Článek
Zrada Cara Mikuláše její důsledky
Přísaha Prozatímní vládě
Zlomový okamžik nastal v březnu 1917, kdy se Petrohrad zmítal v revolučním chaosu. Kirill, tehdy velitel gardového námořního posádky, pochodoval se svým plukem k sídlu Státní dumy a přísahal věrnost Prozatímní vládě vedené knížetem Lvovem a později Kerenským.^1
Tento čin byl vnímán jako veřejné odmítnutí věrnosti carovi Mikuláši II., který byl v té době stále formálně panovníkem, i když již podepsal abdikaci.^2
Kirillovi obhájci tvrdili, že jednal „ve snaze zachránit životy své posádky a rodiny“ a že jeho přísaha měla zabránit krvavému střetu mezi loajalisty a revolucionáři.^3 Naopak většina Romanovců v exilu tento čin označila za akt oportunismu a zrady dynastických zásad. Velkokněžna Marie Pavlovna starší později napsala, že „byl prvním z Romanovců, kdo složil přísahu rebelům.“^4
Velkokněžna Marie Pavlovna ve středním věku s vladimirskou tiárou
Posílení Bolševiků a Tragédie
Kirillova loajalita k Prozatímní vládě sice nevedla přímo k pádu monarchie, avšak symbolicky posílila pozici republikánských sil, které následně otevřely cestu k moci bolševikům. Po říjnovém převratu 1917 Leninova vláda systematicky likvidovala potenciální nositele monarchie.
V červenci 1918 byli v Jekatěrinburgu popraveni Mikuláš II., carevna Alexandra Fjodorovna a jejich pět dětí.^5 Ruský historik Edvard Radzinsky poznamenává, že tím „zhasla naděje na obnovení trůnu z rodu Alexandra III.“^6
Kirill I. a Rozkol v Exilu (1924)
Po tragickém konci carské rodiny se otázka nástupnictví stala nevyhnutelnou.
Převzetí Titulu Cara
V roce 1922 se Kirill Vladimirovič ujal funkce ochránce trůnu (kurátora). Když byly v roce 1924 zveřejněny nezvratné důkazy o smrti cara a jeho dětí, prohlásil se 13. září 1924 v Coburgu za cara vší Rusi – Kirilla I.^7
Své rozhodnutí opřel o Základní státní zákony Ruské říše z roku 1906, které stanovily, že trůn náleží „nejstaršímu mužskému potomku v mužské linii.“^8
Kirill tento akt nazval „přijetím svatého kříže“ a tvrdil, že jeho povinností je „zachovat myšlenku monarchie pro budoucí generace Ruska.“^9
Trvalý Dynastický Rozkol
Prohlášení Kirilla I. však rozdělilo exilovou komunitu. Část Romanovců jeho nárok uznala, jiní jej odmítli jako neplatný, protože jeho sňatek s Viktorií Melitou Sasko-Koburskou v roce 1905 nebyl původně schválen carem a církví.^10
Rozkol přetrvává dodnes:
- Linie Kirillovičů (legitimisté) – uznávající nárok Kirilla I., pokračující přes jeho syna Vladimíra a vnučku Marií Vladimirovnu, která má částečnou podporu Ruské pravoslavné církve mimo Rusko.^11
- Konkurenční větve (Mikulajevičové, Andrejevičové) – odmítají Kirillův nárok pro porušení dynastických zákonů a přísahy z roku 1917.^12
Velkokněžna Maria Vladimirovna Ruská, zvaná titulární „carevna Ruska“ (titul nenárokuje)
Romanovci a Současné Rusko (Éra Putina)
Loajalita k Putinovi a Politická Podpora
Současná hlava Kirillovské linie, velkokněžna Marie Vladimirovna, a její syn Georgij Michajlovič Romanov, dlouhodobě vystupují jako loajální monarchističtí patrioti podporující Vladimira Putina.^13
Velkokníže Georgij Michajlovič Romanov v Podněstří (uprostřed)
Nejviditelnějším symbolem tohoto propojení byla svatba Georgije Michajloviče s Rebeccou Bettarini v roce 2021 v Petrohradu, kde catering a bezpečnost zajišťovaly firmy spojené s Jevgenijem Prigožinem.^14
Podle historika Marka Galeottiho Kreml „nevyužívá Romanovce k restauraci monarchie, ale k upevnění mýtu kontinuity cara, Stalina a Putina.“^15
Návrat do vlasti
Kirill I. zemřel roku 1938 ve Francii. V roce 1995 byly jeho a manželčiny ostatky převezeny do Petrohradu a uloženy v Petropavlovské katedrále, tradičním pohřebišti ruských carů.^16
Od té doby Kirillovská linie působí v kulturních a charitativních projektech, navazuje kontakty s evropskými šlechtickými domy a snaží se rehabilitovat monarchistickou tradici v rámci moderního ruského patriotismu.^17
Poznámky
- Robert K. Massie, Nicholas and Alexandra (London: Sphere Books, 1971), p. 366. ISBN 978-0340164259.
- Frank Golder (ed.), Documents of Russian History 1914–1917 (New York: Century, 1927).
- Kirill Vladimirovich, My Life in Russia’s Service (London: Chapman & Hall, 1939).
- Maria Pavlovna, Things I Remember (New York: Harper & Brothers, 1931).
- Greg King, The Fate of the Romanovs (New York: Wiley, 2003), p. 417. ISBN 978-0471208711.
- Edvard Radzinsky, The Last Tsar: The Life and Death of Nicholas II (Doubleday, 1992), p. 489. ISBN 978-0385423712.
- Rosemary and Donald Crawford, Michael and Natasha: The Life and Love of the Last Tsar’s Cousin (London: Weidenfeld & Nicolson, 1997). ISBN 978-0297817388.
- Fundamental Laws of the Russian Empire (1906), Articles 53–60.
- Sergei Spiridovich, Les Romanov après la révolution (Paris: Payot, 1929).
- Charlotte Zeepvat, Romanov Autumn: Stories from the Last Century of Imperial Russia (Sutton Publishing, 2000). ISBN 978-0750925362.
- Douglas Smith, Former People: The Final Days of the Russian Aristocracy (Farrar, Straus and Giroux, 2012). ISBN 978-0374157616.
- Steven Galpern, “Romanov Legitimacy and the Politics of Exile,” Slavic Review 62, no. 3 (2003): pp. 543–561.
- Mark Galeotti, We Need to Talk About Putin (Penguin, 2019). ISBN 978-1529103595.
- BBC News, “Russian Royal Wedding in St Petersburg Draws Crowds and Criticism,” October 1, 2021.
- Ibid., interview with Mark Galeotti.
- Interfax News Agency, “Remains of Grand Duke Kirill Vladimirovich Reburied in St. Petersburg,” June 1995.
- Official Website of the Imperial House of Russia, imperialhouse.ru (2000–2024).
