Článek
Nakonec jsem se, ale přinutila vstát a udělat ze sebe člověka. Jak to tak ale bývá, člověk si občas myslí, že má před sebou skvělý den, skutečnost se však může rázem změnit. Stačilo, abych vyrazila z domu bez mobilu, ve kterém jsem měla lístek na vlak, a na zastávce MHD si spletla číslo 16 s 15. A tak mi před nosem ujel autobus, který mě měl odvést na nádraží. Naštěstí čas ještě zbyl, a tak jsem stihla dojít na nádraží pěšky.
Cesta vlakem byla pohodová. V kupé jsem měla jediného tichého spolucestujícího. Při přestupu v Táboře bylo dostatek času si dát v klidu kávu a po ní jsem naskočila na motoráček, ve kterém jsem vyrazila do nedalekého Chýnova. Po příjezdu jsem proběhla městem a u školy se napojila na Chýnovskou naučnou stezku.
Přede mnou byla stezka o délce necelých 5 kilometrů, na kterých na mě čekalo 10 zastavení, aby mě seznámili s historií města, jeho pamětihodnostmi i přírodními krásami. Poslední domky, hřbitov a za ním se cesta začala svážet dolů až mě obklopila příroda, která mě zavedla pod železniční viadukt.
Tento kamenný železniční most, postavený v roce 1888, je jedním z největších kamenných mostů v Čechách. S výškou přibližně 30 metrů překonává údolí Močítka na trati mezi Horní Cerekví a Táborem. Most byl postaven italskými dělníky a je považován za technickou památku. Jeho masivní konstrukce, vyrobená převážně z místní žuly, je krásným příkladem náročného inženýrství, které využívalo místní suroviny. Chvíli jsem pod ním postála, vnímala jeho impozantnost a nechala na sebe působit jeho majestátnost, zatímco sluneční paprsky začaly prosvítat za mými zády.
Ještě poslední pohled na viadukt, kdy sluneční paprsky vytvářely kouzelnou hru světel na kamenných obloucích a pokračovala jsem dál. Brzy jsem míjela místní studánku, za níž se cesta klikatila lesem. Místy byla dost blátivá. Za Chýnovským potokem se stromy rozestoupily a před mýma očima se otevřela zmrzlá louka. Uprostřed ní stál majestátní strom, úplně osamocený, a já na chvíli zůstala stát, obdivujíc jeho krásu. Po pár krocích jsem odbočila doleva a začala stoupat.
V jednu chvíli se po mé levé straně objevilo údolíčko s včelíny. Ačkoli byly dnes zazimované, už jsem se těšila na léto, kdy se krajina zazelená a toto údolí včel bude naplněno radostným bzučením. O kousek výš se rozprostřelo kouzelné místo s malým žlutým domečkem a starými lampami. To byl vstup do Chýnovské jeskyně, která se otevírá až v dubnu, takže dnes bylo opuštěné. Chvíli jsem se zde zastavila a nasávala magickou atmosféru.
Poté jsem pokračovala vzhůru k poslední zastávce své cesty – Pacově hoře. Tato přírodní rezervace, byla původně vápenný lom. Dnes je to chráněná oblast, kde rostou ohrožené rostliny, jako některé druhy orchidejí a přesliček, a žijí zde i ohrožené druhy živočichů, například teplomilný hmyz a obojživelníci. Pacova hora je také zajímavá svou mineralogickou pestrostí, kterou odhalila těžba.
Samotný vrchol byl impozantní, a pohled na bývalý lom a do krajiny v dálce byl naprosto povznášející. Na tomto místě jsem se cítila volná jako pták. Když jsem si dosyta užila výhled, vrátila jsem se o kousek zpět a odbočila doleva k malebné, opuštěné kapličce. Chvíli jsem zde postála v tiché modlitbě, než jsem se vydala zpět na cestu.
Na zpáteční cestě jsem zvolila modrou turistickou značku, která mě vedla alejí mladých stromků až k silnici. Zde mě polní cesta dovedla zpátky do Chýnova. Měla jsem ještě dost času, a tak jsem se rozhodla zajít do místních potravin. Už před vstupem jsem byla okouzlena. Před vchodem stála malá boudička a misky s jídlem. Sotva jsem se přiblížila, vyběhla malá černá kočička, vděčná za pohlazení.
Cesta domů probíhala v poklidu a já měla dost času vstřebat všechny zážitky z dnešního výletu.