Po cestě bolestných kamenů, přes vrchol Jarníku až k tajemství zaplaveného lomu

Zapomněla jsem si nabít telefon, což dnes, kdy se vše odvíjí od jeho kapacity a připojení, může znamenat malou katastrofu. Ale vzala jsem si alespoň nabíječku, pro případ, že by ve vlaku byla zásuvka. Co byste řekli? Byla, hurááá… Jaké však bylo mé zklamání, když po připojení nabíječky na mě vyplázla jazyk a šťávu nepustila. Na štěstí mě zachránila power banka, která má v mém batohu vždy své místo. Ani počáteční úskalí nezkazilo celkový dojem z cesty, neboť Písecký kraj má v sobě jakýsi zvláštní klid a tichou sílu. Vždyť i jen pohled na Červený mlýn z okna vlaku a projíždění Putimí je zážitkem, který pohladí na duši. Tento pocit jsem prožívala v tichu a v rytmu Händelovy skladby Arrival of the Queen of Sheba, která mi zněla ve sluchátkách. Již od včerejšího dne se těchto tónů nemohu nabažit. Propletla jsem se Pískem, na jehož konci jsem se napojila na červenou turistickou značku, která mě přivedla na začátek Cesty bolestných kamenů.

Tato cesta začíná zastavením s názvem Nedostatek lásky. Jde o unikátní křížovou cestu v Píseckých horách, která má na 1,5 kilometru 14 zastavení a směřuje k vrcholu, kde je umístěno Zastavení Naděje. Kamenné prvky jsou symbolem břemene a každý kámen je označen kovovým kruhem a rubínovým sklem, které připomíná kapku krve. Na vrcholu je kovová skulptura symbolizující naději, což uzavírá tuto duchovní cestu od bolesti k naději.

Po 1,5 kilometru mě kameny přivedly na Vyhlídku lesníků, kde cesta vrcholila posledním zastavením – Naděje. Zastavila jsem se na chvíli, ponořena do klidu tohoto místa, jehož krásu ještě podtrhoval jemný sníh, tichý a záhadný, jakoby sám o sobě nesl slib něčeho lepšího. Vzduch byl prosycený tichou nadějí a mrazivým klidem, který se mi vryl do paměti.

Poté jsem pokračovala po modré turistické značce až k rozhledně Jarník. Kdo mě zná, ví, že mám strach z výšek. Ale odhodlala jsem se, odložila hůlky a vyrazila. Problém nastal, když mi pod nohama zavrzal schod. Zvolila jsem taktiku s písní v tísni, ale ani text „Přeju Ti vítr do plachet, až půjdeš za svým snem, a když se budeš chtít vrátit, nezapomeň“ mi nepomohl. Tak jsem se rozhodla otočit. Ve chvíli, kdy jsem se vrátila, jsem ale pocítila vítězství. Pokořila jsem svůj vnitřní boj s přesvědčením „vždy něco začnu a nikdy nedokončím“. Na výletech jsem brodila bláto, lezla přes kravské ohrady, psychicky i fyzicky si šahala na dno, hlavně abych dokončila, co jsem začala. Dnes jsem to zvládla, takže příště, milý Jarníku, se určitě pokusím znovu, a pokud vše půjde dobře, dostanu se až na vrchol.

Pokračovala jsem dál po modré značce a dorazila na vrchol Srní Homole. Na tomto místě najdete mnoho rozvalených kamenů, které návštěvníci kdysi používali k stavbě kamenných mohylek. Některé byly zbořeny, ale chtěla bych, aby tato tradice zůstala. Při návštěvě tohoto místa si každý postavme svou vlastní mohylku a vraťme tak tomuto místu jeho magickou atmosféru.

Z vrcholu jsem začala klesat k zatopenému lomu U obrázku. Za celou dobu jsem potkala jen několik málo lidí, což přidávalo na tichu a samotě tohoto místa. Lom U obrázku leží asi 2,5 km východně od Písku, u chaty V Živci. Jedná se o zatopený jámový lom, který byl těžen v pegmatitové žíle mezi lety 1883 a 1897. Tento lom, o rozměrech 30×25 metrů a hloubce 26 metrů, je z poloviny zaplavený vodou, která mu dodává zvláštní kouzlo.

Lom je bohatý na minerály, bylo jich zde nalezeno přes 35, včetně vzácných druhů berylu, jako je akvamarín, heliodor a morganit. Dále zde můžete objevit minerály jako bertrandit, písekit či růženín. Dnes je lom významnou mineralogickou lokalitou, avšak jeho okolí bylo poškozeno sběrateli, kteří často narušují křehkou rovnováhu tohoto unikátního místa. Lom je chráněn a přístupný po dřevěném chodníku, který návštěvníky vede bezpečně až k vodní hladině, kde můžete obdivovat krásu přírody a její tajemství skrytá v hlubinách.

Po opuštění lomu jsem začala potkávat stále více turistů, a jak jsem se blížila k Písku, počet lidí na cestě rostl. Najednou jsem zaslechla dusot, který mě přiměl se zastavit a napjatě vyhlížet, co se z lesa vynoří. K mému překvapení jsem pod sebou zahlédla bílé zadečky srnek, které se na chvíli zastavily, a s jednou z nich jsme si vyměnily dlouhý pohled. Byl to okamžik, který se mi hluboko vryl do paměti. Cesta pokračovala, klidně a plynule, a já se cítila v souladu s přírodou.

Nad Pískem jsem narazila na muže se Stanfordem, jehož pes se k mně okamžitě přidal a nadšeně mě pozdravil. Po několika slovech jsme se rozloučili a než jsem se nadála, už jsem čekala na autobus směr Budějovice. Cesta, která začala v tichu a samotě, tak skončila v klidném shonu městského života.