Článek
V polovině srpna 1939 se v Kremlu rozhodovalo o budoucnosti Evropy. Sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin zvažoval nabídku nacistického Německa na uzavření paktu o neútočení. Oficiálně sovětská vláda hlásala, že jejím cílem je mír a stabilita. V soukromí Stalin kalkuloval jinak. Snil o co největším rozšíření hranic komunismu.
Věděl, že v době míru komunistické myšlenky na Západě nikdy nezískají dostatečnou sílu, aby se k moci v jednotlivých státech dostali komunisté. Proto kýval na uzavření paktu Molotov-Ribbentrop. Stalin kalkuloval s tím, že Německo se vzápětí vrhne na Polsko a Anglie a Francie mu přijdou na pomoc. Co tím získá? „Revoluční situaci“ – válku, která mu pomůže rozšířit komunismus do Evropy.
Stalin si moc dobře uvědomoval, že nebude stačit jen válka a ideologie. Počítal i s pomocí lidí, kteří komunisty nejsou. V Československu se jeho nejspolehlivější oporou stal „prezident Budovatel“ Edvard Beneš. Jak k tomu došlo a jakých šest osudových chyb Edvarda Beneše otevřelo komunistům cestu k moci?
Chyba č. 1: Tajná diplomacie a strach z velezrady (1938)
V září 1938 hledal Edvard Beneš řešení sudetoněmecké krize, které by uspokojilo Německo a zachovalo co největší celistvost Československa. Ocitl se v obrovském psychickém i fyzickém vypětí – a dopustil se něčeho, co tehdejší zákony definovaly jako velezradu.
Prostřednictvím ministra Jaromíra Nečase tajně nabídl francouzským politikům, aby sami přišli s návrhem na odstoupení části československého pohraničí Německu – tak, aby to vypadalo jako iniciativa západních spojenců, nikoli jako československá nabídka. Učinil tak bez vědomí parlamentu, který jako jediný mohl o hranicích státu rozhodovat.
Nečas si instrukce psané Benešovou rukou schoval a později o celé misi sepsal podrobnou zprávu. Tento „korunní důkaz“ se nakonec dostal do rukou komunistů. Napadlo vás někdy, jakou moc jim takový dokument dával? Pokud by pravda vyšla najevo, Benešovi hrozilo podle poválečného práva mnohaleté vězení, nebo dokonce trest smrti za úklady o republiku. Byl tento strach z odhalení oním pomyslným vodítkem, na kterém si komunisté prezidenta později vedli?
Beneš si možná myslel, že jde jen o zoufalý ústupek diktovaný zoufalou situací. Netušil, že právě položil první kámen na cestě, ze které už nebude návratu.
Chyba č. 2: Sázka na jedinou kartu – Sovětský svaz (1940–1943)
V červenci 1940 uznala Velká Británie Benešovu prozatímní československou vládu v Londýně. Edvard Beneš se tím stal vůdcem zahraničního odboje – a rozhodl se tuto pozici využít k radikální změně kurzu. Postupně odstavil demokratické konkurenty, jako byl Milan Hodža nebo generál Lev Prchala, a vsadil vše na jednu kartu – na Sovětský svaz.
Proč? Nemohl Francii a Velké Británii zapomenout jejich zradu v době sudetoněmecké krize.
Jak moc se Beneš Sovětům upsal, prozrazovaly projevy jeho nejbližších spolupracovníků v londýnském rozhlase. Státní tajemník Hubert Ripka v roce 1942 u příležitosti výročí bolševické revoluce nadšeně hřímal do mikrofonu, že přetvořila Rusko v moderní a silný stát, a dokonce vyrovnala rozdíly mezi Ruskem a zbytkem Evropy. Své vystoupení končil zvoláním: „Ať věčně žije československo-sovětské spojenectví!“
O dva roky později měl projev k témuž výročí Jan Masaryk. Ocenil myšlenkový impuls bolševické revoluce, který měl ještě dlouho ovlivňovat celý svět. Psal se rok 1944, Rudá armáda hnala Němce zpět do Berlína – a blízký spolupracovník prezidenta Beneše tvrdil, že Sovětský svaz nesleduje imperialistické cíle a že si přeje zachovat nezávislost jiných národů a států. Byl přesvědčený, že Sověti nás budou respektovat a brát nás za sobě rovného.
Jan Masaryk (1886-1948) – diplomat, který v roce 1944 veřejně hájil Sovětský svaz. O tři roky později v soukromí přiznal, že se z něj stal Stalinův pacholek.
Byla to politická slepota? Spíše součást strategie. Tato vystoupení nebyla jen osobním názorem dvou politiků, ale odrážela směr, kterým Beneš vědomě vedl celý zahraniční odboj – vstříc Moskvě.
Chyba č. 3: Slib komunistům, který neměl nikdy padnout (1943)
V prosinci 1943 Beneš překročil bod, odkud už nebylo návratu. V Moskvě podepsal smlouvu se SSSR o přátelství a poválečné spolupráci – a v soukromí se sešel s Klementem Gottwaldem.
Bez jakéhokoli ústavního oprávnění přislíbil komunistům klíčový vliv v budoucí vládě včetně ministerstev obrany a vnitra. Zaručil jim, že budou nejsilnějším prvkem v novém režimu a že je bude vždy podporovat. Naivně přitom spoléhal na to, že s komunisty je možné uzavřít upřímnou a čestnou dohodu. Československo mělo být obnoveno až za dva roky, ale už teď mělo jedinou volbu – „přátelskou“ náruč Sovětského svazu.
Po odjezdu z Moskvy se Beneš pro západní spojence stal „expertem na Rusko.“ Všechny ve svém okolí přesvědčoval, že se Rusům dá věřit a že dostojí svým závazkům. Nikomu prý nebudou nutit komunistické ideje. Západní spojenci mu věřili mnohem více, než když takové prohlášení vydali Sověti. Byla to nepřímá sovětská propaganda – a byla mnohem účinnější, než kdyby ji dělal Sovětský svaz sám.
Chyba č. 4: Souhlas s plánem na likvidaci demokracie (1945)
V dubnu 1945 byl v osvobozených Košicích vyhlášen vládní program. Byl to vlastně program komunistů na ovládnutí státu pod taktovkou Moskvy. Zástupci londýnské prozatímní vlády a slovenských odbojářů s ním souhlasili. Všichni se spojili do vládní koalice tzv. Národní fronty.
Po osvobození v květnu 1945 začala tato koalice zavádět nové pořádky. Za výrazné asistence sovětské armády u nás postupně vznikal autoritativní režim s totalitními prvky - tzv. lidová demokracie. První housle v ní hráli komunisté a poslušně jim asistovalo několik dalších povolených politických stran.
Cíl nového režimu? Úplný rozchod obnoveného státu s tradicí první republiky. Košický vládní program a dekrety prezidenta Beneše fakticky nahradily Ústavu z roku 1920. Běžně docházelo k porušování základních lidských práv, znárodňoval se soukromý majetek, omezovala se svoboda slova a tisku. Kdo nesouhlasil, riskoval ztrátu zaměstnání, zatčení nebo veřejné zostuzení.
Sovětská armáda v osvobozené Praze, květen 1945. S tanky přišla i „lidová demokracie“ – režim, který Beneš pomáhal legitimizovat.
Všechno se dělo ve jménu toho, že se nebudou opakovat chyby buržoazní první republiky. Prezident Beneš s tím souhlasil a novému režimu poskytl „politické krytí“ – zdání legitimity. Každým takovým krokem se propadal hlouběji do pasti, kterou sám pomáhal stavět.
Chyba č. 5: Diktát Moskvy a mlčení nekomunistů (1947)
Mohl se demokratický tábor ještě vzepřít? Pravděpodobně poslední šanci měl v roce 1947 – a promeškal ji hned dvakrát.
Marshallův plán. V červenci se rozhodovalo, zda republika přijme americkou finanční pomoc rozvrácené Evropě. Československá vláda včetně komunistů pomoc nejprve jednomyslně přijala. Ale po návštěvě Moskvy obrátila kormidlo o sto osmdesát stupňů a souhlas odvolala.
Stalin totiž na setkání s československou delegací v čele s Klementem Gottwaldem prohlásil: „Pokládám tuto věc za otázku zásadní, na níž závisí naše přátelství s ČSR. Půjdete-li do Paříže, dokážete, že chcete spolupůsobiti při akci na isolaci Sovětského svazu“.
Sovětský diktátor dal jasně najevo, že Československo už v roce 1947 považoval za vazala Moskvy. Nikdo z naší vlády neprotestoval. Jen Jan Masaryk, který byl v Moskvě s Gottwaldem, to údajně v soukromí okomentoval slovy: „Jel jsem do Moskvy jako československý ministr, vracím se jako Stalinův pacholek“.
Krize na Slovensku. V září komunisté zahájili frontální útok na slovenskou Demokratickou stranu, která v parlamentních volbách v roce 1946 komunisty na Slovensku jasně porazila. Proti komunisty zinscenovanému procesu s představiteli této strany se veřejně postavil jediný český nekomunistický poslanec – lidovec Jan Brukner.
Proč se tehdy nekomunisté nevzepřeli? Znamenalo by to postavit se otevřeně nejen komunistům, ale i Sovětskému svazu – a jeho spolehlivé opoře, prezidentu Benešovi. To pro ně bylo příliš velké sousto. Jejich politika měla limity, které nedokázali překročit ani tváří v tvář ohrožení státu.
Chyba č. 6: Únorová krize a dodržení slibu komunistům (1948)
Vládní krize před 25. únorem 1948 byla naplněná protiprávními aktivitami komunistů – a pasivitou všech nekomunistických stran. Ty stále spoléhaly na prezidenta Beneše. Pořád věřily, že je to ten prvorepublikový demokrat, který komunisty nepustí k moci.
Jenže Beneš ctil dohodu s komunisty z Moskvy. Už druhý den krize otevřeně prohlásil, že nebude jmenovat žádnou úřednickou vládu – a už vůbec ne vládu bez komunistů. Plně se podřídil Klementu Gottwaldovi a slíbil mu, že neudělá nic za jeho zády a že i další vládu povede on.
Klement Gottwald (1896-1953). Muž, který využil Benešovy slabosti a s podporou Moskvy převzal moc v zemi.
Nekomunističtí ministři přesto podali demisi. Doufali, že ji Beneš odmítne a vynutí si tím pád celé vlády nebo nové volby. Beneš je překvapil tím, že demisi přijal – a vzápětí jmenoval novou vládu zcela v souladu s přáním Klementa Gottwalda. Vládu plně pod kontrolou komunistů. Ti zůstali u moci dalších čtyřicet let.
Edvard Beneš – oběť nebo spoluviník?
Dokumenty z archivů ukazují, že Edvard Beneš nebyl obětí komunistického puče. Byl jeho spolurežisérem. Člověkem, který dodržel slovo a komunisty vždy podržel.
Co ho k tomu vedlo? Byl to studený pragmatismus člověka, který viděl, že Sověti mají po válce v Evropě navrch? Byla to politická naivita? Nebo strach z odhalení jeho tajné diplomacie ze září 1938 – onoho dokumentu, který mu komunisté mohli kdykoli položit na stůl?
Odpověď na tuto otázku zůstává jednou z nejpalčivějších záhad české historie dvacátého století.
Příběh Edvarda Beneše ukazuje, jak snadno může i demokratický politik – krok za krokem, ústupek za ústupkem – otevřít dveře totalitě. A jak těžké je zastavit se, když už je člověk na šikmé ploše.
Zdroje:
Jan Cholínský: Milníky na cestě ke komunistickému puči v Československu. Securitas Imperii 42–43/2023. s. 263-273.
Václav Veber: Konec druhé světové války a sovětizace střední Evropy. Paměť a dějiny 2015/02. s. 3-14.
David Hertl: Hubert Ripka – muž, který věřil, že se jde se Sověty dohodnout.
