Článek
„Ta hodina není nic neobvyklého. Dobře víte, že za Fialovy vlády bylo šest zákonů schválených také kolem čtvrté ranní,“ vysvětluje Andrej Babiš. A část komentátorů i příznivců současné vládní koalice mu přizvukuje: Vždyť se vlastně nestalo nic mimořádného.
Opravdu? Tak si to tedy připomeňme. Zejména těm, kteří dnes s takovou lehkostí mávají Fialovou vládou jako univerzální omluvenkou pro všechno, co dělá vláda současná.
Tomio Okamura dokázal v Poslanecké sněmovně mluvit 10 hodin a 44 minut v kuse. Stalo se tak v lednu 2024 při obstrukcích proti zavedení korespondenční volby. V únoru 2023 zase při projednávání snížení mimořádné valorizace důchodů řečnil sedm hodin a sedm minut. A nebylo to jen nekonečné opakování politických stanovisek. Při svých vystoupeních zabíhal do vzdálených témat, zabýval se historickými výklady a pracoval s obsáhlými texty a knihami.
Andrej Babiš nezůstával pozadu. Při projednávání vládního konsolidačního balíčku v srpnu 2023 dokázal řečnit šest hodin a osm minut. Při debatách o důchodové valorizaci v únoru 2023 přednesl projev trvající přibližně tři hodiny a dvacet minut.
A nebyli sami. Dlouhé projevy, opakované vystupování a využívání jednacího řádu k oddalování rozhodnutí patřily k tehdejší opoziční taktice ANO a SPD. Kdo tehdy sledoval dění ve Sněmovně, dobře ví, že nešlo o žádnou zanedbatelnou epizodu.
A teď ti samí lidé, kteří dokázali parlamentní jednání protahovat celé hodiny, přicházejí s argumentem, že noční hlasování za Fialovy vlády přece dokazují, že dnešní postup je naprosto normální.
To chce opravdu mimořádnou dávku politické drzosti.
Rozdíl totiž není v hodinách na ciferníku. Rozdíl je v tom, proč se v těchto hodinách hlasovalo a jak se k tomu dospělo.
Za Fialovy vlády byla noční hlasování v některých případech důsledkem dlouhých parlamentních obstrukcí. Tedy i obstrukcí těch, kteří dnes sedí ve vládních lavicích. Současná koalice naproti tomu předem naplánovala pevný termín hlasování o změnách týkajících se financování České televize a Českého rozhlasu.
Jinými slovy: nejde jen o to, že se hlasovalo v noci. Jde o rozdíl mezi hlasováním, k němuž se jednání po dlouhém parlamentním střetu dopracovalo, a hlasováním, jehož čas si vládní většina stanovila předem.
Kdo tyto dvě situace vydává za totéž, buď přehlíží podstatné okolnosti, nebo doufá, že je přehlédnou ostatní.
A co je na tom snad nejpozoruhodnější? Že dnešní vládní představitelé dobře vědí, jakou roli sami hráli v době, kdy byla u moci Fialova vláda. Nemusíme jim jejich vlastní politickou minulost složitě vysvětlovat. Stačí ji připomenout.
Proto mám jednoduchý vzkaz i pro členy a sympatizanty současné vládní koalice: Než začnete mávat Fialovou vládou, zkuste si vzpomenout, kdo tehdy dokázal mluvit téměř jedenáct hodin, kdo protahoval jednání a kdo dělal všechno pro to, aby se hlasování oddálilo. A pak si položte otázku, zda byste stejný postup hájili i tehdy, kdyby ho použili vaši političtí protivníci.
Pokud ano, alespoň byste byli důslední. Pokud ne, pak nejde o zásady, demokracii ani parlamentní kulturu. Jde jen o to, kdo právě sedí u moci.
A Andreji Babišovi bych vzkázal ještě něco: připomínat noční hlasování předchozí vlády je snadné. Mnohem těžší je přiznat, jak se na tehdejší situaci podílela vaše vlastní strana a jakou taktiku jste sami používali.
Politická paměť totiž není automaticky kratší jen proto, že se člověk přesune z opozičních lavic do vládních. A parlamentní obstrukce se nestávají demokratickou ctností jen proto, že je dnes používá někdo jiný.
Kdo včera obstruoval, dnes by měl přinejmenším vážit slova, než začne ostatním vysvětlovat, co je v parlamentu normální.
A kdo chce svou dnešní politiku obhajovat větou „oni to dělali také“, měl by se nejprve ujistit, že si jeho publikum ještě pamatuje, kdo byli ti oni – a kdo byl tehdy on sám.
Protože kritické myšlení není sprosté slovo.
