Článek
Každý konflikt má své méně známé části. Z 2. světové války si čtenáři dokáží vybavit daleko víc k vylodění v Normandii, než například k invazi Jugoslávie. Též platí, že každá země má trochu sebestředný pohled, proto také důraz na náš vlastní podíl v boji proti nacistům, o nějž se zbytek světa spíše nezajímá. Je ale zajímavé, že zrovna v Čechách není lépe pamatovaná kampaň z roku 1809, ve které hrály České země velmi důležitou roli, v mnohém větší než u daleko lépe známého Slavkova. Pojďme spolu poodkrýt tuto polozapomenutou kapitolu dějin našich i světových.
Tanec orlů
Roku 1809 stál Napoleon Bonaparte, císař Francouzům na vrcholu své slávy. Před třemi roky rozdrtil Prusko a přinutil Rusko k míru. Británie bojovala osamocený boj. A na španělský trůn dosadil svého bratra a tamním povstalcům uštědřil několik tvrdých porážek. Než ale mohl ve své kampani pokračovat, jeho špehové začali hlásit znepokojivé zprávy ze střední Evropy. Nejvytrvalejší z oponentů jak revoluční Francie, tak samotného Napoleona se chystal k nové válce. Rakouské císařství hodlalo odčinit svá předchozí ponížení a znovu získat své velmocenské postavení.
Rakouskou prošlo za poslední 4 roky od katastrof roku 1805 řadou změn. Vedení armády se konečně plně chopil bratr císaře Františka II., arcivévoda Karel, kníže těšínský. Jeho armádní reformy konečně zavedly společnou strategickou doktrínu, do té doby v rakouské armádě chybějící. Byly omezeny zbytečně tvrdé tresty, osekány zbytečné ceremonie a celkově došlo k posunu vstříc rapidně se měnícímu stylu válčení. Arcivévoda se nebál zavést ideje často se podobající těm napoleonským, ale stále čelil tvrdě konzervativnímu dvoru a vyššímu důstojnickému sboru.
I v mocenských strukturách, ale probíhaly změny. Jan Filip, hrabě ze Stadionu, rakouský ministr zahraničí a de-facto předseda vlády, dlouho toužil po porážce Napoleona, ale na rozdíl od mnohých politiků byl ochoten připustit nutnost přijmout některé z idejí, které Korsičanovi pomohli k moci. Rakousko si za války rok 1809 přičichlo nejblíž k revolučním idejím, kterými tak opovrhovalo. Byly zřízeny zeměbranecké jednotky, podobné těm z francouzské národní gardy. Podpora začala proudit pro nacionalistické vzbouřence v Tyrolsku a při vstupu rakouských jednotek na území Bavorska vydal arcivévoda Karel prohlášení o „osvobození národa Německého“.
Samotné zahájení války nebylo velkým reformátorem vítáno. Karel chtěl další rok, nebo dva na pokračování svých reforem. V tom měl podporu také velvyslance v Paříži, Klemense von Metternicha. Ale Stadion, další ministři a manželka císaře Františka, Marie Ludovika, dokázali monarchu přesvědčit, že nastal pravý čas tzv. uzurpátora porazit. Británie přislíbila vojenskou a finanční podporu, zatímco ve Španělsku pokračoval tamní povstání.
Napoleonova první porážka a drahé vítězství
Válka začala rakouskou invazí do Bavorska 10. dubna, kde již Napoleon začínal rozmisťovat jednotky své Grande Armée. Nedá se říct, že by se ani jedna strana na počátku války vyznamenala. Místní Napoleonův zástupce, maršál Berthier, málem utrpěl několik porážek, jimž především zabránil pomalý a převážně opatrný postup arcivévody Karla. Po příjezdu Napoleona provedli Francouzi protiútok, díky kterému dokázali nejen rakouskou armádu vyhnat z Bavorska, ale také zahájit postup na Vídeň.
Tu Napoleon obsadil 13. května, ale nedokázal během svého postupu plně porazit rakouskou armádu, jak doufal. Rozhodl se nečekat na další posily a rychle překročit Dunaj a získat své rozhodující vítězství. Rakouská armáda se k obraně shromáždila na v českých dějinách nechvalně proslulém Moravském poli, kde se arcivévoda dozvěděl o Napoleonově budování provizorních mostů přes Dunaj u ostrova Lobau (Rakušané při ústupu zničily použitelné mosty). U vesnic Aspern a Essling tak došlo ke stejnojmenné bitvě 21. května. Téměř 100 000 Rakušanů dokázalo o 20 000 mužů slabší Francouze z obou vesnic vytlačit za cenu oboustranných těžkých ztrát. Napoleon se sotva udržel na ostrově Lobau, ale dokázal ustoupit kvůli rakouskému vyčerpání. Utrpěl však svou první skutečnou porážku, přišel o 20 000 vojáků (Rakušané měli podobné ztráty) a o maršála Lannese, svého blízkého přítele.
Napoleon byl porážkou notně otřesen, ale nezlomen. Rakušané nebyly schopni znovu dobýt Vídeň a tak měl francouzský císař čas, aby se připravil na další bitvu. S nově posílenou 180 000 armádou tentokrát dokázal překročit Dunaj a severně od Aspern-Essling se utkal s arcivévodovou armádou nedaleko vesnice Deutsch-Wagram. Bitva u Wagramu probíhala dva dny, mezi 5. a 6. červencem. Po nerozhodném prvním dni přišel další ráno rakouský útok, jenž na čas Francouze přiměl k ústupu, ale Napoleonova schopnost zorganizovat účinný protiútok a lepší velitelské schopnosti francouzských sborových velitelů nakonec Rakušany přiměly k ústupu. Ztráty byly na obou stranách mohutné, dohromady kolem 80 000.
Napoleon sice Karlovu armádu nezničil, jak si přál, ale zahnal ji k ústupu ve směru na Znojmo. Tam byla po krátkém střetnutí také podepsána dohoda o příměří, jenž ukončila boje mezi znepřátelenými státy. Slibovaná britská pomoc nakonec sestávala z neúspěšného pokusu o vylodění se v Nizozemí. Ostatní mocnosti Evropy buď podpořily Francii, nebo zachovaly neutralitu.
Důsledky a česká stopa
Rakousko muselo v míru odevzdat mnohá území a znovu se připojit k Napoleonově kontinentální blokádě. Ve Vídni padl hrabě Stadion a k moci se začal dostávat hrabě Metternich. Arcivévoda Karel byl odsunut z armádního velení. Ale Napoleon byl válkou silně zasažen. Když se svými maršály o rok později diskutoval své nové svatební a alianční plány a král-maršál Murat prohlásil, že: „Raději bych válčil s Rakušany než s Rusy“, na což mu Napoleon odsekl že: „Je vidět, že jste nebyl u Wagramu.“1)
Napoleon se tak oženil s dcerou rakouského císaře a nadále se snažil udržet rakouské spojenectví. Při invazi do Ruska mu pomocný sbor maršála Schwarzenberga sloužil jako součást invazních sil a po tamní katastrofě chtěl Napoleon přes Rakousko vyjednat mír. Von Metternich, v té době již pevně u moci, dokázal Rakousko vmanévrovat do pozice, kdy mohlo proti Napoleonovi znovu vystoupit a pod velením veteránů roku 1809 porazit u Lipska.
Napoleonova dunajská kampaň byla sice krátká, ale vysoce důležitá součást Napoleonských válek. Kromě první porážky také francouzského císaře přesvědčila o nutnosti nové svatební aliance s Vídní a zamezila mu plně se vypořádat s povstáním ve Španělsku. Mohutné ztráty v ní utrpěné také započali postupný úpadek kvality francouzské císařské armády, jenž vyvrcholí v ruském vnitrozemí.
A na závěr pojďme zpět k českému podílu. Dříve zmíněné zeměbraně bylo také mnoho českých oddílů. Legie arcivévody Karla byla plně formována v Čechách a obzvlášť její Pražská část hrdinně bojovala po celou dobu kampaně. Dále můžeme mluvit například o Lobkowiczových myslivcích, jejichž 4 prapory byly celé rekrutovány v českých zemích a tvrdě bojovali především u Wagramu. Tehdy ještě Karlo-Ferdinandova univerzita shromáždila početný oddíl, který nakonec z většiny nestihl do bojů zasáhnout. Pravidelné České jednotky byly samozřejmě také přítomny, například slavný 35. plzeňský pluk.
Nesmíme zapomenout na generály, jejichž hvězdy stoupali. Kníže Karel I. Filip ze Schwarzenbergu, který se vyznamenal při boji u Wagramu a brzy nahradil arcivévodu Karla v pozici hlavního rakouského velitele. O 4 roky později bude stát v čele vítězné koalice u Lipska a jako svého náčelníka štábu bude mít nejlepšího českého důstojníka 19. století. Josef Václav Radecký z Radče, během kampaně divizní generál, se také vyznamenal u Wagramu, kde jeho hrdinná zadržovací akce pomohla zabránit kompletnímu kolapsu rakouského levého křídla. Po dalších 40 let bude Radecký neodlučitelnou součástí téměř všech Rakouských vojenských triumfů.
A to je také ten problém. Rakouských. To, že bylo české království součástí tohoto státu, je dnes přezíraný fakt. Schwarzenberg, Radecký a tisíce českých dobrovolníků a pravidelných vojáků se do českého vnímání své minulosti moc dobře nehodí. Tak je přecházíme a raději pějeme nad vlastním utrpením v „žaláři národů“. To se naštěstí už v dnešní době mění a doufám, že o tyto fascinující osobnosti českých dějin zájem v budoucnosti pouze poroste.
Zdroje a další četba
Rothenberg, Gunther. Napoleon's great adversary : Archduke Charles and the Austrian Army, 1792-1814 SPELLMOUNT LIMITED, 1995.
Arnold, James. Crisis on the Danube: Napoleon's Austrian Campaign of 1809 Paragon House; 1st edition (January 1, 1990)
1) z- KOVAŘÍK, Jiří. Murat: Napoleonův maršál a neapolský král. První vydání. Třebíč: Akcent, Drahomír Rybníček, 2020.
