Článek
Existují lidé, kteří lžou, vyhrožují, podvádějí a vlastní vinu vždy svalí na někoho jiného. Když jsou přistiženi, vymlouvají se. Když prohrají, hledají viníka. Když jim někdo odporuje, stává se nepřítelem. V jejich světě totiž chyba nikdy není na jejich straně. Takový člověk může své chování vydávat za rozhodnost, aroganci za sílu a neustálé hledání viníků za boj za spravedlnost. Psychiatrické diagnózy mu přisuzovat nemusíme. Stačí sledovat jeho veřejné výroky, činy a vztah k pravdě a odpovědnosti.
Pozoruhodné však je, že čím více rozporů se objeví mezi jeho slovy a skutky, tím oddaněji ho část příznivců hájí. Každá aféra je podle nich útokem, každá kritika spiknutím a každá prohra důkazem, že mu někdo ublížil. A jeho voliči? Rozhodně nejde jen o „babišky a babišdědky“. Politická zaslepenost nemá věkovou hranici. Její podstatou je ochota odpustit svému favoritovi to, co bychom u jeho odpůrců považovali za neodpustitelné.
Demokracie nám bohužel nezaručuje, že si zvolíme slušného a odpovědného člověka. Dává nám však možnost rozhodnout, komu svěříme moc. A také možnost přiznat, že jsme se zmýlili.
Největším nebezpečím totiž není politik, který se považuje za neomylného. Nebezpečnější je společnost, která mu jeho neomylnost uvěří.
„Není to, pane 25085, přece jen trochu k zamyšlení?“
