Článek
V roce 1300 přijela do Prahy trojice italských bankéřů z Florencie - Rinieri, Apardo a Cynus. Přivezli něco, co České království tehdy zoufale potřebovalo: peníze, finanční know-how a odvahu investovat do riskantního projektu.
Václav II. je totiž pověřil úkolem, který nikdo z jeho lidí nedokázal – provést kompletní měnovou reformu. V českých zemích se tou dobou platilo mincemi, které byly pro moderní obchod prakticky nepoužitelné. Florenťané měli celý systém přepracovat tak, aby České království mělo minci, kterou bude uznávat celá Evropa. Nedělali to samozřejmě zadarmo, brali to jako výhodnou investici, která jim umožní v zemi „stříbrného krále“ pohádkově zbohatnout.
Založili proto obchodní a finanční společnost, která se v dobových pramenech označuje jako Lombardská společnost. Spravovali královské finance a současně fungovali i jako soukromá banka s vlastním kapitálem. Díky jejich penězům se mohla nákladná měnová reforma rozjet téměř okamžitě a v Kutné Hoře se začal razit legendární pražský groš.
Florentští bankéři na přemyslovském dvoře
Bankéře z Florencie si Václav II. nevybral náhodou. Spojení českého dvora s těmito finančníky totiž vybudoval už jeho otec, král Přemysl Otakar II.
Hlavní roli v tomto propojení sehrála církev. V roce 1261 pověřil papež Urban IV. svého zástupce, aby církevní poplatky z Polska, Maďarska a Českého království soustředil u olomouckého biskupa. Tyto obrovské sumy pak putovaly do Benátek, kde je spravovaly tamní finanční domy, a odtud do Říma. Česká účast v tomto systému byla pro přemyslovský dvůr prvním přímým kontaktem s italským bankovnictvím – a byl to kontakt velmi poučný.
Přemysl Otakar II. záhy pochopil, jak může služby těchto finančníků využít. Když se zadlužil u papeže, florentští bankéři dluh za něj zaplatili a on jim ho uhradil surovým stříbrem. Italské finanční domy uměly v té době to, co v českých zemích skoro nikdo neuměl: půjčovat peníze, vést účty a převádět velké sumy napříč celou Evropou.
Když Václav II. plánoval měnovou reformu, věděl přesně, na koho se obrátit.
Proč Václav II. potřeboval měnovou reformu?
Aby bylo jasné, proč byla reforma tak naléhavá, stačí se podívat na to, jak se v Českém království tehdy platilo. Základní mincí byl už několik desetiletí brakteát – jednostranná, tenká stříbrná mince. Pro malé nákupy měla příliš vysokou hodnotu a menší mince neexistovaly. Lidé je proto přímo na tržišti stříhali nebo lámali na čtvrtiny, aby vůbec mohli zaplatit za levnější zboží.
Horší bylo, že panovník dvakrát ročně všechny staré mince nuceně stahoval z oběhu a měnil je za nové – záměrně ražené s menším obsahem stříbra. Byla to skrytá daň: každou výměnou si ukrojil kousek z hodnoty peněz a rozdíl si nechal. Dobové záznamy ukazují, že kupní síla brakteátu tak postupně klesla z hodnoty padesáti vajec na pouhých třicet. Šlechta se proto brakteátům při velkých obchodech úplně vyhýbala a raději platila surovým stříbrem v prutech.
Rozhodujícím impulsem pro měnovou reformu byl objev stříbra v Kutné Hoře. Na konci 13. století se zde těžilo až 20 tun čistého kovu ročně. Václav II. pochopil, že takové bohatství vyžaduje úplně jiný přístup: novou královskou mincovnu a novou měnu. A to mohli zvládnout jen zahraniční odborníci.
Pražský groš fungoval jako dnešní euro
Reforma byla triumfem. Nová mince nazvaná pražský groš se pro svou mimořádnou kvalitu, garantovanou ryzost a spolehlivost rychle stala mezinárodně uznávanou měnou – „eurem“ tehdejší Evropy.
Italští poradci přitom mysleli i na drobné. Velký groš byl pro každodenní nákupy stále příliš hodnotný, takže souběžně s ním zavedli menší minci – parvus, latinsky „malý“. Dvanáct parvů se rovnalo jednomu groši. Poprvé v české historii tak lidé nemuseli mince stříhat a lámat. Systém fungoval.
Pražský groš se razil téměř bez přerušení od roku 1300 až do roku 1547. Za tu dobu ho mincovna vyrazila téměř sto milionů kusů. Dnes patří kvalitně zachované exempláře k vyhledávaným sběratelským kouskům.
Potvrzovalo to i přijetí mince českého krále v tehdejším chaotickém finančním světě, kde desítky lokálních vládců neustále znehodnocovaly své mince. Kupci v Evropě hledali stabilní měnu a tu jim poskytl pražský groš. Jihoněmečtí a italští kupci v něm dokonce začali vést své účty. Prestiž měny Václava II. byla tak obrovská, že ji zahraniční mincovny po celé Evropě začaly napodobovat – a některé dokonce i otevřeně falšovat.
Stříbrné prokletí jako vedlejší efekt
Velký úspěch pražského groše měl ale i svou daň. Obrovské množství levného domácího stříbra paradoxně utlumilo rozvoj českého řemesla. Proč by český kovář zdokonaloval svůj výrobek, když si zákazník mohl za pražský groš koupit kvalitnější nůž z Porýní?
České stříbro tak v obrovských objemech odtékalo z království výměnou za hotové zboží z Itálie, Porýní nebo Flander. Tento trend přitom nezačal až s měnovou reformou Václava II. – byl dlouhodobým rysem v hospodářství českých zemí. Například zápis ze zasedání městské rady v Bruggách z poslední třetiny 13. století výslovně uvádí, že z Českého království se vyváželo zlato, stříbro v prutech, vosk a cín, zatímco zpět putoval cizí luxus.
Florentští bankéři jako ti poražení
Zatímco pražský groš dobýval Evropu, Lombardská společnost mířila k úpadku. Stabilita jejího podnikání totiž stála na dvou pilířích: na privilegiích od Václava II. a na fungující královské správě, která dokázala zajistit stabilní právní prostředí, kde se dluhy musely platit. Jenže ve středověku byl stát vnímánjako osobní majetek panovníka. S jeho smrtí mohla zaniknout právní kontinuita, protoženový vládce neměl automatickou povinnost uznávat smlouvy, privilegia ani závazky svého předchůdce.
Prvních pět let byly obě strany spokojené. Král měl novou minci a Florenťané od něj dostali za jejich velkou investici spoustu privilegií: úřad nejvyššího mincmistra, kontrolu nad urburou (královským podílem z vytěženého stříbra) i volnější pravidla pro obchod a nákup nemovitostí.
Všechno změnila předčasná smrt krále Václava II. v roce 1305 a vražda jeho nástupce Václava III. o rok později. České království se propadlo do politického i právního chaosu a Florenťané přišli o příjmy z královských privilegií a královská pokladna přestala splácet své závazky. Až král Jan Lucemburský v roce 1316formálně uznal, že královská pokladna dluží Lombardské společnosti 28 000 stříbrných hřiven (asi 7 tun kovu). Šlo ale jen o diplomatické gesto, které mělo urovnat vztahy s florentskými bankéři a dát jim malou naději, že své peníze ještě někdy uvidí. Ve skutečnosti se to nikdy nestalo a Florenťané museli velkou část investice v Českém království odepsat.
Trvalé dědictví
Kapitál italských bankéřů zafungoval v Českém království jako hospodářský motor. Zafinancoval vznik jedné z nejstabilnějších měn středověké Evropy, umožnil rozvoj kutnohorských dolů v dosud nevídaném rozsahu a – aniž to tak Italové zamýšleli – stal se nevědomým sponzorem české šlechty a královského dvora.
Pražský groš přežil krach svých tvůrců i zánik celé přemyslovské dynastie – a v oběhu zůstal ještě více než sto let po smrti Václava II. Málokterá středověká měna si dokázala vybudovat takovou pověst.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
ZAORAL, Roman: Monetization in Mediavel Bohemia. Proceedings of the XVI International Numismatic Congress, 11–16.09.2022, Warsaw, Vol. iii: Medieval Numismatics, WARSAW STUDIES IN ARCHAEOLOGY volume 12, s. 161-172.
JAN, Libor: Václav II. Král na stříbrném trůnu (1283–1305). Praha 2015.
NĚMEČKOVÁ, Věra - Sejbal Jiří: Nález mincí a slitkového stříbra z Černožic: peníze posledních Přemyslovců a počátky české grošové měny. Hradec Králové 2006.
