Teorie citové vazby - kde se vzala, čím je podložena a co (ne)říká?

Teorie sice vznikla už v 50. letech, není ale vůbec přehnané tvrdit, že jde o nejvlivnější teorii vývojové psychologie vůbec. Celkem účinně prostoupila celou společností, rodičovstvím a na destiletí zásadně ovlivnila to, co považujeme za „být dobrou mámou“. Občas nám jejím prostřednictvím (obvykle i s narážkou na hrozící trauma) někdo zadrnká na naše strachy - o děti obecně, jejich vztah s námi a úplně nejvíc na strach, že nějaké naše rozhodnutí negativně ovlivní celý jejich budoucí život. Pokud to nebudeme dělat „správně“, vyrostou z nich přece emoční impotenti, neschopní navazovat hodnotné vztahy a žít šťastný a naplněný život. Pojďme se ale podívat na celou teorii a výzkumy ji podkládající blíže a v širším kontextu.

Teorie citové vazby, jejímž autorem je John Bowlby (1907-1990), popisuje dynamiku vztahů mezi lidmi na základě zkušeností z našeho vůbec prvního vztahu - mezi dítětem a jeho primárním pečovatelem (nemusí jít pouze o matku, Bowlby to ale slučoval). Teorie říká, že se děti rodí s danou schopností a motivací navazovat vztahy se svými pečovateli. Je v nich zakódováno vyhledávání jejich fyzické blízkosti, protože tím zvyšují své šance na přežití. Proto dítě vyhledává blízkost matky, projevuje viditelnou úzkost při odloučení a pláčem se ji snaží přivolat. Zkušenost, že přijde a jeho potřeby naplní (což tvoří základ později definované bezpečné vazby) poskytuje dětem pomyslnou bezpečnou základnu pro zkoumání okolního světa. Zároveň tato primární citová vazba nastavuje jakýsi model pro všechny budoucí vztahy.

Výzkumy vskutku ukazují, že bezpečný typ vazby souvisí s optimálním vývojem dětí (a naopak). Je spojena s fyzickým i duševním zdravím, sociálními dovednostmi v předškolním věku i v dospělosti. Může také fungovat jako protektivní faktor před negativními emocionálními i zdravotními důsledky nepříznivých zkušeností, protože v dětech podporuje resilienci (odolnost).

Teorie citové vazby obohatila naše chápání dynamiky vztahů, důležitosti fyzické i emoční dostupnosti rodičů a podpořila vývoj mnoha psychoterapeutických směrů, což je 1. ze 3 důvodů, proč se stala tak vlivnou.

Bowlby sám vyrůstal v době a hlavně vrstvě, ve které se přehnaný kontakt s matkou „nenosil“. Oba rodiče vídal velmi málo a vychovávala ho chůva, jejíž odchod v jeho 4 letech jej velmi zasáhl. Stejně tak to, že od 11 let studoval na internátní škole. Není až tak překvapivé, že otázce vlivu matek na vývoj dětí se rozhodl zasvětit život.

Pozoruhodné ale je, že Bowlby - autor vědeckých publikací a Bowlby - vyjadřující se pro širokou veřejnost tvrdili dost odlišné věci.

Některé výroky do médií se zpětně snažil zmírnit, laické veřejnosti ale v 50. letech tvrdil, že „malé dítě potřebuje neustále přítomnou matku, která mu poskytuje pozornost ve dne v noci, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce“ a autoritativním hlasem veřejnost varoval, že ochudit dítě o přítomnost matky v prvních 5 letech (!) života "…může mít vážné a dalekosáhlé důsledky pro jeho povahu a tím i celý jeho budoucí život"1. Zavedl termín „mateřská deprivace“, který popisoval jakékoli odloučení od matky, i to krátkodobé. Nezdráhal se tvrdit, že ochudit dítě o matku je podobně škodlivé, jako nedostatek vitamínů. Poškozuje to podle něj fyzický, intelektuální i emocionální vývoj dětí a vede k poruchám chování a trestné činnosti. Tyto závěry ale učinil na základě výzkumů na zvířatech a delikventní mládeže a mnoho faktorů v nich opomněl zohlednit2.

Jeho rétorika tlačící na nepřetržitou přítomnost a angažovanost matek byla nicméně celkem účinným marketingem - tvrzení vyvolala mnoho pozornosti a teorie se rychle šířila3. Což je 2. důvod, proč jde dodnes o jednu z nejslavnějších psychologických teorií vůbec.

Zároveň s tím ve své odborné publikaci uvádí (str. 245), že je dítě schopno si vytvořit vazbu k několika osobám a že „nikdy neřekl, že by mateřskou roli nemohl zastat někdo jiný než matka nebo že se o mateřskou péči nemůže několik osob rozdělit“. Ti, kteří znají dopodrobna jeho vědecké práce, dokonce reálně pochybují, že některým svým tvrzením do médií vůbec sám věřil. Jak podotýká ve svém díle R. Duschinsky, je to jakoby existovalo několik verzí Johna Bowlbyho, které se projevovaly různě podle kontextu 🤷‍♀️.

V roce 1965 navrhla Mary Ainsworth laboratorní test neznámé situace. Cílem bylo hodnotit individuální rozdíly v chování dětí při reakci na odloučení a tím určit typ jejich citové vazby. Jejího experimentu se nejprve účastnilo 23 výhradně bílých dětí kolem 1 roku z rodin ze střední třídy, které se staly modelem pro hodnocení citové vazby celkově. Test spočívá ve střídání 8 krátkých situací (po 3 min), kdy přijde dítě s matkou do místnosti s hračkami, přijde cizí osoba, matka odejde a dítě je jen s cizincem, pak je tam samo, zas přijde cizinec…chápete princip. Konkrétní reakce dětí na tento stupňující se stres z odloučení mají odrážet jejich předchozí zkušenosti s dostupností matky a tedy ukazují typ jejich citové vazby.

Na základě tohoto experimentu Ainsworth s Wittig identifikovaly 3 základní typy citové vazby (4. se přidal později):

Později přidaný typ vazby je dezorganizovaná. Tyto děti vykazují bizarní a rozporuplné chování - drží se matky, ale křičí a odvrací zrak nebo se k ní nejdříve vrhají, ale pak se s pláčem zastaví apod. Časteji se objevuje u dětí z nižších socioekonomických vrstev, vyrůstajících pod velkým stresem a může (ale nemusí) souviset s fyzickým nebo sexuálním zneužíváním.

(A raději ani nechtějte vědět, jak se má dle některých hodnotit „správná“ míra připoutání opačným směrem, tedy matek k dítěti. To je teprve echt ukázka toho, jaké sebeobětování a nesmyslně přehnané přeorientování na dítě od žen společnost koncem 90. let očekávala (a mnohdy stále očekává)4).

Elegance testu nejisté situace spočívá v jeho jednoduchosti. Protože jinak výzkumníci k hodnocení citové vazby trávili dlouhé hodiny pozorováním běžných interakcí matek s dětmi, po 20minutovém testu neznámé situace sáhli „jako slepice po flusu“ (a ani Ainsworth z toho neměla radost). Najednou měli celkem snadný způsob, jak typ vazby vyhodnotit, díky čemuž se o testu a typech vazby více a více psalo. Vzniklo tak mnoho publikací a studií ukazujících na asociace s jednotlivými typy citové vazby, což je 3. důvod proslavení celé teorie.

Celkem konzistentně vykazuje podle testu neznámé situace cca 60 % dětí bezpečnou vazbu. Pravda však je, že test celou teorii až příliš zjednodušuje. Nejen mně zní při nejmenším zvláštně, že by reakce dítěte na odloučení a opětovné shledání měly být určeny jen a pouze typem jeho citové vazby k primárnímu pečovateli. Roli hraje i kulturní kontext odloučení (protože z globálního hlediska není normální, že je dítě celé dny jen s matkou), typ vazby k druhému rodiči, jak je dítě na krátké odchody a návraty matky navyklé, jaký je jeho temperament (hlavně citlivost) a jak napadne asi každého rodiče, zcela určitě bude hrát roli i jeho aktuální nálada nebo to, jak dobře se zrovna vyspalo. A i když od těchto proměnných odhlédneme, protože se za jediný „správný“ výsledek považuje vazba bezpečná, 40 % všech dětí vyjde podle testu defektních nebo abnormálních. To je tak moc, že to představu o „normálnosti“ trochu nabourá.

Reálný a spolehlivý seznam kroků, kterými dítěti bezpečnou vazbu zajistíme (nebo kolik času stráveného interakcí s dítětem “stačí”) dosud neexistuje, což je občas terčem kritiky. Možná jste slyšeli o tzv. „attachment parenting“ neboli kontaktním rodičovství, to ale s citovou vazbou nijak nesouvisí (a jeho autoři se jen svezli na Bowlbyho slávě).

Podle Ainsworth nejvíce předurčovala bezpečnou vazbu dětí citlivost (senzitivita) matek. Konkrétně to popsala jako schopnost „vnímat a správně interpretovat signály dítěte a vhodně a pohotově na ně reagovat“. Senzitivita matek skutečně souvisí s bezpečnou vazbou, nejde ale prostřednictvím jejího nedostatku předpovídat, zda bude mít dítě úzkostnou nebo vyhýbavou vazbu.

Další výzkumníci později ukázali, že důležitějším a přesnějším ukazatelem je tzv. mind-mindedness, vědomí druhé mysli. Jde o vnímání dítěte jako jedinečné osoby se svými potřebami, emocemi, v určitém stupni vývoje a v kontextu dané situace. Zatímco citlivost popisuje chování rodičů k dětem ve chvíli, kdy spolu interagují, mind-mindedness je o tom, jak přistupuje pečující osoba k myšlenkám a emocím dítěte celkově. V této studii ji vyhodnocovali podle matčiných komentářů - jak často jejich prostřednistvím signály dítěte interpretovala správně a jak často se “netrefila”5.

Ve zmíněných modelech se opakuje motiv adekvátního odpovídání na potřeby dítěte(nikoli rodiče, proto kontaktní rodičovství může, ale nemusí být správnou cestou), určité „sladění“ se. Samozřejmě je jasné, že se netrefíme vždy. Většinou bychom ale měli? Nebo v půlce případů? Kupodivu ani to ne. Podle starší (ale maličké) studie z r. 1986 měly děti bezpečnou vazbu, i když to matky v 70 % (!) úplně nevychytaly.

Jen o něco jasnější je, co nedělat. Nechávat vyplakat miminko mladší 6 měsíců, které svou pečující osobu pláčem volá, k jisté vazbě dle mnohých nevede (i když to později jde “napravit”). A fyzické tresty, zneužívání, zanedbávání, ponižování dětí pravděpodobnost bezpečné vazby také snižují. Překvapivě ale ne o tolik. 40 - 50 % dětí, které jsou oběťmi právě takového zacházení, má s daným rodičem bezpečnou vazbu. A ve studii o dětech, které různé formy zneužívání zažívaly více než 2 roky, mělo následně vážnou poruchu citové vazby „jen“ 30 % z nich.

O fatálních dopadech citové vazby dítěte na budoucí vztahy mluví například kniha Citové pouto: „Lidé s bezpečnou vazbou se v intimitě cítí dobře a obvykle jsou vřelí a milující; ti s úzkostnou po intimitě touží, často se svými vztahy a protějšky nadměrně zabývají a strachují se, zda bude partner opětovat jejich lásku; a lidé s vyhýbavou vazbou v intimitě vidí jen ztrátu nezávislosti a proto se snaží sblížení minimalizovat.“

Existují však studie, podle kterých typ vazby k rodičům ten dospělý zas tolik neurčuje. Pozitivní zkušenosti v dětství sice s bezpečnou vazbou v dospělosti souvisí (a naopak), avšak zdaleka ne bezvýhradně. Významné je i zjištění, že lidé vykazují odlišné typy vazbyspecifické pro každý typ vztahu. To znamená, že máme běžně trochu jiný typ vazby ve vztahu s rodiči, jiný s přáteli a jiný v romantických vztazích.

Navíc zatímco Bowlby nepřikládal dědičnosti žádný význam, genetické výzkumyodhadují, že až 45 % úzkostného a 39 % vyhýbavého stylu citové vazby u dospělých lze vysvětlit genetickými příčinami.

A co je nejdůležitější, typ citové vazby není fixní. Během života se na základě dalších zkušeností ve vztazích proměňuje. A i když naše první zkušenost a vazba s primárním pečovatelem (který vůbec nemusí být matkou) hraje roli, nemá nijak fatální dopady. Je prostě jen jedním kouskem do poměně velké a složité skládačky.

Teorie citové vazby ukazuje vliv kvality raných vztahů na život jedince. Nepochybně posunula naše chápání vývojové psychologie. Vedla také k uznání práva dětí na nepřetržitou přítomnost rodiče jako jejich základního práva a má své místo v psychoterapii, pedagogice, psychopediatrii.

I když ale není pochyb o tom, že citlivost a schopnost pečující osoby adekvátně odpovídat na potřeby dětí jsou důležitými faktory, trvání na unikátnosti a nenahraditelnosti matky je ryze západní specialitou. Stejně tak protěžování bezpečného typu vazby jako jediné správné varianty6.

Líbí se mi základní princip teorie citové vazby: děti potřebují mít láskyplný a spolehlivý vztah s alespoň jednou pečující osobou. Jinak ale dávám přednost Bowlbyho vrstevníkovi, Dr. Winnicottovi. Ten v r. 1953 představil koncept „dostatečně dobré matky“, která se sice zpočátku potřebám dítěte maximálně podřizuje, postupem času ale „ubírá“ a nechává dítě zažívat větší a větší frustrace. Tím ho lépe vybaví schopností adaptovat se na nepříjemnosti, které jsou v životě nevyhnutelné. Být dost dobrou matkou je reálně mnohem lepší, než se snažit být perfektní.

Typ citové vazby lze považovat za jeden z mnoha faktorů, které k vývoji osobnosti nebo nastavení ve vztazích přispívají. Má i potenciál modulovat dopad dalších (hlavně nepříznivých) vlivů. Pamatujte ale, že citová vazba není jen o naší minulosti (a už ůbec ne jen o matkách). Je spíše dynamickým aspektem našich současných i budoucích vztahů.

Tipy na závěr:

Děkuji vám za přečtení. Pokud vám tenhle nebo jiný z mých článků přišel hodnotný a něčím vám třeba pomohl, můžete mě mnoha způsoby podpořit.

Mějte se krásně!

Zdroje článku zde

-----------------------------

1 Mimochodem o přehledu pro WHO, ze kterého je tato citace, později prohlásil, že veškeré důkazy pro jeho závěry byly tehdy „kusé a nedostatečné“.

2 Ve své publikaci z roku 1944 srovnal 44 mladistvých, kteří opakovaně kradli s těmi, kteří podobnou historii neměli (studie byla trefně pojemnována “44 mladistvých zlodějů”). Celkem 14 ze skupiny delikventních dětí označil Bowlby jako „bez citů“ a z nich 12 zažilo časné odloučení od rodičů (z kontrolní skupiny pouze 4). Na základě toho shrnul, že odloučení od matky v raném věku má značné negativní dopady do budoucna. Tyto děti ale nezažily jen (opakované a dlouhodobé) odloučení od rodičů, byly také častěji oběťmi fyzického a sexuálního násilí (a o čem se vůbec nezmínil, ale nabízí se to jako další faktor, je konzumace alkoholu nebo drog matkami v těhotenství či oběma rodiči po narození dítěte).

3 Tato dle jeho vlastních pozdějších slov „přehnaná“ tvrzení se totiž přesně trefila do nálad poválečné Británie a do stereotypů ohledně žen, dětí a jejich rolí ve společnosti. V jednom rozhovoru pro The New York Times (str. 329) se dokonce nechal slyšet, že „žena patří domů“ a že problém s teorií mateřské deprivace mají obecně jen 2 skupiny: komunisti, protože potřebují, aby ženy pracovaly, a ženy-profesionálky, které si nechtějí přiznat, že zanedbávají svou rodinu (volný překlad). Možná i vám v tomto kontextu přišla na mysl řada účtů na sociálních sítích, které varují před traumatem a narušenou citovou vazbou na každém kroku. Že stereotypy, vyvolávání strachu a pocitů viny dobře prodávají, platí dodnes.

4 K tomuto účelu vznikl „dotazník rodičovské investice“ (Parental Investment in the Child Questionnaire, zkr. PIC). Slovo rodičovské je ale silně zavádějící, protože se týká výhradně matek. Aplikován byl na 137 žen a jejich dětí ve věku 15m - 2 roky. Představte si průměrné 2leté dítě a vězte, že podle dotazníku je vazba matky „ideální“, pokud v dotazníku zaškrtne, že dítě nepovažuje vůbec za náročné, nepřeje si mít více času pro sebe nebo aby se lidé zajímali i o ni (a ne jen o dítě) a samozřejmě rozhodně nedoufá, že by třeba mohla být jednou péče o dítě méně časově náročná (🤷‍♀️🤦🏻‍♀️🤦🏻‍♀️).

5 Zní to jako jedno a to samé, ale není. Můžete se hodně trefovat, ale taky hodně netrefovat, málo trefovat i málo netrefovat (třeba pokud s dítětem celkově moc neinteragujete) a cokoli mezi tím. Bezpečná vazba ve studii souvisela s hodně správnými a relativně málo špatnými komentáři, vyhýbavá s málo správnými a úzkostná s hodně nesprávnými.

6 V německé studii byl ale například častější výskyt vyhýbavé vazby, v Japonsku zas vyhýbavý styl chyběl a jediný nejistý typ tak tvořila vazba úzkostná.