Článek
„Co by obrana státu přinesla? Pouze tisíce obětí a žádnou možnost na výhru?“
Tato slova by mohla znít jako alibismus. Anebo jako střízlivé zhodnocení situace, v níž se Československo ocitlo v září 1938. Rozhodnutí prezidenta Edvarda Beneše přijmout mnichovský diktát je dodnes jedním z nejbolestivějších momentů našich moderních dějin — a zároveň jedním z nejméně černobílých.
Situace
Obklíčený stát
Západní hranice ohrožovalo nacistické Německo, podporované domácí pátou kolonou v podobě henleinovců a ozbrojených ordnerů. Z jihovýchodu tlačilo Maďarsko, ze severovýchodu Polsko — s mobilizovanou armádou a ultimátem na stole. Na Slovensku hrozilo povstání klerofašistických sil. Opevnění bylo nedokončené, posádky nedovycvičené, výzbroj nedostatečná. A co bylo možná nejhorší: Francie a Velká Británie, naši spojenci, nás zradily. Nejenže nás opustily, ale samy nás nutili k poslušnosti.
Přímý diplomatický nátlak a ultimáta na Beneše ze strany Francie a Anglie
1: (20. září 1938) Když československá vláda po prvním setkání s britsko-francouzskými požadavky (tzv. "Anglo-francouzský plán") 19. září váhala, Francie a Británie jí 20. září předaly ostré nóty. V nich stálo, že pokud Československo nepřijme podmínky a následně vypukne válka, „Československo ponese plnou odpovědnost za rozpoutání války.“
2: (20./21. září 1938) Když vláda i pod tímto tlakem odmítala, britský a francouzský velvyslanec probudili kolem 2:00 hod. ráno ministerského předsedu Hodžu a opakovali tuto hrozbu. Dali najevo, že „pokud československá vláda nepřijme anglo-francouzský plán, světová veřejnost bude považovat Československo za jediného viníka následné světové války.“
3: Francie, která měla s Československem smlouvu o vzájemné pomoci, jasně a opakovaně dala najevo, že tuto smlouvu nedodrží. Prezident Beneš tak byl postaven před fakt, že jediným spojencem by zůstal pouze Sovětský svaz, jehož pomoc byla podmíněna pomocí Francie a jehož průchod přes Polsko nebo Rumunsko byl nejistý.
4: Británie i Francie jasně signalizovaly, že v případě konfliktu zůstane Československo v boji proti Německu zcela samo. Bez jejich pomoci by vojenský odpor byl – podle názoru většiny generality i politického vedení – marný a vedl by pouze k masakru a totálnímu zničení státu.
5: Britové dali najevo, že v případě odporu Československa a války zmrazí československé finanční rezervy uložené v Londýně. Pro již tak ekonomicky napjatý stát by to znamenalo okamžitý kolaps.
6: Francouzi odmítli v případě konfliktu dodávat letadla a další vojenský materiál, na který mělo Československo nárok na základě smluv.
7: Britský premiér Neville Chamberlain vyvíjel na Beneše extrémní tlak, když apeloval na Benešovu „rozvahu“ a „zodpovědnost“, aby „zachránil mír pro Evropu“.
8: V diplomatických kruzích celého světa šířili francouzští a britští politici zprávy, že je Beneš hlavní překážkou světového míru a dávali mu odpovědnost za případnou válku.
9: Největším symbolem nátlaku bylo samotné jednání v Mnichově, ke kterému nebyl zástupce Československa přizván. Byl to akt naprostého ponížení a jasný signál, že o osudu suverénního státu rozhodují velmoci bez jeho účasti.
10: Po podpisu Dohody byli československým zástupcům (jmenovitě dr. Hubertu Masaříkovi a velvyslanci Vojtěchu Mastnému) její text jednoduše předán se slovy, že nemá cenu jej číst, protože je stejně musí přijmout. Bylo jim dáno necelých 6 hodin na oficiální odpověď. Jednalo se o čistý diktát, který neposkytoval žádný prostor pro vyjednávání.
Morální dilema
Měl Beneš odmítnout a vést národ do předem prohrané války? Nebo měl ustoupit, zachovat stát a doufat v příznivější budoucnost? Generálové jako Ludvík Krejčí byli připraveni bojovat, ale i oni později uznali, že bez spojenců a za této situace by šlo o marný boj. Beneš se rozhodl ustoupit mezinárodnímu nátlaku — a zaplatil za to nejen abdikací, ale i trvalým stínem pochybností jeho údajné zbabělosti.
Zbabělost, nebo odpovědnost?
Je snadné soudit z pohodlí historického odstupu. Ale představme si sami sebe v jeho kůži: vědomí, že jakékoli rozhodnutí přinese utrpení. Že obrana znamená smrt desítek tisíc lidí a zničení země. Že kapitulace znamená ponížení, ale možná i šanci na přežití.
Beneš nebyl mesiáš. Byl to člověk, který nesl odpovědnost za miliony životů. A právě proto bychom se měli ptát:
Co je větší hrdinství — zemřít se zbraní v ruce a přivést národ do záhuby, nebo žít s vědomím, že jsme ustoupili, abychom mohli bojovat jindy a jinak?
Výzva k reflexi
Mnichov není jen historická událost. Je to zrcadlo, v němž se odráží naše představy o cti, odpovědnosti a státnictví. A možná i naše vlastní ochota čelit neřešitelným dilematům.
Nyní máte možnost zamyslet se a říci: Konal bych v té situaci jinak?
Rozhodnutí je pouze na vás a můžete o tom polemizovat, ale za mě a po zvážení všeho, co musel prezident Edvard Beneš v době Mnichova prožít, je hrdina, který se snažil i za cenu toho, že v něm lidé uvidí zbabělce, zachránit, co mohl.
Edvard Beneš nestál jen proti Hitlerovi, ale proti celému světu, který z něj udělal viníka příští války a překážku míru.
