Článek
Zažila jsem časy, kdy jsem musela přemýšlet, zda koupit máslo, nebo se bez něj obejít, a potom třeba snídani v pětihvězdičkovém hotelu světoznámého řetězce, kdy mi obsluha nedovolila nalít si sama kávu do šálku. Mimochodem vynikající kávu.
Nikdy nezapomenu na první cestu na „Západ“ těsně po listopadu 89. Do Itálie autobusem přes noc. Jasně, s trvanlivým salámem a baleným chlebem v batůžku a s obědem na Náměstí sv. Marka, s odháněním drzých holubů a pocitů outsiderky. Se znalostí tehdy nevyužitelné ruštiny.
Tehdy jsem si řekla, že takto už nikdy. Jednak se naučím aspoň jeden světový jazyk a pokud na to nebudu mít, raději budu cestovat po Česku a Slovensku. Netušila jsem, že se mi sen vyrazit si na úrovni splní vrchovatě i díky profesi.
Přesto se přiznám, že než na to došlo, měla jsem pod dojmem právě čtené knihy Hotel (Arthur Hailey) tajné přání, které bych snad ani nevyslovila, kdyby se mě na ně někdo, na kom mi záleželo, nezeptal. Bohužel to bylo právě v době finanční tísně a dotyčný si moji odpověď – zažít noc v „lepším“ hotelu – vzal osobně a urazil se, protože měl dojem, že narážím na jeho neschopnost vydělat na to. Vůbec jsem to tak nebrala – nakonec, málo jsme vydělávali oba, jen jsem upřímně odpověděla na neupřímně míněný dotaz.
Tehdy mi tvrdil, že on po ničem takovém netouží, že je to rozmařilost a i kdyby na to měl, utratil by peníze užitečněji, a že dovolená v chatce nebo pod stanem je to nejlepší dobrodružství.
Ani jeden jsme netušili, že se tohle téma v našich, později už rozdělených, životech objeví. Já dostala několik příležitostí zjistit klady i zápory vysněného ubytování, kdy mi v pětihvězdičkévm hotelu zaklepal na dveře apartmánu o půl druhé v noci hezký mladík a nabídl masáž, kterou jsem otrávená z probuzení odmítla méně elegantněji, než to umím teď.
Nedostalo se mi výchovy vedoucí k suverénnímu pohybu v prostředí, kam jsem se dostala až v dospělosti. A tak děvče z moravské vsi poznávalo při setkáních s dosud neochutnaným, speciálně konzumovaným jídlem - proslulou větu z filmu Pretty Woman: „Svině klouzavý!“
Už umím jíst artyčok i ústřice, kraba nebo sushi. Vzpomínám, jak jsem si ze studu za neznalost sushi poprvé vůbec nevychutnala. Obsluha přede mne postavila dřevěnou krabičku, v níž byly závitky v řase, plněné čerstvými kousky ryb všech možných druhů, jakási zelená pasta a sójová omáčka. Netušila jsem, co s tím. Vystresovaná a bez odvahy sledovat, jak to dělají ostatní, jsem suverénně dala do pusy jednu rolku, abych zjistila, že je takřka bez chuti. Krabičku jsem zavřela a dělala, že nemám hlad. Když jsem se zakrátko zjistila, k čemu tam ta zelená pasta – wasabi – a sojovka byly, jen mi bylo líto nevyužité příležitosti ochutnat sushi připravené a servírované Japonci.
Nyní umím sushi na mnoho způsobů, moje kuchyně je vybavena potřebným náčiním i ingrediencemi, a rodina zvyklá jíst tuhle dobrotu úplně stejně jako třeba španělský ptáček s rýží.
Na dobu, kdy jsem začala poznávat svět coby žena vychovaná na vesnici v chudé socialistické rodině, mám ještě jednu vzpomínku. S ex-kolegyní, která poté procestovala celý svět a ochutnala jídla, o jakých já stále nemám ponětí, se tomu dnes smějeme. Mám svolení historku zveřejnit.
Redakce nás v těch dřevních časech objevování kapitalistického světa vyslaly na veletrh turistického ruchu do Milána. Ani jedna jsme tehdy neuměly anglicky, byly jsme obě němčinářky, a tak, když jsme v pětihvězdičkovém hotelu italské metropole dostaly každá své apartmá a jakousi kartičku k němu, nepokoušely jsme se přečíst si, co je na ní napsáno. Odložily jsme ji a vyrazily za prací v domnění, že si na veletrhu něčeho zobneme a večer sníme, co jsme si přivezly v kufru. Ano, ano, trvanlivý salám a balený chleba…
Nu, na veletrhu nebylo čeho si zobnout, a tak jsme se vrátily na hotel dostatečně hladové a v apartmánu jedné z nás jsme si udělaly pravou paštikářskou večeři. Bylo to v době padesátiprocentní inflace u nás – pamětníci jistě vzpomenou. Většina lidí v Česku na tom byla s penězi podobně. Žilo se opravdu „z ruky do huby“ a redakce nám tehdy žádné diety neposkytla. (Ostatně, ani ten pobyt neplatila, jak jsme dodatečně zjistily).
Po jídle jsme uklidily drobky, které hyzdily vzhled měkkého koberce, a těšily se na pestrou hotelovou snídani. Ubytované jsme byly na dvě noci.
Druhý den si po příchodu z veletrhu jedna z nás vzpomněla, že jsme v recepci dostaly jakousi kartičku. Společnými silami – každá přispěla znalostí několika anglických slov – jsme pochopily, že je to voucher na dvě večeře. Jednu jsme už promeškaly, což nás ani tak nenaštvalo, jako spíš pobavilo, druhou, několikachodovou, jsme si pak užily a celý večer se smály naší hlouposti a neznalosti.
Obě jsme si pak podobné večeře ve světě vynahradily, kamarádka snad stonásobně, já střídmě, ale jsem spokojená.
Konečně se dostávám k tomu, proč jsem si vybrala tohle téma. Nacházím se v tyto dny v domě kamarádky, jíž hlídám kočky, zalévám skleník a první kytky, které má pod pergolou. Jezdím sem každé léto v době, kdy se s partnerem vydávají k moři, abych si užila toho, co je mi dnes nejvzácnější - pobytu na venkově.
Důvod současného odjezdu kamarádky není moře, ale něco, co mě přivedlo ke vzpomínkám na téma sebevědomého pohybu ve společnosti a v místech, z nichž má někdo občas trému. Kamarádka se rozhodla vzít svá tři vnoučata školního věku do Prahy na víkend s ubytováním v pětihvězdičkovém hotelu. „Příště už si najdeme levnější bydlení,“ řekla mi, „ale teď jim to chci dopřát, jako to kdysi dopřála maminka mně. Vzala mě do Prahy a ubytovaly jsme se v tehdy nejlepším hotelu. Kdykoli jsem se pak ocitla v podobných místech, byla jsem mamince za tuto školu vděčná.“
A tak tu krmím její kočky a s nadšením sleduji na WhatsApp výpravu babičky a tří vnoučat do míst zatím nepoznaných, v budoucnu jistě pro tyto děti zcela přirozených. Vybavuji si také, jak se mi nedávno výše zmíněný někdejší blízký, dnes kamarád, celé dva týdny chlubil videi z cesty rodiny jeho potomka na druhý konec světa, kde se ubytovali v hotelu, o jakém jsem kdysi snila, za což jsem od něj sklidila výčitky a zhrzení.
Samozřejmě jsem mu to nepřipomněla. To, že se člověk umí pohybovat sebevědomě v různých prostředích, také znamená, že je povznesený nad malichernost a velkoryse přeje každému, komu se daří, aby si to patřičně užíval.
