Článek
Vznik Svobodných se datuje do roku 2009, kdy je založil ekonom Petr Mach. Tehdy ještě pod názvem Strana svobodných občanů se profilovali jako výrazně pravicová, libertariánská a minarchistická formace – stavěli na odpovědnosti jednotlivce, ochraně osobních práv a myšlence malého státu. Nápad to byl jistě dobrý, protože podobná strana v Česku dlouho chyběla. Nejblíže k libertarianismu měly Občanská demokratická strana a Unie svobody, obě však spíše akcentovaly klasický liberalismus a konzervativní kulturní postoje (poslední pokus Unie svobody o zachování relevance před volbami v roce 2006, kdy se snažila působit až anarchokapitalisticky, lze považovat za zcela marginální).
Spíše levicově naladěné české voličstvo tato strana příliš nezaujala a dokázala být relevantnější jen na komunální či krajské úrovni. Zlom přišel až v roce 2014, kdy ve volbách do Evropského parlamentu Svobodní získali těsně přes 5 % hlasů a jejich předseda Petr Mach získal mandát europoslance. Stranu tehdy zachvátila euforie a věřila, že podobný úspěch zopakuje i ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017. Jenže české parlamentní volby se s těmi evropskými nedají srovnávat – Svobodní tehdy získali jen 1,56 % hlasů, takže těsně dosáhli na příspěvek na úhradu nákladů kampaně.
Důležité je připomenout, že Svobodní vždy kladli důraz především na ekonomickou stránku libertarianismu. Ke kulturním otázkám se vyjadřovali jen zřídka a většinou velmi obecně – například k právu nosit zbraň, svobodě vzdělávání, právu na shromažďování či svobodě projevu. V očích mnoha lidí je to mohlo redukovat na „ODS 2.0“, s níž se ostatně několikrát volebně spojili.
První spolupráce s Trikolorou
Najít přesný moment, kdy se ideologie nebo postoje nějaké strany zásadně mění, bývá nemožné. Dá se však říci, že jedním z prvních kroků, které posunuly Svobodné mezi české národovecké subjekty, bylo jejich spojení s Trikolorou před sněmovními volbami v roce 2021. Koalice, kterou doplnili Soukromníci, se snažila oslovit voliče kombinací kritiky covidové politiky Andreje Babiše, pravicového ekonomického programu a silného kulturního konzervatismu. Ten vycházel především z toho, že dominantním subjektem byla Trikolora (ta se tehdy přejmenovala na Trikolora Svobodní Soukromníci a členy ostatních stran zařadila na své kandidátky).
Ta se od svého vzniku v roce 2019 netajila, že je národně konzervativní. Proto už tehdy spojení libertariánů s národními konzervativci působilo rozpačitě. TSS ve volbách neuspěli, získali jen 2,76 % hlasů, a Svobodní se v lednu 2023 veřejně omluvili za předchozí spolupráci s Trikolorou.
Druhá spolupráce s Trikolorou
Nezaujatý pozorovatel by řekl, že pokud se omluvíte za spolupráci s nějakým subjektem, už s ním znovu nespojíte síly. Minimálně ne za stejného vedení a stejných ideových základů. U Svobodných to ale neplatilo – s Trikolorou se rozhodli znovu spolupracovat, a to v krajských volbách roku 2024. Neuplynuly ani dva roky od omluvy a Svobodní si s Trikolorou znovu potřásli rukou.
A nejen s ní, ve třech krajích vznikla společná kandidátka SPD, Trikolory, hnutí PRO a Svobodných. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat a vedení Svobodných čelilo otázkám, proč se znovu spojují s Trikolorou, jejíž podporu dříve litovali. Navíc tentokrát šlo i o spolupráci se SPD a PRO, což Svobodné posunulo ještě blíže k národovecké politice.
Strana tehdy tvrdila, že nejde o nové ideové spojenectví, ale o pragmatický krok pro krajské volby, které se netýkají národní či zahraniční politiky. Kdo si však vzpomněl na omluvu z roku 2023, mohl jen čekat, kdy přijde další aliance.
Volby do Poslanecké sněmovny 2025
V krajských volbách 2024 získali Svobodní jeden mandát, a spolupráci tak mohli hodnotit jako relativně úspěšnou. Pomohlo jim i to, že SPD začala na začátku letošního roku v průzkumech oslabovat – pohybovala se kolem 5–6 %, některé odhady jí nepřisuzovaly ani překonání pětiprocentní hranice. Tomio Okamura se zalekl, že by SPD mohla poprvé zůstat mimo Sněmovnu, a rozhodl se přenést krajské spojenectví na celostátní úroveň. Trikolora, PRO i Svobodní souhlasili a Okamura jim nabídl dohromady šest „volitelných“ míst (po dvou pro každou stranu). Svobodní získali ta nejatraktivnější: předseda Libor Vondráček vede kandidátku v Jihočeském kraji, ekonomka Markéta Šichtářová pak kandiduje v Praze.
Protože však nejde o koalici, ale o „spolupráci“, hlavní program formuje SPD. Ta se dlouhodobě profiluje spíše jako ekonomicky levicová, populistická strana, která rozhodně neklade důraz na individuální svobody a zatímco Trikolora i PRO se od ní v tomto ohledu příliš neliší, původní Svobodní by od takových řešení drželi dál.
Je program SPD pravicový, libertariánský a minarchistický?
Program SPD by tato tři slova obsahoval jen stěží. Najdeme v něm sice body o omezování byrokracie, nezvyšování daní či slučování úřadů – což jsou chvályhodné návrhy (otázkou je, zda by byly realizovatelné například v koalici s hnutím ANO, která je pro SPD dlouhodobě velmi přitažlivá). V dalších pasážích se však dozvídáme, že firmy mají povinně upřednostňovat české uchazeče před cizinci, že SPD podporuje protekcionismus a mluví o „okradení zahraničními korporacemi“. Takové ekonomické postoje by spíše odpovídaly textu Kateřiny Konečné s přispěním Jany Maláčové, než programu hnutí, které se tváří jako pravicové a obhajující svobodu.
O kulturním libertarianismu SPD už vůbec nemá smysl mluvit. Strana v souvislosti s volbami v roce 2025 neopomněla zkritizovat „genderovou ideologii“, vyjádřit odpor k manželství pro stejnopohlavní páry či k legalizaci marihuany. Pod tyto postoje se Svobodní svou účastí ve společné kandidátce se SPD podepsali. Přesun Svobodných do národoveckého tábora byl tímto krokem definitivně dokončen.
Zdroje
