14 krajů, 14 úřadů, 13 hejtmanů a 1 primátor. K čemu?

Krajské zřízení, jak ho známe dnes, vzniklo v roce 2000 jako kompromis mezi historickou kontinuitou, politickou vůlí a technokratickou nutností čerpat fondy z Evropké unie. Jenže z kompromisů se často nerodí efektivní struktury. Natož pak v české kotlině.

Jsme tak státem, kde Karlovarský kraj s pouhými 290 tisíci obyvateli spravuje stejný rozsah agend jako Středočeský kraj s 1,4 milionu. A to přesto, že svou rozlohou i počtem obyvatel je Karlovarský kraj srovnatelný s Brnem, ve Sněmovně má jen pět mandátů a nemá ani vlastní veřejnou vysokou školu.

Z hlediska čerpání evropských fondů navíc narážíme na absurditu: jednotlivé kraje jsou tak nerovnoměrné, že musí být uměle spojovány do tzv. „regionů soudržnosti“ – jinak by na podporu z Bruselu vůbec nedosáhly.

Řešení není ani složité, ani radikální. Stačí opustit představu, že kraje musí zůstat ve své dnešní podobě jen proto, že je tak politici v roce 2000 narýsovali. Návrh, který tento článek představuje, počítá s vytvořením osmi větších a logičtějších krajů – přesněji řečeno sedmi krajů a Prahy, která je městem se zvláštním statutem.

Tyto nové celky by byly demograficky vyrovnanější, ekonomicky udržitelnější a veřejné služby by mohly fungovat organizovaně a lépe. Zároveň ale návrh nezohledňuje jen čísla – pracuje také s kulturním charakterem jednotlivých regionů, jejich historickými vazbami a přirozeným územním členěním.

Začněme v Praze. Ta má ideální počet obyvatel, ekonomickou sílu i správní infrastrukturu. Její hranice se proto nemění. Totéž platí pro Středočeský kraj, který je, ze současně existujících krajů, populačně nejsilnější a tvoří spolu s hlavním městem jeden z nejdůležitějších rozvojových uzlů země.

První navrhované sloučení se nabízí na jihovýchodě republiky. Z Jihočeského, Plzeňského a Karlovarského kraje by vznikl jeden celek – nový Jihočeský kraj. Správním centrem by byla Plzeň, která má jak geograficky, tak infrastrukturně nejvýhodnější pozici. Tento kraj by měl přes 1,5 milionu obyvatel a tvořil by více než 11 % HDP České republiky.

Díky vyváženému složení regionu, od stabilní Plzně přes rostoucí jižní Čechy až po strukturálně slabší Karlovarsko, by kraj mohl využívat synergie v oblasti dopravy, zdravotnictví, školství i regionálního rozvoje. Měl by také čtyři veřejné vysoké školy: dvě univerzitního typu (Západočeská a Jihočeská univerzita) a dvě neuniverzitního typu (Vysoká škola technická a ekonomická v a plánovaná Vysoká škola polytechnická), což by z něj činilo region s plnohodnotným vysokoškolským zázemím.

Silnou stránkou nového kraje by mohla být i kultura a sport. Ve fotbale by ho reprezentovala prvoligová Viktoria Plzeň a druholigové Dynamo České Budějovice. V hokeji by měl extraligové týmy z Karlových Varů a Plzně, ve volejbale úspěšné Karlovarsko a v házené tradiční plzeňský Talent. Kulturní renomé by pak mohl posilovat Karlovarský filmový festival, ale i památky jako zámek Hluboká, historické centrum Českého Krumlova nebo slavné západočeské lázně.

Ke druhému možnému sloučení se přesuňme na sever Čech. Spojením Ústeckého a Libereckého kraje by vznikl Severočeský kraj s krajským městem v Ústí nad Labem. Tento region by měl přes 1,2 milionu obyvatel a na hrubém domácím produktu České republiky by se podílel téměř 9 %.

Oba původní kraje dlouhodobě trápí vysoká nezaměstnanost, strukturální problémy a sociální nerovnosti. Větší správní celek by umožnil lépe koordinovat investice, cíleněji podporovat ohrožené okresy a efektivněji reagovat na sociálně-ekonomické výzvy regionu. Místo dvou slabších krajů by vznikl jeden silnější – s větším vlivem, většími rozvojovými možnostmi a vyšší schopností prosazovat regionální zájmy na centrální úrovni.

Kraj by vynikal i svou přírodní rozmanitostí a turistickým potenciálem. Spojoval by v sobě hned několik pohoří a chráněných oblastí – od Lužických hor přes Jizerské hory a Krkonošské podhůří až po České středohoří, Krušné hory a Labské pískovce. Region by nabízel jak horskou turistiku a zimní sporty, tak lázeňství a přírodní koupání. Výrazným symbolem by mohla být i obnova krajiny v místech někdejší těžby – například v okolí Mostu nebo na Chomutovsku.

Třetí navrhované sloučení by spojilo hned tři kraje – Královéhradecký, Pardubický a Vysočinu – do nového Východočeského kraje. Jeho správním centrem by byly Pardubice, a to především kvůli své geografické poloze: ze všech tří původních krajských měst leží nejblíže pomyslnému středu nového celku.

Tento kraj je zároveň jediným, u něhož by připadala v úvahu i územní revize, neboť Pardubický a Vysočina zasahují poměrně hluboko na území historické Moravy. Právě kvůli tomu vyvolávaly tyto kraje i v minulosti určité spory o identitu a územní příslušnost. Pro úplnost – současný Jihočeský kraj (ve své dnešní podobě) také zasahuje na Moravu, ale pouze okrajově.

Pokud by se hranice historických zemí opět ignorovaly a území zůstalo v současné podobě, stal by se Východočeský kraj se svými téměř 1,6 milionu obyvatel nejlidnatějším krajem České republiky. Podle stávajícího systému přerozdělování mandátů by mu tak náleželo i nejvíce křesel v Poslanecké sněmovně. Ekonomicky by se na celkovém HDP České republiky podílel přibližně 12 %.

Přesuňme se na Moravu, která v mém návrhu zůstává prakticky beze změn. Jihomoravský a Moravskoslezský kraj jsou dostatečně populačně silné a funkčně smysluplné, a proto není potřeba je měnit.

Změna, kterou však lze zvážit, je sloučení Olomouckého a Zlínského kraje. Nově vzniklý kraj by nesl název Středomoravský kraj a jeho správním centrem by byla Olomouc, město známé jako centrum vzdělání a studentského života. Tento kraj by obývalo přes 1,2 milionu lidí a tvořil by přibližně 9 % HDP České republiky.

Olomouc je domovem prestižní Univerzity Palackého, jedné z nejstarších a nejvýznamnějších univerzit v České republice, která přitahuje studenty z celé země i ze zahraničí. Město studentů se navíc může pyšnit množstvím historických památek, včetně UNESCO chráněného historického centra. Zlín je zase známý svou funkcionalistickou architekturou a festivaly, jako je Mezinárodní filmový festival pro děti a mládež.

Plán, který zde představuji, je jen jedním z mnoha možných řešení slučování krajů. Diskutovat by se také dalo o tom, zda kraje jako takové vůbec potřebujeme. Zda jsou efektivnější než původní okresy, zda by nebylo lepší vrátit se k zemské správě jako za první republiky nebo je úplně zrušit a mít jen celý stát a obce. Primárním důvodem, proč tento návrh vznikl, je fakt, že debaty o slučování krajů jsou oprávněné a čím dál naléhavější. Náš stát podle mého názoru opravdu nepotřebuje 14 krajů, z nichž některé jsou jedním slovem bizarní.

Já osobně zastávám názor, že krajská samospráva by měla zůstat – ideálně funkční a například i s přímo volenými hejtmany. Zemská správa by podle mě mohla prohloubit regionální nerovnosti, zejména mezi Čechami, Moravou a Slezskem. Nikdy není dobré mít druhotné dělení země, které staví vedle sebe tři části s nerovnoměrnou váhou – Čechy dnes drží téměř 60 % obyvatel a výraznou ekonomickou převahu.

Bohužel, současné kraje často slouží jako odkladiště pro neúspěšné politiky, kteří jsou příliš hladoví na to, aby zůstali jen na úrovni obce, ale zároveň nedostatečně schopní pro celostátní politiku.

Zdroje

Srovnání makroekonomických ukazatelů (Regionální informační servis)

Regions of the Czech Republic (Wikipedia)