovu shromáždil do boje. Po bitvě také odmítl své vojáky kritizovat, což mu u Sasů vyneslo silný respekt. Napoleon však viděl ideální příležitost svého oblíbeného generála odklidit. Poslal ho nejprve do Nizozemí a později do Říma. Zdálo se, že Bernadotte skončí do konce života na bezvýznamných funkcích. Nakonec však nemusel dlouho zoufat, protože se mu objevila nová naděje na dalekém severu.
Jako z pohádky
Švédské království bylo během Napoleonských válek stát v dlouhém úpadku. Od vrcholu své moci na začátku 18. století severská monarchie postupně upadala v moci a významu. Čím víc rostla moc jejího ruského souseda, tím do větších hlubin padala sláva Švédska. Král Gustav IV. Adolf se pokusil posílit svou pozici bojem proti Napoleonovi a připojil se roku 1805 k proti-francouzské koalici. Gustav IV. však neměl příliš dobrý odhad pro geopolitickou situaci a i po porážce všech svých kontinentálních spojenců odmítl s Napoleonem uzavřít mír. To bylo obzvlášť problematické, když Švédsku vyhlásilo válku také Rusko, které rychle okupovalo Finsko a hrozilo útokem na samotné hlavní město Stockholm.
Gustav se nadále nehodlal nikomu vzdávat, ale zbytek země měl války dost. Král dlouhodobě potíral liberální segmenty šlechty, které podezříval z revolučních plánů. Nyní se však ukázalo, že je potíral nepříliš dobře a v březnu roku 1809 spustila skupina šlechticů a důstojníků vojenský puč. Nejprve se krále pokusili přimět k zahájení mírových jednání a po jeho rázném odmítnutí ho na konci března roku 1809 přiměli k abdikaci. Švédský parlament (Riksdag) zbavil krále i jeho syna (dalšího Gustava) dědičných práv a na trůn, povolali králova strýce Karla, který se stal králem Karlem XIII. Švédsko přijalo novou ústavu a uzavřelo mír se všemi nepřáteli včetně Ruska, kterému odevzdalo Finsko. Rychle se však ukázal zásadní problém. Karel XIII neměl děti a ve svém pokročilém věku se nečekalo, že nějaké ještě mít bude. Předchozí král Gustav byl nepřijatelný a tak se Švédsko začalo poohlížet po svém příštím králi.
Nedá se říct, že by bylo málo kandidátů. Princ Oldenburský měl hlasitou podporu cara Alexandra. Vévoda z Augustenburga byl oblíbencem krále Karla. Zajímavou možností byla kandidatura dánského krále Frederika VI. Frederik byl také králem Norska a jeho nástup na švédský trůn mohl vytvořit základ pro možné sjednocení Skandinávie. Také byl Napoleonovým věrným spojencem, který ho ze začátku podporoval, než o švédskou otázku postupně ztratil zájem. Dánský král byl však nepřijatelný pro většinu švédských státníků, kteří krátce dokonce uvažovali o mladém princi Gustavovi jako o přijatelné variantě (stejného prince, kterého dříve zbavili nástupnických práv), než se začali ohlížet po jiné alternativě. Maršálské alternativě. Alternativě jménem Bernadotte.
Idea pozvání francouzského maršála byla velmi oblíbenou alternativou obzvlášť mezi švédksou aristokracií. Idea mladého vojevůdce, který by mohl zvrátit století úpadku imponovala jejich romantickým instinktům. Bernadottovi překvapivě neublížilo, že proti Švédům dříve bojoval. Naopak, jeho čestné jednání se švédskými zajatci bylo bráno jako důkaz jeho dobré povahy. Díky těmto střetům byl také v zemi nejznámějším ze všech maršálů Francie. Generál se po předání nabídky švédským důstojníkem rychle k ideji přiklonil a přislíbil, že se nové vlasti přizpůsobí v několika otázkách, jako například naučení se švédského jazyka a náboženské konverze. Podmínil však svou kandidaturu Napoleonovým souhlasem.
Císař Francouzů v té době upřímně nevěděl, co se Švédském dělat. Jeho preferovaní kandidáti, dánský král a princ Gustav, neměli příliš velké šance. Kandidatura Bernadotta mu však šla proti srdci a pokusil se Švédy přesvědčit, aby přijali jiného francouzského kandidáta. Nabídl jednoho ze svých synovců (včetně budoucího Napoleona III.), či jiného ze svých maršálů, ale nepochodil. Mezitím Bernadotte zahájil kampaň na posílení své image ve svém potencionálním království. Poslal do země obrázky svého mladého a roztomilého syna Oskara, které mnohé Švédy okouzlily. Také tušil, že u Napoleona bude stačit vyčkávat. To se nakonec potvrdilo a rozmrzelý císař nakonec s kandidaturou svého maršála souhlasil výměnou za příslib, že Bernadotte zůstane navždy loajální Napoleonovi a Francii. Nic už nebránilo tomu, aby Bernadotte, nyní pod jménem Karel Jan, nevstoupil v listopadu roku 1810 do Stockholmu, kde ho král Karel XIII. oficiálně adoptoval jako svého dědice.
Proti vlasti
Vztahy mezi Napoleonem a Bernadottem poměrně rychle postoupily z rivality na plné nepřátelství. Císař Francie si nepomohl svou okupací švédských území v severním Německu a arogantními požadavky o podporu pro budoucí podporu proti Rusku. Netušil, že Bernadotte na rozdíl od švédské aristokracie nebyl zaslepen ambicemi na znovudobytí Finska, ale naopak byl ochoten s Ruskem uzavřít spojenectví. Bernadotte si byl vědom, že Napoleon není ani trochu důvěryhodným spojencem a bude nejlepší se podílet na jeho porážce a následném míru. S carem Alexandrem proto navázal vřelé kontakty a poskytl mu řadu výhodných informací o Napoleonově plánu na invazi. Také umožnil carovi odvolat vojáky, které by jinak potřeboval na ochranu Finska, pro operace kolem Moskvy, za což mu později byl Alexandr velmi vděčný.
V červenci roku 1812 Švédsko formálně vstoupilo do aliance s Ruskem a Velkou Británií a Bernadotte začal plánovat vylodění švédských vojáků na kontinentu pod svým osobním velením. Roku 1813 sehrál jednu z hlavních rolí v německé kampani, když se svojí kombinovanou Švédsko-pruskou armádou úspěšně bránil Berlín a následně porazil dva své bývalé kolegy, maršály Neye a Oudinota. Silně se také podílel na vytvoření konečného plánu pro bitvu národů u Lipska. V ní se Bernadotte nejen srdnatě bil, ale také využil svých dřívějších činů, když přesvědčil saské jednotky pod Napoleonem k přeběhnutí na stranu spojenců. Bernadotte začal také chovat nové ambice ve Francii. Ruský car podporoval nahrazení Napoleona právě Bernadottem a korunní princ švédský bral tuto ideu velmi vážně. Také kvůli tomu mu ostatní spojenci nepovolili vstoupit roku 1814 do Francie a Bernadotte místo toho vedl kampaň na poražení Dánska a osvobození Nizozemska. Napoleon o svém bývalém maršálovi už nikdy nepromluvil jinak než jako o „zrádném princovi“.
I přes své francouzské ambice měl Bernadotte velké plány pro Švédsko. Nestabilní vnitropolitická situace mu umožnila zaujmout velmi silnou politickou pozici. Tu využil pro nutné ekonomické reformy, šokující alianci s Ruskem a také změnu švédských územních ambicí. Oproti předchozí fixaci na Finsko se Berndotte nyní snažil obsadit dánské Norsko, které by Švédsku umožnilo posílit svou moc a nedostalo by ho do konfliktu s mocným Ruskem. Mírová jednání ve Vídni sice skončila pro Bernadotta zklamáním, když byli jako staronoví vládci Francie potvrzeni dříve svržení Bourboni, ale jeho ambice v Norsku se setkaly s úspěchem. Norsko se stalo i přes značný místní odpor autonomní součástí Švédska a Bernadotte dosáhl své vytoužené územní expanze. Král Karel XIII. vydržel naživu až do roku 1818 a po jeho smrti se Bernadotte formálně stal králem Švédska a Norska.
Na svém získaném trůnu se nový král Karel XIV. udržel více než dvacet let. Jeho vláda byla ve většině ohledů klidná a plná prosperity. Bývalý revoluční důstojník přivykl královské koruně rychle a plně prosazoval svou autoritu vůči parlamentům Švédska a Norska. Silně se zasloužil o reformy švédské ekonomiky, která začala po letech války konečně prosperovat. Jeho snaha udržet zemi neutrální ve sporech velmocí bývá tradičně považována za počátek švédské neutrality, která skončila až vstupem do NATO. Karel XIV., dříve maršál Jean-Baptiste Bernadotte, zemřel po infarktu roku 1844. Jeho dynastie dodnes vládne Švédsku. Bernadotte možná nebyl nejlepším Napoleonovým maršálem na bojišti, ale jeho dynastie a odkaz přežily císaře Francouzů o více než dvě století.
Zdroje a další četba:
ELBL, Pavel Benedikt. Maršál Bernadotte: z bitevního pole až na královský trůn. První vydání. Třebíč: Akcent, 2015. ISBN 978-80-7497-070-2.
HARDSTEDT, Martin. „Decline and Consolidation: Sweden, the Napoleonic Wars and Geopolitical Restructuring in Northern Europe“. Napoleon's Empire: European Politics in Global Perspective. 2016. ISBN 978-1-137-45547-5.
PALMER, Alan. Bernadotte : Napoleon's Marshal, Sweden's King. London, 1990. ISBN 978-0-7195-4703-4.
