Analytik Řehák spočítal, že nás Sověti obětují v jaderné válce. Aby unikl StB, unesl letadlo

V sobotu 8. srpna 1970 panovalo na pražské Ruzyni typické letní dusno. Do letounu Iljušin Il-14 nastupovalo asi třicet cestujících na pravidelnou linku do Košic s mezipřistáním v Bratislavě. Nikdo netušil, že je mezi nimi muž, který se právě chystal vsadit na jednu kartu svůj život i životy svých synů.

Tím mužem byl třiačtyřicetiletý plukovník a docent Vladimír Řehák. Společně s ním nastupovali jeho dva synové, Jaromír a Vladimír. Starší z nich byl čerstvým inženýrem, mladší se v Brně učil na vojenského pilota. Zdání poklidného rodinného výletu však bylo jen maskou. Drama mělo přijít vzápětí.

Všechno začalo ve chvíli, kdy se stroj blížil k mezipřistání v Bratislavě. Řehák a jeho syn Vladimír vstali a zamířili do pilotní kabiny. Otec svíral obyčejný gumový obušek, jeho syn držel v ruce pistoli. Na vnitrostátních linkách tehdy neexistovaly bezpečnostní rámy ani důkladné kontroly zavazadel. Obě zbraně proto dostali na palubu bez větších problémů. Starší syn Jaromír zůstal na svém místě, aby jistil situaci mezi cestujícími.

Dveře do kokpitu nebyly zamčené, takže k pilotům se Řehák a jeho mladší syn dostali snadno. Pod hrozbou zastřelení donutili trojčlennou posádku k okamžité změně kurzu na Vídeň. Syn studoval vojenské letectví, takže dobře věděl, jaké příkazy může posádka splnit.

Zatímco se letadlo pod dohledem jeho syna naklánělo k západu, plukovník Řehák udělal něco v dějinách únosů naprosto neslýchaného. Přišel před vyděšené pasažéry a začal mluvit. Neskrýval tvář pod kuklou, nesnažil se o anonymitu. „Jsem plukovník Řehák, vědecký pracovník a spoluautor Memoranda 68,“ představil se věcným, téměř přednáškovým tónem. Cestujícím vysvětlil, že není zločinec, ale politicky pronásledovaný člověk, kterému v Československu hrozí vězení.

Kdo vlastně byl tento muž s obuškem v ruce? Vladimír Řehák patřil k nejschopnějším vojenským analytikům v československé armádě. V období Pražského jara připravoval přelomovou reformu armády, která myšlenkově předběhla svou dobu o desetiletí. Byl přesvědčen, že naše armáda už nemůže fungovat jako neohrabaný kolos. Přirovnával ji k brontosaurovi, kterému tělo rostlo rychleji než mozek. Místo toho prosazoval počítačové modelování, matematické analýzy a systémové řízení – věci, které většina tehdejších důstojníků neuměla ani vyslovit.

V očích komunistů se mu stalo osudným autorství klíčových pasáží Memoranda 68. Tento dokument měl radikálně změnit fungování vojska a obsahoval „kacířskou“ myšlenku: Československo má vlastní bezpečnostní zájmy, které nejsou vždy totožné se zájmy Sovětského svazu. To bylo pro Moskvu nepřijatelné.

Navíc Řehák pomocí matematických modelů dospěl k chladnému závěru: slepé plnění sovětských plánů by v případné jaderné válce znamenalo fyzickou likvidaci Československa. A to bez ohledu na to, kdo by válku vyhrál. Otevřeně proto odmítl budovat armádu, která by pouze asistovala u vlastního zániku.

Po sovětské invazi v srpnu 1968 plukovník pochopil, že jeho kariéra končí. Moskva považovala Vojenskou politickou akademii Klementa Gottwalda v Praze, kde působil, za hnízdo „kontrarevoluce“. Normalizační čistky byly neúprosné. Řehák byl označen za pravicového oportunistu a v prosinci 1969 dostal z armády vyhazov. Oficiálně z „reorganizačních důvodů“, ve skutečnosti však kvůli Memorandu.

V kuloárech se šeptalo o chystaných politických procesech a Řehák viděl, že jeho kolegové končí bez práce nebo rovnou ve vězení. Jeho strach nebyl bezdůvodný. Vojenská kontrarozvědka ho sledovala na každém kroku. Věděl, že je jen otázkou času, kdy u jeho dveří zaklepe Státní bezpečnost.

Když kolem 17:50 unesený Iljušin bezpečně dosedl na vídeňském letišti Schwechat, Řehák se syny věděli, že není cesty zpět. Únos, který plukovník do detailu plánoval několik týdnů, vyšel.

Rakousko je odmítlo vydat zpět do Československa. Nastala diplomatická válka. Praha zuřila a žádala okamžité vydání „teroristů“ k potrestání. Vídeň však neustoupila. Argumentovala tím, že jde o politické uprchlíky, a trvala na vlastním soudním řízení.

Rakouská justice byla k politickým uprchlíkům mírná. Vladimír Řehák starší byl jako iniciátor akce odsouzen k 15 měsícům vězení, jeho synové dostali po jednom roce. Soudci zohlednili fakt, že šlo o politický útěk, nikoli o klasické letecké pirátství. Pro srovnání: v Československu byl plukovník v nepřítomnosti odsouzen k 11 letům vězení a propadnutí majetku.

Po odpykání trestu v Rakousku se Řehákovi usadili v západním Německu. Plukovník Řehák se v roce 1977 v Mnichově oženil a začal úplně nový život. Záměrně se přitom izoloval od československé emigrantské komunity, protože se silně obával o svou vlastní bezpečnost.

Muž, který ještě před několika lety navrhoval, jak má fungovat moderní armáda, se ve věku téměř padesáti let dokázal prosadit v tehdy revolučním oboru informačních technologií. V německé zemědělské firmě vybudoval úspěšné oddělení informační podpory. Práce ho dobře živila a zajistila jeho rodině velmi pohodlný život.

O svém únosu v nové rodině v Německu mluvil jen velmi nerad. Bolest z toho, jak se k němu zachoval vlastní stát, a tíha toho, co musel udělat, v něm zůstaly hluboko skryté.

Skutečného zadostiučinění se Vladimír Řehák dočkal až po pádu železné opony. Zásadní podíl na tom měl jeho bývalý rektor z vojenské akademie Vojtěch Mencl, který se ho po roce 1989 veřejně zastal. Během obnoveného vyšetřování Řehákova činu jasně řekl, že to byla systematická perzekuce a politická šikana ze strany normalizátorů, která vojenského analytika dohnala k tak zoufalému činu.

Sám Řehák se k únosu postavil čelem a s úřady plně spolupracoval. Trval na tom, že nešlo o terorismus, ale o čin vynucený snahou zachránit sebe a svou rodinu před likvidací. Tehdejší rehabilitační komise tento argument uznala a v roce 1991 byl Řehák plně rehabilitován. Hodnost plukovníka mu byla navrácena. Dekret o rehabilitaci si Vladimír Řehák s hrdostí vystavil na zeď své kanceláře.

Muž, který unesl letadlo, aby unikl zatčení Státní bezpečností, zemřel v Německu 1. června 1998.

POLNAR, Stanislav – PROKOP, Bronislav: Plukovník Vladimír Řehák, Memorandum 68 a únos letadla. Vojenská história, 4, 29, 2025, s. 74-105.

POLNAR, Stanislav – PROKOP, Bronislav. Reforma československého vojenského myšlení a rok 1968. In: Vojenské rozhledy, 2020, roč. 29, mimořádné číslo, s. 86 – 102.

PEJČOCH Ivo: Teroristické metody při překonávání státní hranice. Paměť a dějiny 2018/02, s. 36-47.

KELLER, Ladislav – KOVERDYNSKÝ, Bedřich: Únosy dopravních letadel v Československu 1945–1992. Cheb 2012.