Článek
V sobotu 5. července 2025 oznámil americký podnikatel jihoafrického původu Elon Musk vznik vlastní politické strany. America Party (doslova Strana Amerika) má být odpovědí na frustraci voličů z republikánského a demokratického duopolu, ale také projevem Muskovy nespokojenosti s přijetím tzv. „velkého, krásného zákona“ z dílny Donalda Trumpa. Strana zatím nemá oficiální registraci u Federální volební komise, žádný program ani konkrétní cíle, ale vzhledem k Muskovým politickým postojům se očekává, že by mohlo jít o uskupení zaměřené na fiskální politiku, technologické pokroky a osobní svobody. Dá se očekávat i jistý populistický akcent.
Ačkoliv přítomnost Elona Muska, jednoho z nejbohatších lidí na planetě, jako lídra a finančníka dává tomuto projektu pozornost, kterou by takto rychle a jednoduše žádná třetí strana, jak se souhrnně označují politické strany mimo dvě hlavní, získat nedokázala, vysvtává otazník, zda bude stačit k překonání historických překážek. Ty americkým třetím stranám často znemožňují proniknout do vrcholné politiky.
Už samotný politický systém je k novým subjektům nesmlouvavý. První překážkou bývá přístup na kandidátky v jednotlivých státech. Ten vyžaduje drahou a administrativně náročnou registraci. To se týká jak voleb do Kongresu, tak prezidentských voleb, kde musí kandidáti získat přístup na volební lístky jednotlivě ve všech státech.
Druhým problémem je systém většinového hlasování vítěz bere vše (anglicky first-past-the-post), jenž přiděluje mandát kandidátovi, který získá nejvíce hlasů – i když to nemusí být nadpoloviční většina. Tento princip používá s několika výjimkami drtivá většina amerických států, a to zejména ve volbách do Kongresu, čímž zásadně znevýhodňuje menší strany.
U prezidentských voleb hraje klíčovou roli i mediální pozornost. Nezisková organizace financovaná demokraty a republikány — Komise pro prezidentské debaty (Commission on Presidential Debates) — má vliv na podobu všech oficiálních televizních debat. Stanovuje podmínku, že kandidát se může účastnit pouze tehdy, pokud dosáhne alespoň 15% podpory v národních průzkumech, které sama Komise uzná za relevantní. Za více než 30 let existence Komise tuto hranici překonal pouze Ross Perot v roce 1992. O čtyři roky později už pozván nebyl, protože jeho preference klesly pod limit a Komise ho označila za „nerelevantního prezidentského kandidáta“.
Ross Perot ale zdaleka nebyl jediný, kdo se pokusil tento systém narušit.
George Wallace: Kandidát protestu a jihu
Guvernér Alabamy a známý zastánce segregace George Wallace kandidoval v prezidentských volbách roku 1968 za krajně pravicovou Americkou nezávislou stranu (anglicky American Independence Party). Kampaň založil na odporu proti občanským právům afroameričanů; federální intervenci, která podle něj ohrožovala tradiční jižanský způsob života; a antikomunismu. Dominantní voličskou skupinou se stali především nespokojení bílí voliči na jihu, kteří se cítili být opomíjeni jak demokraty, tak republikány.
Jeho úspěch byl nevídaný: získal pět jižanských států a 46 hlasů volitelů, což z něj činilo jednoho z nejúspěšnějších kandidátů třetí strany v americké historii. Wallaceova kandidatura významně ovlivnila rozložení sil ve volbách a přispěla k vítězství republikána Richarda Nixona tím, že rozdělila hlasy demokratů (Wallace sám byl dříve demokrat, pro tyto volby však ze strany vystoupil a po volbách se k demokratům opět přidal). Ti tehdy nominovali viceprezidenta Huberta Humphreye.
Jelikož George Wallace nikdy nezamýšlel založit trvalé třetí politické hnutí, Americká nezávislá strana po volbách postupně upadala. V roce 1972 sice její prezidentský kandidát John Schmitz ještě dokázal získat 1,4 % hlasů, ale už v roce 1976 se rozštěpila na pokračující Americkou nezávislou stranu a Americkou stranu.
George Wallace
Ross Perot: Miliardář, který chtěl řídit stát jako firmu
Jeho úspěch už byl zmíněn, proč si o něm neříct více? Texaský miliardář a zakladatel společnosti Electronic Data Systems Ross Perot vstoupil do prezidentské kampaně roku 1992 jako nezávislý kandidát. Oslovil voliče napříč stranami s jednoduchým poselstvím: Spojené státy utrácejí víc, než si mohou dovolit, a vláda by se měla řídit jako podnik. Jeho kampaň byla neobvyklá a poměrně nákladná — využíval televizní spoty místo tradičních mítinků, ve kterých hovořil přímo k divákům s grafy a tabulkami.
Perot si svými výstupy dokázal naklonit část střední třídy a během kampaně se těšil nečekané popularitě. V některých průzkumech dokonce vedl nad oběma svými protivníky — úřadujícím prezidentem, republikánem Georgem H. W. Bushem, a guvernérem Arkansasu, demokratem Billem Clintonem. Přesto se z voleb na několik týdnů stáhl — údajně kvůli obavám z negativní kampaně a ze spiknutí proti své rodině — a jeho podpora výrazně klesla. Do klání se nakonec vrátil a i přesto, že už se nikdy nedostal na čísla před pozastavením kampaně, dokázal získat téměř 19 % hlasů voličů. Volitele ovšem nezískal žádné.
V roce 1996 kandidoval znovu, tentokrát již za nově založenou Reformní stranu (anglicky Reform Party), ale jeho výsledek byl výrazně slabší. Komise pro prezidentské debaty ho kvůli nižší podpoře v průzkumech nepozvala do debat, což výrazně ztížilo jeho viditelnost v kampani.
Po volbách se Perot stáhl z politiky. Reformní strana, která díky jeho volebním ziskům dosáhla na federální financování, se postupně rozdělila na několik frakcí a začala přitahovat stále kontroverznější členy. Někteří z nich se netajili otevřeným rasismem, neonacismem či antisemitismem.
Strana sice dokázala famózně uspět v guvernérských volbách roku 1998 v Minnesotě, když bývalý wrestler Jesse Ventura porazil kandidáty Minnesotské demokratické zemědělské strany práce i Republikánské strany Minnesoty, ale tento úspěch byl spíše labutí písní. Koktejl kontroverzí, který se ve straně míchal už několik let, nakonec vyústil v její prudký pád. Kandidát Reformní strany Pat Buchanan získal v prezidentských volbách roku 2000 pouhých 0,4 % hlasů, což znamenalo ztrátu federálního příspěvku i zbytku politické relevance.
Ross Perot
Ralph Nader: Zelený kandidát, který změnil dějiny
Ralph Nader, právník, ekologický aktivista a kritik korporací, kandidoval v prezidentských volbách čtyřikrát, nejvíce se však do historie zapsal kandidaturou v roce 2000. Nader byl nominován Stranou zelených (anglicky Green Party) a v kampani kladl důraz na ochranu životního prostředí, omezení moci velkých korporací a posílení občanských a spotřebitelských práv. Oslovil zejména mladší a progresivní voliče, kteří cítili, že demokraté i republikáni jejich hodnoty přehlížejí.
Ve volbách získal 2,74 % hlasů, což se ve srovnání s Wallacem a Perotem může jevit jako poměrně nízké číslo, avšak z těchto tří kandidátů měly jeho hlasy pravděpodobně nejdalekosáhlejší důsledky. V klíčovém státě Florida (tzv. battleground state) byla bitva mezi texaským guvernérem, republikánem Georgem W. Bushem, a viceprezidentem, demokratem Al Gorem, natolik těsná, že demokraté později obvinili Nadera z toho, že způsobil jejich porážku. Ačkoliv průzkumy ukazují, že Naderovi voliči nebyli automaticky příznivci Gorea, argument má určité opodstatnění – část těchto voličů by se pravděpodobně skutečně přiklonila k demokratickému kandidátovi.
Tento fenomén se v angličtině označuje jako spoiler effect (do češtiny by se dal nejlépe přeložit jako efekt narušitele) – tedy situace, kdy kandidát, který sám nezvítězí, ovlivní výsledek tím, že rozdělí hlasy podobně smýšlejících voličů, a tím umožní vítězství kandidátovi, který by jinak pravděpodobně prohrál. V důsledku toho pak často nevládne většina, ale kandidát s nejlépe rozloženou menšinovou podporou.
Podobně byla kritizována i další kandidátka Strany zelených Jill Stein, jejíž výsledky v klíčových státech v roce 2016 byly některými pozorovateli spojovány s možným přispěním ke ztrátě demokratky Hillary Clinton a vítězství Donalda Trumpa. Tento názor je však předmětem diskuse a není jednoznačně potvrzen.
Ralph Nader
Třetí strana? Težké, avšak ne nemožné.
Pokus Elona Muska o založení vlastní politické strany zapadá do dlouhé tradice amerických třetích sil – charismatických, často bohatých outsiderů, kteří se snažili prorazit mezi dvěma dominantními stranami. Historie však ukazuje, že strukturální překážky, volební pravidla a mediální prostředí činí tuto cestu téměř neprůchodnou. Americká veřejnost se sice dlouhodobě vyslovuje pro více politických alternativ, ve skutečnosti je však americký systém nastaven tak, že jim jen zřídka dává šanci na úspěch.
Nejasná je i personální budoucnost nové strany. Sám Musk nemůže kandidovat na prezidenta, protože se narodil v Jihoafrické republice a nesplňuje ústavní požadavek narození na území Spojených států. Možná i proto se o prezidentských ambicích nové strany zatím nezmiňuje – musel by totiž najít charismatickou osobnost, která by byla známá veřejnosti, politicky nezatížená, dostatečně kompetentní a zároveň ochotná spojit své jméno s Muskem a jeho kontroverzní reputací.
Musk proto hovoří spíše o snaze zasáhnout do voleb do Kongresu. Podle jeho slov by se America Party chtěla zaměřit na několik klíčových států s cílem získat dva až tři senátory a osm až deset členů Sněmovny reprezentantů. Taková pozice by mohla narušit většinu obou velkých stran a přinutit je ke spolupráci s Muskovým hnutím při schvalování páteřní legislativy.
Zda se America Party stane přelomem, nebo jen dalším jménem v galerii ambiciózních, ale neúspěšných pokusů narušit americký politický duopol, ukáže až čas.
Zdroje
