Článek
Dnešní téma bude poněkud jiné, než je u mě obvyklé. Dalo by se říct, že tento text obsahuje poměrně málo historie a spíše se zaměřuje na teorie, zdroje a vědy jako je archeologie a lingvistika. Pokud toto zaměření čtenáře nezajímá doporučuji počkat na čtvrtek, kdy dorazí tradičnější text o příběhu z nedávných dějin. Ale doporučil bych číst dál už kvůli tomu jak málo toho nejen my laici, ale i světaznalý vědci ví o počátku Slovanů. Našich vlastních předků, jejichž potomky je dnes více než 360 milionů lidí.
Nejisté kroniky
O první zmínce o Slovanech v psaných zdrojích se dodnes vedou četné debaty. Někteří z více nadšených obroditelů a nacionalistů 19. století hledali první zmínky už v Hérodotovi, ale všechny jejich nálezy byly k dnešnímu dni zdiskreditovány. O něco rozumnější je teorie opřená o Vislanské Venedy. To byl kmen žijící přibližně na území dnešního východního Polska kolem 2. století po Kristu. Je zmiňován několika římskými autory (např. Tacitus) a pozdější autoři ze západní Evropy často Slovany za potomky Venedů považovali, a i tak Slovany nazývali. Zda existuje opravdové propojení je dnes však sporné a někteří vědci považují Venedy za Germánský kmen.
První, kdo ve svém díle Slovany s jistotou zmiňuje, je Prokopios z Kaisareie, spisovatel z poloviny 6. století nejvíce znám pro svou dokumentaci vlády císaře Justiniána I. Jeho Slované (v textu Sklabenoi) se velmi vymítají představám obroditelů o holubičím mírumilovném lidu a jsou vykresleny jejich časté nájezdy na Východořímské území či žoldnéřská služba pod Konstantinopolí. Prokopios je poprvé zmiňuje k roku 519, spolu s kmenem Antů, jejichž blízkost k Slovanům je dodnes nejistá. Prokopios Slovany často považuje za spíše mizivou hrozbu a s popisem jejich původu se neobtěžuje.
Východní Řím je po zbytek 6. století našim nejlepším zdrojem. Autor Jordanes se o Slovanech několikrát zmiňuje ve svém díle Gaetica a vojenský manuál Strategicon má o Slovanech celou sekci. Ukazuje to rostoucí hrozbu, kterou Slované, obzvlášť ve spojení s kočovnými Avary, pro Východní Řím představovali. To dospělo ke svému vrcholu na počátku 7. století, kdy Římská kontrola nad Balkánem zkolabovala a Slované zabrali většinu poloostrova (nejjižnější Slovanské osídlení bylo až na Řeckém Peloponésu).
Východořímské zdroje, například texty, jenž sepsal císaře Konstantin VII. Porfyrogennétos v 10. století, jsou nadále užitečné, ale zdaleka ne jediné. Ve Franské říši, jenž v té době expandovala na Východ, byli Slované také podstatným tématem a několik pozůstatků tehdejších textů se nám i dochovalo. Z nich je nejpodstatnější Fredegarova kronika, ze které se k nám dostává příběh o Sámově říši. Franské záznamy jsou také jedny z mála, jenž dávají alespoň náznaky toho, co se po pádu Sámova státu dělo na území Čech.
A co vlastní Slovanské zdroje? Určitě si všichni vzpomeneme například na Kosmovu kroniku. Ta však byla napsána až ve 12. století. Je dost možné, že její příběhy o raných Českých dějinách odrážely opravdové tradice, ale i tak nemůžeme jejím silně křesťanstvím ovlivněným narativům dávat příliš velkou váhu, alespoň pro dobu před vládou knížete Bořivoje. Podobným problémům čelí texty v dalších Slovanských státech. Od původních Slovanů nám bohužel žádné texty nezůstaly. Je poměrně jasné, že informací z textů není mnoho a skoro nic co by nás informovalo o původu Slovanů. A tak se musíme obrátit jinam. Na pole řeči, kamene a náhod.
Vykopávky, jazyk a Hunové
Jazyk je překrásná věc a v otázce prvních Slovanů pro nás hraje klíčovou roli. Slovanské jazyky jsou součástí Indoevropské jazykové rodiny, jež kromě pár výjimek (např. maďarština a baskičtina) dnes dominují Evropě. Původní Indoevropský jazyk se začal dělit na své nástupce asi 2000 let před Kristem a jeden z jeho nástupců byla prabaltoslovanština, předek dnešní Baltsko-Slovanské jazykové větve. A právě z ní vznikla praslovanština, jazyk, jenž se plně rozdělil na jednotlivé Slovanské jazyky až v 9. století.
To nám napomáhá s hledáním Slovanského původu několika způsoby. Především napovídá pravděpodobné blízkosti Praslovanů v blízkostí Baltských kmenů, což by přibližně odpovídalo teoriím o domovině nedaleko řek Visla a Dněpr, kde se také měla podle starověkých autorů přibližně nacházet domovina Venedů. Bohužel je také možné, že Slovany a Balty kromě jazykového rozdělení také rozdělila další migrace, a Praslované se zformovali jinde. K rozdělení došlo mezi 7. a 2. století před Kristem, a to alespoň vylučuje teorie, podle kterých se Slované zformovali kvůli místním tlakům až v 6. století na Dunaji. Díky jazyku tedy víme, že pravděpodobně existovala Praslovanská domovina, ale kdy se Slované rozšířili? A můžeme její lokaci zjistit jinými způsoby?
Archeologické nálezy nám můžou situaci také osvětlit a obzvlášť v otázce Slovanské expanze tak opravdu činí. Takzvaná Pražská archeologická kultura je první potvrzenou kulturou s plně Slovanskou náturou. Spolu s příbuznými archeologickými kulturami se prostírá na širokém území od Čech až na střední Ukrajinu. Zde se nabízí otázka, zda bychom mohli stejným způsobem vyhledat i domovinu Praslovanů, ale to se zatím nepodařilo. Mezi mnohými kulturami, jež byly nalezeny na širokém území mezi velkými Evropskými řekami ani jedna nebyla potvrzena jako praslovanská.
Neexistence archeologických nálezů neznamená, že něco neexistovalo. Například Slovanské osídlení Peloponésu po sobě nezanechalo prakticky žádné archeologické důkazy, ale jsou jasně doloženy ve psaných zdrojích. A pak jsou tu části archeologických nálezů, jež nabízejí zajímavé možnosti. Prvotní výskyt některých Slovanských archeologických prvků se severně od Dunaje objevuje už na počátku 5. století. V době, kdy zde dominovala Hunská říše. Je možné, že Hunové měli se starými Slovany kontakty, a část z nich dokonce integrovali ve své armádě?
To vskutku byla Hunská tradice, kterou aplikovali vůči podmaněným kmenům po celé Evropě. Neberme toto jako nějakou podivnou teorii o tom, že našimi předky jsou Hunové, takové nesmysly nechme Maďarům. Ale je dost možné, že se prvky Slovanské kultury dostaly do mnoha oblastí skrz propojení s Attilovými dobyvateli. To by také vysvětlilo poměrně rychlé Slovanské obydlení mnoha regionů, které by s tehdejším průměrným populačním růstem nemělo být možné. Pokud v mnoha oblastech již existovaly Slovany ovlivněné kultury, pozdější příchod více kmenů by byl poměrně snadný.
Slovanský svět
Tajemství našich počátků zatím zůstávají zahalená stínem neznáma. Ale o kultuře našich předků toho stále dokážeme mnoho říci i tím, co chybí. Například pohřbívání těl nebylo u našich předků obvyklé. Kremace byla populární metodou až do přijetí křesťanství a kvůli tomu se nám nezachovalo mnoho tělesných ostatků jako z jiných kultur. Slovanský Polytheismus bylo náboženství překvapivě málo založené na bozích. Důležitou roli hrály různé lesní bytosti, démoni (jejichž jméno se později vyvinula do slov jako čert) a další bytosti přírody. Mezi známé Slovanské bohy patří bůh bouří Perun a vládce podsvětí Veles.
Slované se mnohokrát vyznamenali jako válečníci. Jejich dlouhá koexistence (často podmanění) s Avary a dalšími stepními národy vytvořila velký respekt pro jízdu, ale i Slovanská pěchota byla často účinná, obzvlášť když dokázala nepřítele zastihnout v obtížném terénu. Slované se také rychle přizpůsobili i neobvyklým situacím. Například při Avarském obléhání Konstantinopole roku 626 po Kristu to byli Slované, komu byl svěřen útok po moři. Obléhání bylo nakonec neúspěšné ale Slovanskému ovládnutí většiny Balkánu to nezabránilo. Na Slovanech si vylámali zuby i Frankové, obzvlášť proti Sámově říši, což byl první doložený Slovanský státní útvar.
Ale nová vlna náboženských konverzí, která především od začátku 9. století zachvátila Evropu, se nevyhnula ani Slovanům. Ať už z opravdového náboženského přesvědčení, nebo kvůli mocenským a diplomatickým výhodám, jež konverze dodala, postupně všechny Slovanské státy musely přijmout nové náboženství. Když roku 1168 zničili Dánové poslední významný Slovanský chrám na ostrově Rügen (dnešní Německo), éra prvních Slovanů definitivně skončila. Mnoho tradic však dodnes přežívá, obzvlášť v odlehlých venkovských oblastech.
Zdroje a další četba:
POHL, Walter. The Avars: a steppe empire in Central Europe, 567-822. First published. Ithaca: Cornell University Press, 2018. xxiii, 636 stran. ISBN 978-0-8014-4210-0.
BARFORD, P. M. The early Slavs: culture and society in early medieval Eastern Europe. Ithaca: Cornell University Press, ©2001. xvi, 416 s. ISBN 0-8014-3977-9.
FOURACRE, Paul (ed.), The New Cambridge Medieval History. Cambridge: Cambridge University Press. The New Cambridge Medieval History. 2005. 1008 s.978-1107449060
