Článek
Rok 2024 mnozí odborníci a novináři označovali za supervolební. Je pravda, že rok 2025 nepřinese prezidentské volby v USA a Rusku nebo parlamentní volby v UK a Francii, jako ten uplynulý, avšak rozhodně nebude nedůležitý.
Klíčové volby, které se v nadcházejících 12 měsících budou konat, ovlivní nejen dané země, ale i Českou republiku. Česko bude navíc samo v říjnu rozhodovat o své budoucnosti.
Běloruské prezidentské volby – 26. ledna
Už to bude skoro pět let od chvíle, kdy Bělorusko zachvátily protesty proti zmanipulovaným volbám, které přiřkly výhru prezidentu Lukašenkovi. Tehdejší kandidátka opozice Svjatlana Cichanouská od té doby vede jakousi exilovou vládu v Litvě, a v Bělorusku pokračuje tvrdý policejní stát.
Násilí a zatýkání opozičních politiků a politických aktivistů je prakticky to jediné, co Lukašenkovi zbylo jako prostředek k udržení moci.
Volby, které proběhnou tento rok, nemají mít opět jinou než potvrzovací hodnotu, jelikož všichni Lukašenkovi protikandidáti jsou kandidáty tzv. „řízené opozice“.
Německé volby do Spolkového sněmu – 25. února
Když sociálnědemokratický spolkový kancléř Olaf Scholz 6. listopadu 2024 odvolal předsedu FDP Christiana Lindnera z funkce spolkového ministra financí, otevřel tím prakticky cestu k předčasným volbám.
Svobodná demokratická strana na tento krok reagovala odchodem z vlády, a Olaf Scholz tak přišel o potřebnou většinu, protože s druhým koaličním partnerem, Zelenými, neměl dostatečnou sílu na ubránění svého kabinetu v hlasování o vyslovení důvěry.
Veškerý tento zmatek nahrává Křesťanskodemokratické unii Německa (CDU), která už přes 2 roky vede v průzkumech a aktuálně se drží okolo 30 %. Pro mnohé překvapivě je na druhém místě v průzkumech krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD), která zhruba v létě roku 2023 předběhla sociální demokraty a nyní má v průzkumech okolo 20 %. Strana je nejsilnější v bývalé NDR, a proto bude zajímavé sledovat, zda dokáže získat více hlasů i v regionech, které nikdy součástí NDR nebyly.
Dobře si měsíc před volbami rozhodně nevedou vládní strany Sociálnědemokratická strana Německa (SPD), která nyní dosahuje zhruba 17 %, a Alternativa 90/Zelení (Grüne), která se drží okolo 14 %. Pro sociální demokraty je to však ztráta ještě znatelnější než pro Zelené, protože jsou tradiční opozicí křesťanským demokratům a bývají druhou největší stranou v Německu. 17 % v předvolebních průzkumech je pro ně jedno z nejhorších čísel za posledních 10 let.
Podobně zajímavý boj se očekává mezi malými stranami, které ještě mají určitou šanci se do Spolkového sněmu dostat. Myslím jimi především krajně levicové a sociálně konzervativní Spojenectví Sandry Wagenknecht (BSW), které vzniklo odtržením od Levice a v průzkumech má okolo 6 %, pravicovou Svobodnou demokratickou stranu (FDP), která si po odchodu z vlády Olafa Scholze nevede příliš dobře, a krajně levicovou a progresivní Levici. Obě strany nyní oscilují okolo 4 % a není tak vůbec jisté, zda překročí 5% hranici nutnou pro zisk mandátů určených poměrným systémem (Německo využívá smíšený volební systém, kdy část mandátů je rozdělena poměrně a část většinově).
Rumunské prezidentské volby – 4. května
Volby, které se staly, ale vlastně nestaly? Takové byly prezidentské volby roku 2024 v Rumunsku, jejichž první kolo vyhrál krajně pravicový a proruský nezávislý kandidát Călin Georgescu. Ve druhém kole se mu měla postavit lídryně liberální Unie záchrany Rumunska (USR) Elena Lasconi.
6. prosince 2024, 48 hodin před začátkem druhého kola, anuloval rumunský ústavní soud výsledky prvního kola. K tomuto kroku došlo poté, co dosluhující prezident Klaus Iohannis odtajnil dokumenty tajných služeb, podle nichž měla do voleb zasahovat Ruská federace, která svými zásahy napomohla Călinu Georgescovi ke zvolení.
Călin Georgescu obvinění odmítl, avšak rozhodnutí soudu to nezměnilo, a vláda určila nový termín voleb na květen 2025.
Nových voleb se znovu hodlá zúčastnit Elena Lasconi (USR), zatímco kandidatura Călina Georgesca závisí na rozhodnutí volební komise. Vládnoucí Národní liberální strana (PNL), Sociálnědemokratická strana (PSD) a Demokratický svaz Maďarů v Rumunsku (UDMR) se pro tyto volby rozhodly postavit společného kandidáta, bývalého předsedu Senátu, Crina Antonesca. Důvodem je, že ve volbách roku 2024 tříštily hlasy tím, že PNL i PSD postavily vlastní kandidáty.
Pokud by byla umožněna kandidatura Călina Georgesca, mohl by podle některých průzkumů vyhrát už v prvním kole. Jeho největším soupeřem by byl kandidát vládní koalice Crin Antonescu. Šance Eleny Lasconi (USR) dostat se znovu do druhého kola, by za tohoto scénáře byly mizivé.
Polské prezidentské volby – 18 .května
Od roku 2023 vládne v Polsku široká vládní koalice středové až středopravicové Občanské koalice (KO), pravicové Polské lidové strany (PSL), Polsko 2050 Szymona Hołownii (PL2050) a levicové až krajně levicové Nové levice (NL).
Vládě se v průzkumech nedaří špatně, avšak zásadní reformy (zavedení registrovaného partnerství, legalizace potratů do 12. týdne), které si dala za cíl splnit do roka od svého nástupu, stále nemohla přinést. Zaprvé kvůli konzervativcům uvnitř PSL a PL2050 a zadruhé kvůli konzervativnímu prezidentu Dudovi z opozičního Práva a spravedlnosti (PiS), jelikož polskému prezidentu náleží silné právo veto.
Problém s Dudou, který už nemůže znovu kandidovat, však mohou vyřešit květnové prezidentské volby, ve kterých je favoritem kandidát vládní Občanské koalice, současný starosta Varšavy, Rafał Trzaskowski. Jeho vyzyvatelem z řad národně konzervativního Práva a spravedlnosti je Karol Nawrocki, současný ředitel Ústavu paměti národa.
Své kandidáty se rozhodly postavit i zbylé vládní strany. Kandidátem Třetí cesty (PSL a PL2050) je předseda PL2050 a předseda Sejmu (dolní komory polského parlamentu) Szymon Hołownia a Nová levice do boje posílá místopředsedkyni Sejmu Magdalenu Biejat.
Svého kandidáta vygenerovala i kontroverzní a krajně pravicová Konfederace (KWiN), je jím poslanec Sejmu Sławomir Mentzen.
V současné chvíli je, podle průzkumů, jasným favoritem voleb Rafał Trzaskowski, na kterého Karol Nawrocki ztrácí zhruba 11 procentních bodů. Sławomir Mentzen má nyní 12 % s potenciálem růstu a ostatní kandidáti mají pod 10 %.
Norské volby do Stortingu – 8. září
Růst krajní pravice je vidět po celé Evropě, a výjimkou není ani Norsko. Nutno však podotknout, že Progresivní strana (FrP) je krajně pravicová pouze na norské poměry. Ve srovnání s českými nebo slovenskými krajně pravicovými stranami jde stále o velmi mírnou stranu, která např. není proti svazkům homosexuálů.
FrP nyní dominuje průzkumům (má zhruba 25 %), a pokud se jí podaří udržet momentum, přepsala by norskou politickou historii, která si zakládá na dominanci dvou hlavních stran: levicové Norské strany práce (Ap), která je v současné době vládní a v průzkumech má 19 %, a pravicové Konzervativní strany (H), jež se drží okolo 22 %.
O křesla v tradičně levicovém Norsku zabojují i dva další levicové až krajně levicové subjekty – Socialistická levicová strana (SV) a Rudá strana (R).
Venkovské regiony se naopak pokusí získat agrární Strana středu (Sp), zatímco liberální a progresivní voliče osloví Liberální strana (V) nebo Zelení (MDG).
Kanadské volby do Dolní komory – do 20. října
Stál v čele Kanady více než 9 let, Liberální stranu Kanady (LPC) vedl 11 let a 3× s ní volby do Dolní sněmovny. Justin Trudeau byl bezpochyby velmi viditelnou osobností a dokázal si kolem sebe vytvořit téměř kult mezi kanadskými liberály a progresivci. Jeho jméno se stalo natolik významným, že se objevil dokonce i v seriálu Simpsonovi.
Jedno je však jisté – jeho éra končí, a rozhodně ne šťastně. Mnoho Kanaďanů ho viní z neschopnosti řešit problémy běžných lidí a z propadu životní úrovně.
Jeho odstoupení z obou funkcí (předsedy vlády Kanady a předsedy Liberální strany) bylo prakticky jediným možným krokem, jak dát Liberální straně čas posílit a pokusit se smazat propastnou ztrátu na hlavní opoziční sílu – Konzervativní stranu Kanady (CPC).
Liberálové na konzervativce ztrácejí přibližně 24 procentních bodů. Kdyby se volby konaly nyní, získali by kolem 41 křesel (ztráta 119 mandátů). Naproti tomu konzervativci by si mohli polepšit z dosavadních 119 křesel na zhruba 238, což by jim umožnilo vládnout zcela samostatně – na rozdíl od dosluhující liberální vlády, která neměla většinu a musela spoléhat na podporu sociálnědemokratické Nové demokratické strany (NDP). Ta by nyní získala přibližně 21 křesel (ztráta 4).
V kanadském většinovém volebním systému (jeden obvod = jeden kandidát, mandát získá ten, kdo má nejvíce hlasů, bez ohledu na absolutní většinu) existence NDP liberálům rozhodně nepomáhá. Tříští totiž hlasy liberálních, progresivních a levicových voličů, které by jinak šly pouze liberálům.
Navíc nejde jen o NDP – v Québecu působí levicový Québecký blok (BQ), který usiluje o odtržení této provincie (jediné kanadské provincie, která je většinově frankofonní) a také ubírá hlasy liberálům, kteří jsou zde tradičně relativně silní. BQ by nyní mohl získat okolo 42 mandátů (zisk 10), což by mu mohlo zajistit status oficiální opozice vůči konzervativní vládě (V kanadském systému se opozice dělí na oficiální a bez statusu – oficiální opozicí může být pouze největší opoziční strana v Dolní sněmovně, což s sebou nese mnohé výhody, které ostatní opoziční strany nemají).
Liberální strana čelí konkurenci i ze strany Zelených (GPC), kteří by nyní získali asi jedno křeslo (ztráta 1). Přestože je jejich celostátní vliv prakticky marginální, v progresivních a městských volebních obvodech ubírají liberálům klíčové hlasy.
České volby do Poslanecké sněmovny – zaří nebo říjen
Bude to boj, který bude sledovat celá země a který určí, zda se Petr Fiala (ODS) dočká dobrého výsledku, dostane svých požadovaných 8 let a my budeme mít platy jako v Německu, nebo se do úřadu vrátí expremiér Andrej Babiš (ANO) a vrátí nám vše, co nám Fialova vláda vzala.
Konec legrace, nebo ne? Volby, které se konají letos, budou nesmírně zajímavé a v současné chvíli je strašně těžké predikovat, kdo se vůbec do Poslanecké sněmovny dostane, natož kdo bude českým premiérem.
Reálnou šanci se dostat do Poslanecké sněmovny mají vedle ustálených stran jako ANO a ODS (respektive koalice SPOLU) i subjekty jako Motoristé sobě (AUTO) nebo hnutí Stačilo! (S!), které je složeno z komunistů, co se nechtějí nazývat komunisty, a marginálních stran, jakými jsou Česká strana národně sociální (ČSNS) nebo Spojení demokraté – sdružení nezávislých (SD–SN). V dobrý volební výsledek však věří i Starostové a nezávislí (STAN), kterým se objektivně daří jejich kontaktní i nekontaktní kampaň, a svoje poslední slovo neřekli ani Piráti, kteří se dokázali oklepat z podzimních neúspěchů, kdy v průzkumech mnohdy byli rádi za číslo okolo 5 %, a pod novým lídrem Zdeňkem Hřibem se nyní stabilně drží okolo 6 až 7 % s potenciálem růstu.
Zapomenout samozřejmě nesmíme na naše parlamentní fašistické hnutí Svobodu a přímou demokracii, které to nyní schytává ze všech stran. Jelikož už je to hnutí tak trochu zatuchlé a mnohdy nezvládá plnit ani základní body svého programu, tak jim voliče ve velkém počtu odebírá ANO, Stačilo! a někteří si zajisté najdou cestu i k Motoristům sobě. Tomia Okamuru navíc čekají soudní tahanice kvůli kampani s chirurgy z dovozu.
Zajímavé bude také sledovat, co podnikne (ne)mrtvá Sociální demokracie (SOCDEM) pod vedením bývalé ministryně práce a sociálních věcí Jany „Venezuely“ Maláčové, nebo Přísaha Róberta Šlachty, které se v průzkumech příliš nedaří a v krajských volbách nedokázala navázat na úspěch v eurovolbách. Róbert Šlachta, v současné době senátor, nepochopil, že celý úspěch koalice Přísahy a Motoristů byl jeden hranatý automobilový závodník, který měl (a má) celou dobu blíže k Motoristům sobě.
Nelze zapomenout ani na tradiční hvězdnou pěchotu zoufalých stran, jakými jsou Svobodní nebo Zelení, a prakticky už neexistující Trikolora.
No, bude to zajímavý rok…
