Utrpení Stepana Bandery v koncentračním táboře Sachsenhausen

Tento text píši jako potomek těch, kteří zažili hrůzy druhé světové války na vlastní kůži. Rodinná paměť – vzpomínky na nucené nasazení, které trvale podlomilo zdraví mého dědečka; na jeho bratra, jejž zavraždili dozorci v koncentračním táboře; na dalšího příbuzného, jenž se stal obětí německé rasové nenávisti, i na další členy rodiny, kteří odboj přímo podporovali, nebo v něm sami nasazovali životy – ve mně formovala hluboký a nezměnitelný postoj k této době. Právě tato osobní zkušenost je důvodem, proč dnes píši o Stepanu Banderovi a jeho uměle vytvořeném obrazu „oběti nacismu“. Když slyším, jak je jeho pobyt v Sachsenhausenu zneužíván k vytvoření aureoly mučedníka, cítím nejen historickou nepřesnost, ale i osobní urážku památky těch, jejichž utrpení bylo skutečné, anonymní a bez jakýchkoliv výsad. Nemusíte s mým pohledem souhlasit, ale žádná debata mi nedokáže přepsat rodinnou paměť ani vzpomínky mých blízkých. Stejně tak mě nikdo nezbaví povinnosti, kterou cítím vůči jejich odkazu: ozvat se ve chvíli, kdy se historie záměrně překrucuje a kdy se zločinci s pomocí politického alibismu převlékají za oběti.

Skutečnost, že byl Stepan Bandera uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen, je dnes častým argumentem těch, kteří se z něj pokoušejí vytvořit národního hrdinu a bojovníka proti ruské nadvládě. Stejně tak se operuje tvrzením, že banderovci bojovali i proti Němcům. Nicméně pro zasvěceného pozorovatele není realita na první pohled tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát.

Stepan Bandera požíval statusu Ehrenhäftling (čestný vězeň), což byl oficiální nacistický termín pro internované politické figury, které si Třetí říše ponechávala v záloze jako nástroje k budoucímu ovlivňování a řízení území, jež nebyla plně loajální nacistickému Německu. V případě Ukrajiny šlo o strategické opatření, neboť radikální nacionalistické tendence Ukrajinců pod vedením Bandery v dané době ohrožovaly stabilitu a relativní klid v regionu pod německou správou. Cíle a metody nacistů i ukrajinských nacionalistů byly v jádru podobné (zejména v otázce likvidace vlivu Ruska, komunistů, bolševiků a Židů). Zásadní rozdíl spočíval pouze v tom, že banderovci usilovali o vytvoření vlastního státu, což nekorespondovalo s německým plánem na získání Lebensraumu (životního prostoru) pro potřeby Třetí říše. Bandera byl proto uvězněn právě proto, aby byl pod kontrolou a aby se skrze něj daly ovládat polovojenské nacionalistické skupiny. Byl to pragmatický tah, ne trest.

Následující informace nejsou zatíženy propagandou, kterou přináší současná hybridní válka, a nekorespondují ani s tím, jak je nám dnes historie mnohdy vykreslována politiky či mainstreamovými médii. Jedná se o fakta, která si může každý ověřit studiem současné odborné literatury dostupné ve veřejných knihovnách a v dalších ověřených zdrojích. Záměrně se přitom vyhýbám Wikipedii, neboť její obsah podléhá častým úpravám ze strany editorů různých názorových skupin, což vede k nestabilitě informací a riziku účelového přepisování historie.

Běžní vězni žili v dřevěných barácích bez vytápění, které byly brutálně přeplněné. Původně byly určeny pro 150 lidí, ale reálně se v nich tísnilo více než 400 osob. Vězni spali na třípatrových dřevěných pryčnách bez matrací a místo deky jim často sloužil jen kus špinavého hadru. O jednu úzkou pryčnu se museli dělit dva až tři lidé, což znemožňovalo jakýkoli odpočinek. Přístup k vodě a latrínám byl přísně časově omezen. Katastrofální hygienické podmínky vedly k přemnožení vší, blech a štěnic i k neustálým epidemiím skvrnitého tyfu, svrabu a úplavice

Stepan Bandera byl internován v izolovaném objektu Zellenbau, v cele číslo 73. Tento objekt byl fyzicky oddělen od zbytku tábora a určen pro tzv. Ehrenhäftlinge (čestné vězně) a Sonderhäftlinge (zvláštní vězně). Jednalo se o politicky významné a pro nacisty využitelné osobnosti (např. rakouský kancléř Schuschnigg nebo francouzský premiér Blum). Banderova cela připomínala spíše skromný pokoj než vězeňskou kobku; byla vybavena nábytkem, postelí s matrací, skříní, stolem a často i kobercem. Klíčovým důkazem nadstandardního režimu byla skutečnost, že se tyto cely během dne nezamykaly, což vězňům umožňovalo volný pohyb v rámci bloku a vzájemný kontakt. Odborná studie Franziska Brudera „Den ukrainischen Staat erkämpfen“ navíc potvrzuje, že Bandera měl pravidelný přístup k novinám, rádiu a literatuře, což bylo pro běžné vězně v Sachsenhausenu naprosto nepředstavitelné.

Strava běžných vězňů: Systematické vyhlazování hlademStrava řadových vězňů v Sachsenhausenu byla nástrojem k systematickému vyhlazování (tzv. Vernichtung durch Hunger). Její kalorická hodnota nepokrývala ani bazální metabolismus, natož nároky na těžkou fyzickou práci v cihelně. Denní příděl se skládal z těchto složek:

Snídaně: Přibližně půl litru „kávy“ (náhražky z praženého obilí) bez cukru a mléka.

Oběd: Cca jeden litr vodové polévky. Ta se skládala převážně z vody a odpadu z kuchyně SS; obsahovala zbytky krmné řepy (tuřínu), slupky z brambor či okrajky zeleniny určené pro personál. Jen výjimečně v ní plaval kousek masa, většinou v podobě odřezané kůže, prasečích paznehtů nebo kopyt z koz, ovcí, koní a hovězího dobytka. Bylo běžnou praxí vařit vězňům pokrmy z uhynulých zvířat.

Večeře: Přibližně 250–300 gramů černého chleba (často s příměsí pilin pro úsporu mouky), malý kousek margarínu nebo lžíce levné řepné marmelády.

Stepan Bandera požíval značných výsad v oblasti stravování, neboť dostával pravidelné potravinové balíčky zvenčí a měl přístup ke stravě určené pro personál SS. Dokumenty instituce Yad Vashem (Shoah Resource Center) potvrzují, že Bandera udržoval stálý kontakt se svými spolupracovníky, což mu umožňovalo přijímat balíčky s potravinami i finančními prostředky od OUN. Historik Grzegorz Rossoliński-Liebe (str. 286) specificky uvádí, že Bandera měl možnost stravovat se v jídelně SS, kde byla podávána strava na podstatně lepší úrovni, než jakou dostávali běžní vojáci Wehrmachtu.

Většina vězňů (zejména sovětští zajatci, Židé a tzv. nepřítele říše) neměla na návštěvy absolutně žádný nárok. Osobní kontakt s blízkými byl v koncentračním táboře pro 99 % osazenstva nepředstavitelnou věcí. Běžný vězeň se s rodinou rozloučil v momentě zatčení, což pro něj znamenalo definitivní konec veškerého kontaktu s vnějším světem. Pokud rodina po svém blízkém pátrala, Gestapo či SS jí většinou podaly lživou informaci, nebo neodpověděly vůbec. Naprostá nevědomost o osudu rodiny na jedné straně a vězně na straně druhé byla jednou z nejtěžších forem psychického mučení.

Stepan Bandera mohl během své internace přijímat návštěvy (včetně manželky Jaroslavy) i zástupce OUN, a udržoval tak stálý kontakt s vedením své organizace.Instituce Yad Vashem v dokumentaci k Banderovi výslovně uvádí: „He kept in contact with his comrades…“ (Udržoval kontakt se svými spolupracovníky). Historik John-Paul Himka potvrzuje, že spojení mezi Banderou a OUN-B (vedenou Mykolou Lebeděm) fungovalo skrze kurýry a německé prostředníky. Klíčovou postavou byl v tomto směru ukrajinský důstojník Ivan Lopatinskyj, který působil v blízkém středisku Friedenthal.

​

Běžný vězeň, označovaný termínem Häftling, byl v hierarchii koncentračního tábora vnímán pouze jako nahraditelné číslo, nikoliv jako lidská bytost s právem na život. Jeho každodenní existence byla definována vykonáváním nejtěžší fyzické práce v nelidských podmínkách, které měly za primární cíl jeho totální fyzické i psychické vyčerpání. Nedílnou součástí tohoto utrpení byly nekonečné apely, při nichž museli vězni stát v pozoru na apelplacu za každého počasí, ať už šlo o mrazy, přívalové deště nebo úmorná horka. Tato sčítání probíhala dvakrát denně a trvala celé hodiny, přičemž v případech, kdy počet vězňů nesouhlasil, byli nuceni stát bez hnutí i celou noc, dokud nebyl problém vyřešen. Právě během těchto apelů navíc docházelo k pravidelným selekcím nemocných a vyčerpaných vězňů, kteří již nebyli schopni práce a byli následně odesíláni k přímé likvidaci.

Celý systém tábora byl postaven na neustálém sadismu, kde byl běžný vězeň vydán na milost a nemilost kápům. Tito dozorci z řad vězňů byli často rekrutováni z německého kriminálního prostředí a svou mocenskou pozici si udržovali brutálním násilím vůči ostatním. Za sebemenší prohřešek nebo domněle pomalé pracovní tempo následovaly drakonické tresty, zahrnující veřejné bičování na takzvané koze, zavěšování za ruce vykloubené z ramen, známé jako Pfahlhängen, nebo v nejhorším případě smrt v plynové komoře umístěné v objektu Station Z.

Práce samotná měla likvidační charakter, což nejlépe ilustruje nejobávanější pracoviště Klinkerwerk neboli táborová cihelna. Vězni zde museli v nelidském tempu těžit jíl a přenášet extrémně těžké náklady, přičemž úmrtnost v tomto komandu byla natolik vysoká, že se o něm hovořilo jako o izolovaném táboře smrti. Dalším místem skutečné apokalypsy bylo komando pro testování obuvi, takzvané Schuhprüfer-Kommando. Zde byli vězni nuceni denně naběhat 30 až 40 kilometrů na dráze s různými povrchy, aby pro potřeby Wehrmachtu testovali kvalitu podrážek. Tuto trasu museli často absolvovat s 25kg batohy naplněnými pískem na zádech. Pokud kdokoli z nich padl vyčerpáním, byl dozorci na místě surově dobit nebo okamžitě zastřelen.

Status Ehrenhäftling osvobozoval Banderu od jakékoli formy nucené práce i fyzických trestů, což plně potvrzuje metodika SS pro správu objektu Zellenbau v Sachsenhausenu. Banderova cela nebyla během dne uzamčena, což mu umožňovalo volný pohyb v rámci bloku. Vězni v tomto privilegovaném sektoru navíc nebyli podrobováni vyčerpávajícím apelům (nástupům) ani brutalitě kápů.

Naopak – kápové i řadový personál SS se těmto vězňům s respektem vyhýbali. Status těchto internovaných byl totiž natolik vysoký, že jakýkoli konflikt s nimi by pro kápa znamenal okamžitý rozsudek smrti a pro řadového dozorce ztrátu postavení, spojenou s převelením do nejnebezpečnějších úseků východní fronty.

Předložená fakta odhalují propastný rozdíl mezi moderním mýtem a historickou realitou. Na jedné straně je nám Stepan Bandera glorifikován jako vězeň nacistů, který údajně trpěl v koncentračním táboře, čímž měla být znemožněna jakákoliv jeho kontrola nad následníky z OUN. Tato interpretace slouží jako základní obhajoba postavy, ze které současní stoupenci vytvořili mýtického národního hrdinu. Skrze obraz „vězně v krutých podmínkách“ se snaží zbavit Banderu viny za etnické čistky, podíl na holocaustu a aktivní spolupráci s nacistickým režimem.

Tento historický alibismus je však hlubokou urážkou všech skutečných obětí koncentračních táborů, které byly v Sachsenhausenu a dalších místech systematicky vražděny, mučeny nebo upracovány k smrti. Podobně zavádějící je i časté tvrzení, že Bandera neměl žádný mocenský vliv na dění na Ukrajině a že on sám nikdy nikoho osobně nezabil. V tomto kontextu je však nutné se ptát: neplatí snad totéž o Adolfu Hitlerovi, který také nikoho nezavraždil vlastnoručně? Podstatná je totiž politická a ideová role vůdce, nikoliv to, zda vykonával násilí osobně. Kult Bandery je dnes udržován za cenu systematického potlačování pravdy o odpovědnosti OUN a UPA za masové násilí a podílu na holocaustu.

Zdroje, kde lze najít podrobnosti:

Rossoliński-Liebe, G.: Stepan Bandera: The Life and Afterlife of a Ukrainian Nationalist. Fascism, Genocide, and Cult. Columbia University Press, 2014.

Bruder, F.: „Den ukrainischen Staat erkämpfen“: Die Organisation Ukrainischer Nationalisten (OUN) 1939–1949. Berlin: Metropol Verlag, 2007.

Himka, J. P.: Ukrainian Nationalists and the Holocaust: OUN and UPA participation in the destruction of Ukrainian Jewry, 1941–1944. Stuttgart: ibidem-Verlag, 2021.

Yad Vashem (Shoah Resource Center): Dokumentace k heslu „Bandera, Stefan“.

Kaienburg, H.: Der Militär- und Wirtschaftskomplex der SS im KZ-System. Metropol Verlag, 2010.

Gedenkstätte und Museum Sachsenhausen: Archivní fondy k objektu Zellenbau a pracovnímu komandu Klinkerwerk.

Arolsen Archives: Digital Collections – dokumentace vězňů v KL Sachsenhausen.

Struve, K.: Deutsche Herrschaft, ukrainischer Nationalismus, antijüdische Gewalt. Der Sommer 1941 in der Westukraine. De Gruyter Oldenbourg, 2015.

Berkhoff, K. C.: Harvest of Despair: Life and Death in Ukraine Under Nazi Rule. Belknap Press, 2004.

Dulles, A. W.: The Germany Underground. (Záznamy o prominentních vězních v Zellenbau).