Mírumilovní Slované? Nesmysl, naši předci byli otrokáři a mistři války

„Nebaživ po výboji, sotva sám brániti se uměl!“ Tak ve svých velkolepých dějinách českého národa popisuje František Palacký pradávné Slovany. Měl to být národ naprosto odlišný od bojovných Germánů, který pouze chtěl v míru obývat své nově osídlené země. Je to krásná představa, ale s realitou nemá nic společného. Historické zdroje nám odhalují reálnou povahu našich dávných předků. S mírem však nemá mnoho společného. První Slované si své místo v Evropě nemilosrdně vybojovali.

Postrach Balkánu

Sclaveni, Wendové, Antové a půl tucet dalších. Různá jména za sebou skrývají naše dávné předky, kteří na začátku 6. století začali vstupovat do střední a jižní Evropy. Jejich původ je dodnes nejistý (více ve článku zde), ale velmi rychle o sobě začali dávat vědět. Vstupovali do světa, kde právě umíraly poslední zbytky antické slávy. Římská říše se pod vládou energetického císaře Justiniána I. pokusila znovu dobýt své západní provincie v Itálii a Africe, čehož však mohla dosáhnout pouze výměnou za extrémní oslabení svých vojsk na Balkáně. A bylo to právě na tomto poloostrově, kde Slované poprvé vstoupili do psané historie.

Východořímští historici jsou ve svých popisech prvních slovanských útoků své nové protivníky nijak nešetří. Kromě komentářů o kompletním barbarství nově příchozího lidu píšou především o krutých metodách mučení, nemilosrdném plenění a hromadném braní zajatců. To vše musí být bráno s nutnou dávkou opatrnosti kvůli zaujatosti autorů, ale doboví historici nám prozrazují také mnoho užitečných detailů. Sice Slovany označují za neorganizované tlupy, ale vzápětí mluví o porážkách místních posádek, obléhání klíčových měst a několikatisícových slovanských armádách. První Slované byly sice rozděleni na mnoho kmenů, ale evidentně dokázali už v prvních letech vytvořit efektivní nebezpečí pro nejmocnější říši regionu.

Expanze nově příchozích kmenů nesměřovala samozřejmě pouze na Balkán. Předci Čechů a Moravanů začali osidlovat naši vlast a na západě dosáhla slovanská expanze až řeky Labe a zaplavila většinu moderního Rakouska. Naše historické informace o těchto oblastech jsou minimální, ale přinejmenším Morava a pravděpodobně také zbytek budoucích českých zemí měl být brzy propojen se svými balkánskými bratranci. Na scénu totiž vstupoval kočovný národ Avarů, který si měl k nově usídleným kmenům vytvořit unikátní vztah.

Pravděpodobně potomci migrantů z moderního Mongolska, Avaři, jsou od prvního zapsaného momentu svých dějin propojeni se Slovany. Římský císař je najal, aby porazili slovanské nájezdníky kolem Dunaje a zajistili tak císařské hranice. Nově příchozí Avaři byly mistři kavalerie a Slovany skutečně několikrát porazili. Brzy s mnoha kmeny však začali také spolupracovat a rychle je začlenili do své nové balkánské říše. Vládnoucí kagan Avarů však nebyl žádným zotročitelem nebohých Slovanů, jak si ho představovali národní obrozenci. Jeho kontrola se u jednotlivých kmenů lišila a mnozí Slované dokázali pod vládou Avarů založit základy svých budoucích osídlení.

V čem se navíc kočovníci i Slované plně shodli byly nové nájezdy na Balkán. Římané si Avary po krátkém období kooperace znepřátelili a brzy tak museli čelit mohutným útokům. Obnovení války s Persií navíc odlákalo mnohé císařské jednotky a ty zbývající byly často poraženy kombinovanou silou Avarů a Slovanů. V tomto období (konec 6. století), také začalo slovanské osidlování těch částí poloostrova, kde se zhroutila římská vláda. Nový mír s Persií však Římanům umožnil přesunout většinu svých sil na Balkán a po několika letech bojů dokázali stabilizovat válečnou situaci. Bylo to však jen dočasné uklidnění.

Vládci lesů

Jak vůbec první Slované bojovali? Úplně první vojenské oddíly byly založeny na kmenové struktuře, kdy vůdci shromáždili k válečným akcím všechny bojeschopné muže. Tento systém měly v následujících stoletích nahradit profesionální válečné družiny, které se koncentrovaly kolem jednotlivých šlechticů, ale není jisté, zda tato reorganizace proběhla ještě během avarského období. Samotní válečníci pak byli vyzbrojeni dle svého sociálního postavení a používali různorodé zbraně a brnění. Většina z nich bojovala jako pěchota, zatímco jízdu většinou tvořili Avaři. To se s postupem let též začalo měnit a Slované se od nomádů naučili velkou část jejich jezdeckého umění.

Díky východořímskému vojenskému manuálu Strategikon máme překvapivě podrobné informace o slovanském stylu války. Text z konce 6. století věnuje Slovanům více stran než jakémukoliv jinému nepříteli, což ukazuje význam, který Římané přisuzovali své balkánské frontě. Naši předci jsou vyobrazeni jako mistři bojů v lesích, kde se s nimi císařské armády, pokud možno neměli vůbec střetávat. Dále jsou experty na přepady a lsti, kteří výborně využívají terén. Strategikon specificky zmiňuje taktiku, kdy si slovanský oddíl lehne do vody a dýchá za pomocí kusů rákosí. V této pozici vydrží i několik hodin, než přepadne kompletně zaskočeného nepřítele.

První Slované se také rychle přizpůsobili novému protivníkovi, a to městským hradbám. Ty byly ze začátku nepřekonatelným problémem, ale mezi útočícími kmeny se brzy začaly šířit znalosti o obléhacích věžích a dalších metodách pro dobytí opevněných center. I zde hrála překvapivě velkou roli voda a dříve vnitrozemské kmeny začaly stavět kánoe a další malá plavidla, která především používali při obléhání římských přístavů u Černého moře. Touto metodou málem dobyli i největší město římského Řecka, Soluň, kterou nakonec zachránila pouze intervence rychle přivolané císařské armády. Slované si vypěstovali tak silnou reputaci, že si jich několik tisíc na pomoc pozval i lombardský král Itálie, který s jejich pomocí dobyl několik opevněných měst v moderním Toskánsku.

Velkou roli hrálo ve slovanské společnosti také otroctví, které bylo silně propojeno s válečnými výpravami. Východořímské zdroje jsou v otázce slovanského otroctví dosti nejednotné. Strategikon považuje Slovany za poměrně umírněné pány, jež své otroky po několikaletém zajetí propouštěli, ale dřívější texty mluví o krutém a nemilosrdném zacházení. Otroctví je v každém případě ohavnou institucí a je tak smutné, že se v našich končinách udrželo velmi dlouho. Příchod křesťanství situaci nijak nezlepšil a pouze dal nově pokřtěným vládcům Čech a Polska nový argument pro nájezdnické války proti svým sousedům. Obzvlášť v 10. a 11. století se například Praha stala velkým otrokářským trhem.

Triumfy, porážky a usídlení

7. století po Kristu mělo být obdobím radikálních změn. Na Balkáně došlo k novému zvratu, když vypukla poslední válka mezi Římem a starou Persií. Poloostrov byl téměř kompletně zbaven římských armád a sousední kmeny vycítili svou příležitost. Slované kompletně zaplavili poloostrov a na území od dnešního Slovinska až po jižní Řecko začali budovat své nové domovy. Právě tato migrace byla základem moderních jihoslovanských států a na dvě století zlomila římskou moc na poloostrově. Velká část kmenů se však brzy měla připojit ke kampani, jenž měla v plánu římský stát definitivně pohřbít. Avarský kagan uzavřel dohodu s Persií a roku 626 přivedl obrovskou armádu k branám největšího města Evropy, Konstantinopole.

Královna měst, jak ji až do 12. století říkali mnozí autoři, měla být finální zkouškou pro sto let se vyvíjející válečné umění Slovanů. Ti tvořili většinu avarské armády a hráli v obléhání primární roli. Ke slovu se dostali jejich obléhací zařízení a slovanské lodě byly nasazeny pro námořní operace v úžinách moderního Turecka. Všechen jejich um však nestačil proti trojitým Theodosiánským hradbám, které v minulosti odrazili Attilu a měli porazit další tucty obléhacích armád. Kagan Avarů musel po dlouhém obléhání přiznat porážku a jeho armáda odtáhla od města. Jednalo se o tvrdou ránu, která měla definitivně změnit poměr sil na Balkáně a ve střední Evropě.

Moc Avarů byla otřesena a jejich stát ztratil kontrolu nad velkou částí svých slovanských poddaných. Pravděpodobně mezi nimi byly také regiony moderního Česka, kde se v následujících dekádách zformovala nová mocná síla. Začala ji brzy vnímat Franská říše, jejíž zdroje nás informují o vzniku Sámovy říše, jež dokázala nejen porazit útočnou franskou armádu, ale následně provedla nájezdnické výpravy do hloubky nepřátelského území. Pravděpodobně se jednalo spíše o kmenovou konfederaci než o skutečný stát, ale její úspěchy ve válečných snahách jsou evidentní a pravděpodobně v sobě nesou odkaz dekád tvrdých bojů na Balkáně.

Se sedmým a osmým stoletím začal postupný proces přeměny Slovanů na jednotlivé národy, které dnes známe. Skončila jazyková jednota a přišlo promíchání s místními obyvateli. V některých případech došlo k postupné ztrátě slovanské identity, což se stalo především kmenům v okolí Labe a v dnešním Řecku, ale jindy zase došlo k poslovanštění dříve stepních národů (například Bulhaři). Expanze prvních dekád však měla definitivně zajistit, že se slovanské národy staly neoddělitelnou součástí evropského kontinentu. Jejich bojová povaha nikdy plně neodešla, ale otrokářský systém se začátkem 12. století naštěstí postupně vymřel.

Snaha obrozeneckých autorů dát našim předkům povahu mírumilovných holubiček je v tomto kontextu dosti absurdní, ale musí být chápána v dobovém kontextu. Často až absurdní snaha vymezit se vůči Němcům vedla jinak faktické osobnosti k dosti podivným ideám, jež následně našly své místo v národních mýtech. Nesuďme tedy osobnosti 19. století příliš tvrdě a stejně tak neodsuzujme naše dávné předky za jejich tvrdou náturu. Byly to lidé svých časů a to je fakt, kterému se jen málokdo dokáže postavit.

Zdroje a další četba:

Třeštík, Dušan, ed., Polanský, Luboš, ed. a Sláma, Jiří, ed. Přemyslovský stát kolem roku 1000: na paměť knížete Boleslava II. (+ 7. února 999). Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2000. 377 s. ISBN 80-7106-272-3.

Pohl, Walter. The Avars: a steppe empire in Central Europe, 567-822. First published. Ithaca: Cornell University Press, 2018. xxiii, 636 stran. ISBN 978-0-8014-4210-0.

Barford, P. M. The early Slavs: culture and society in early medieval Eastern Europe. Ithaca: Cornell University Press, ©2001. xvi, 416 s. ISBN 0-8014-3977-9.

Kaldellis, Anthony a Kruse, Marion. The field armies of the East Roman Empire, 361-630. First published. Cambridge: Cambridge University Press, 2023. xviii, 205 stran, 2 nečíslované strany obrazových příloh. ISBN 978-1-009-29694-6.