Článek
Známe to z každých voleb: nevyhrává jen ten, kdo získá nejvíc hlasů, ale hlavně ten, kdo projde přes propastnou 5% hranici. Od 90. let tahle laťka přiškrtila desítky nadějných stran a jen ve volbách do Poslanecké sněmovny před čtyřmi lety kvůli ní propadl téměř milion hlasů.
Uzavírací klauzule — ať už u nás, nebo kdekoli na světě — ovlivňuje politiku víc, než si většina lidí připouští. Na papíře má volič svobodu volby, ale v praxi může jeho hlas skončit v koši, pokud strana zůstane pod stanoveným limitem. Ještě častěji funguje jako psychologická bariéra: volič A by třeba raději volil Zelené než Piráty, ale protože průzkumy dávají Zeleným jen 3 %, raději hodí svůj hlas Pirátům jako „bezpečnější“ volbě.
Proč 5% hranice existuje?
Oficiální důvod je jednoduchý a zní logicky: má zabránit roztříštěnosti parlamentu a soustředit moc do méně, ale silnějších politických subjektů.
Jenže v praxi to nefunguje tak, jak si zákonodárci představovali.
Demokratický stát by měl především zajistit, aby vládu tvořila většina zvolená většinou voličů. To však český systém dlouhodobě neumí.
Například vláda Petra Fialy zastupuje jen 43 % voličů z roku 2021 (a to ještě počítáme i tehdejší Piráty, kteří už dnes v koalici nejsou). Babišova druhá vláda na tom nebyla o moc lépe — zastupovala 45 % voličů z roku 2017, přičemž KSČM ji jen tiše podporovala.
Ani jedna z těchto vlád tedy nevládla většině občanů, což v podstatě popírá princip demokracie – vládu většiny.
A argument o fragmentaci? Ten se letos úplně rozpadá. Po nadcházejících volbách nás může čekat historicky nejroztříštěnější Sněmovna:
- Jistý mandát mají ANO, ODS, KDU-ČSL, TOP 09, STAN a Piráti.
- Šanci na zastoupení má i hnutí Stačilo!, které má na svých kandidátkách i do komunisty, národního socialistu nebo sociální demokraty.
- SPD nekandiduje sama, ale spolu se Svobodnými, PRO a Trikolórou — každá z těchto stran může získat aspoň jedno křeslo.
- K tomu Motoristé sobě, Přísaha a třeba i Zelení přes pirátskou kandidátku.
To by znamenalo až 17 různých politických subjektů v Poslanecké sněmovně, některé s jediným poslancem.
Pětiprocentní hranice tedy ve skutečnosti před roztříštěností nechrání — jen brání voličům menších stran, aby jejich hlasy měly stejnou váhu jako hlasy ostatních.
Nizozemská cesta pro Česko
Nizozemská dolní komora - tedy Sněmovna reprezentantů je volena každé 4 roky, poměrným volební systémem s přirozenou hranicí. Přirozená hranice funguje tak, že se posouvá s volební účastí. Jelikož je ale volební účast poměrně stabilní, přirozená hranice v Nizozemsku je 0,67 %.
Nizozemsko tak dává prostor opravdu širokému spektru názorových proudů. Vedle velkých stran, jakými jsou sociálnědemokratická PvdA, liberálně-konzervativní VVD, křesťanskodemokratická CDA, národně konzervativní PVV nebo liberální D66, mají zastoupení i strany jako Denk (práva menšin), PvdD (ochránci zvířat), SGP (radikálně kalvinistická strana, proslulá misogynií a homofobií – což je ale téma na jiný článek) nebo Volt (eurofederalistická strana).
Mohlo by se zdát, že parlament složený z tolika různorodých stran přinese spíš chaos než užitek. Ve skutečnosti je to ale naopak. To, že vládu v Nizozemsku nikdy netvoří jen dvě strany (a o jednobarevné vládě si můžete rovnou nechat zdát), vytváří pro politiky silnou motivaci hledat kompromisy. Musí přijít s řešeními, která podpoří většina obyvatel, ne jen pár stranických pohlavárů. Dobře vědí, že kdyby to nezvládli, destabilizovali by celou zemi.
A co ta „většina“ v praxi znamená? Současná vláda Dicka Schoofa, která vede zemi od podzimu 2023 a povede ji pravděpodobně až do předčasných voleb na podzim letošního roku, zastupuje díky účasti stran PVV, VVD, NSC a BBB přibližně 56 % všech voličů z voleb 2023. Čtvrtá vláda Marka Rutteho (leden 2022 – červenec 2024), složená z VVD, D66, CDA a CU, reprezentovala zhruba 50 % voličů z voleb 2021.
Nizozemské vlády mají sice nižší průměrnou životnost – kolem 2 až 3 let místo čtyř – ale to se týká pouze období, kdy mají aktivní důvěru parlamentu. Pokud ji ztratí, stávají se demisionární vládou, která má jasně vymezené pravomoci (na rozdíl od Česka) a spravuje zemi až do jmenování nové vlády. Fakticky tak žádné „bezvládí“ nenastává a kabinet vládne po celé volební období. Stejně tak Nizozemci neznají fenomén „úřednických vlád“.
Jak by nizozemský model vypadal v Česku
V Česku chodí k volbám do Poslanecké sněmovny stabilně kolem 5 000 000 oprávněných voličů, což by při „přirozené hranici“ znamenalo 0,5 % (tj. cca 25 000 hlasů pro zisk jednoho mandátu). Ve volbách 2021 by se tak do Sněmovny vedle ANO, SPOLU, Pirátů a Starostů a SPD dostala i Přísaha, ČSSD (dnešní SOCDEM), KSČM, Trikolora Svobodní Soukromníci, Volný blok a Zelení. V roce 2017 by vedle ANO, ODS, Pirátů, SPD, KSČM, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN získali mandáty také Svobodní, Zelení, Rozumní a Realisté.
Je ale nutné říct, že pokud by tento systém fungoval v praxi, voliči by pravděpodobně hlasovali úplně jinak než dnes. Opravdu by si mohli dovolit volit subjekt, který je jim nejbližší, bez obav z propadnutí hlasu. Nelze tedy jen přepočítat staré výsledky a tvrdit, že přesně tyto strany by se dostaly do Sněmovny.
Nizozemský model navíc nepracuje s žádnými volebními kraji ani podobnými bariérami. Současný český systém vytváří iluzi, že každý kraj má „své“ poslance, ale ti ve skutečnosti často v kraji ani nežijí a jejich územní příslušnost je čistě formální. Matku samoživitelku zastoupí poslankyně-matka z jiného kraje lépe než dobře zajištěný mužský poslanec ze stejného regionu.
Navíc malé kraje jsou v dnešním systému výrazně znevýhodněny. Jejich počet poslanců je často v jednotkách, takže přirozená hranice je mnohem vyšší než 5 %. V Karlovarském kraji, který má jen 5 poslanců, je pro získání mandátu potřeba klidně 12 a více procent. Ale to už je téma mého jiného článku.
Anketa
Zdroje
