Diktátor Castro jako kapitalista: S Husákovým souhlasem okrádal Kubánce v ČSSR o 60 % mzdy

V květnových dnech roku 1978 přistálo na pražské Ruzyni letadlo z Havany, které přivezlo tři sta mladých Kubánců a Kubánek. Pro Pražany to byla exotická podívaná. Málokdo tehdy tušil, že podobné lety budou v příštích letech v Praze přistávat pravidelně a že za nimi stojí dohoda, o které se nesmělo hlasitě mluvit.

Na počátku bratrské spolupráce mezi Československem a Kubou stála pragmatická krize na obou stranách oceánu. Castrova Kuba se zmítala v ekonomických problémech. Generace narozená po revoluci roku 1959 dospěla a přeplněný trh práce ji nedokázal vstřebat. Havana potřebovala snížit nezaměstnanost a doufala, že se její lidé v Evropě naučí řemeslo.

Praha měla opačný problém. Socialistické podniky si hromadily zaměstnance jako křečci zásoby, aby na papíře splnily plán. Na skutečně těžkou, špinavou manuální práci ale lidi neměly. Dne 5. května 1978 proto obě země podepsaly tajnou dohodu, která na papíře vypadala jako ušlechtilý vzdělávací program.

Kubánci měli v Československu strávit čtyři roky, vyučit se řemeslu a po návratu domů budovat vlastní průmysl. Poté je měl vystřídat další „turnus“. Ve skutečnosti však tento systém rotace zajistil něco úplně jiného: neustálý přísun levné pracovní síly, jejíž počet v čase rostl. Začal tak kolotoč, kterým do roku 1989 prošlo přibližně 23 tisíc Kubánců.

Prvních šest měsíců se Kubánci v socialistickém ráji zaučovali a měli se naučit česky. Za to dostávali stipendium ve výši 900 Kčs. Byla to relativně malá částka, takže se těšili, až jejich zaučování skončí a oni budou pracovat za plný plat.

Sedmý měsíc ovšem zažili šok. Papírově si polepšili na plat kolem 1 200 Kčs, což pořád nebyla částka, která by jim umožnila v Československu slušně žít. Jenže mezistátní dohoda obsahovala kruté pravidlo: na ruku dostali pouhých 40 % této částky, tedy přibližně 480 korun. Paradoxně tak brali téměř o polovinu méně než během svého „zkušebního“ období.

Zbylých 60 % platu jim strhávaly podniky a peníze posílaly na Kubu s tím, že jde o povinné spoření, které jim stát potom vyplatí. Z těchto „úspor“ si ovšem kubánský stát strhával náklady na cestu, ubytování a blíže nespecifikované „státní výlohy“. V archivech se dochovaly zprávy o tom, že k výplatě peněz po návratu často vůbec nedošlo, nebo byla částka drasticky zkrácena z „kázeňských důvodů“. Pro mladé Kubánce to byl jasný signál: stali se novodobými otroky. A nedobrovolně pomáhali zachraňovat hroutící se ekonomiku vlastní země.

Tato zdrcující finanční realita je klíčem k pochopení jejich frustrace, nízké pracovní morálky i následných konfliktů.

Mladé Kubánce poslal Husákův režim tam, kde byla práce nejtvrdší. Váleli sudy v plzeňských pivovarech, tavili sklo v Železném Brodě nebo šili boty v gottwaldovském Svitu. České podniky je obratně využívaly na podřadné pozice v hluku, prachu a vlhku. Mnohdy šlo o haly bez oken, kterým se čeští dělníci snažili za každou cenu vyhnout.

Skutečná výše platu a těžké pracovní podmínky se přirozeně projevily na jejich pracovním nasazení. Mnozí z nich ztratili i tu nejmenší motivaci pracovat, když věděli, že většinu jejich peněz si bere Castrův režim. Dobová hlášení z podniků byla neúprosná. Kubánci v mnoha závodech neplnili stanovené normy ani na padesát procent. Často chyběli v práci, což vyvolávalo značné rozhořčení mezi českými pracovníky, kteří pak museli „plán dotahovat“ za ně.

Největším nepřítelem pro ně však nebyla práce, ale středoevropské klima. Kubánci žili v izolovaných ubytovnách na okrajích měst. V archivech se dochovaly stížnosti na neustálou zimu, nedostatek teplé vody a špatné topení. Pro lidi z tropů byla česká zima fyzickým i psychickým traumatem.

Češi ke Kubáncům žádnou velkou lásku necítili. Podle pamětníků to dávali najevo například v prvomájových průvodech, kde mezi socialistickými hesly často zaznívalo i „Živíme Kubu, sušíme hubu“. Lidé si mysleli, že na pracovní sílu z Kuby musí doplácet. Oficiální propaganda o Kubáncích mlčela, pokud už se jim věnovala, tak většinou v duchu internacionální solidarity.

Sami Kubánci se u nás museli vyrovnávat s velkým stresem. Na jedné straně špatné pracovní i životní podmínky, na druhé hrozba okamžitého návratu domů bez úspor za „antisocialistické chování“. Byli v pasti bez úniku a občas dali své frustraci volný průchod.

Nejvíce se to projevovalo v hospodách, barech a restauracích. Hlavními rozbuškami byly většinou tři věci: peníze, rasismus a ženy. Kubánci s pár korunami v kapse často neměli na zaplacení útraty, což vedlo k hádkám. Zároveň naráželi na rasismus – do lepších barů je odmítali pouštět, což vedlo i k diplomatickým stížnostem z Havany. A pro české mladíky představovali temperamentní cizinci nebezpečnou konkurenci v boji o přízeň dívek. Stačila malá jiskra a sud prachu explodoval.

Nejbrutálněji se to projevilo 27. srpna 1982 v jihočeské Blatné. V hotelu Růže se střetla parta místních s kubánskými dělníky. Vzduchem začaly létat židle a popelníky, rvačka se rychle přelila z baru na ulici. Do oken hotelu pak dopadaly dlažební kostky i celé popelnice. Výsledek byl děsivý: jedenáct zraněných české národnosti a město v šoku.

Blatná nebyla jediným místem, kde situace vybočila z mezí. Horké chvilky díky Kubáncům prožívali už o rok dříve i obyvatelé Náchoda. Skupina mladých Kubánců se tam vymkla kontrole – jejich chování bylo natolik agresivní, že si s nimi nevěděla rady ani tehdejší policie. Mladíci prostě odmítali poslouchat uniformované strážce zákona.

Režim tehdy sáhl k řešení, o kterém se nesměla v dobovém tisku objevit ani zmínka. Z Kuby přiletěl specialista – bývalý příslušník cizinecké legie. Jeho úkol byl jednoduchý: srovnat krajany do latě silou. Zatímco tisk oslavoval kubánský balet a výstavy poštovních známek, ve východočeském městě bývalý voják fyzicky trestal dělníky, aby nastolil klid.

Náchodský případ jen ukázal, jak hluboká byla propast mezi teorií a praxí socialistické bratrské spolupráce. A napětí zdaleka nepanovalo jen mezi Čechy a Kubánci. Na konci 80. let se v Jablonci nad Nisou v hospodě strhla masová bitka mezi kubánskými a vietnamskými dělníky. Přivolaní policisté se ani neodvážili vstoupit do budovy – zůstali venku a dav rozháněli vodními děly.

V sociální izolaci však Kubánci našli nečekané spojence – československé Romy. Obě skupiny stály na okraji většinové společnosti a čelily podobným předsudkům. Jejich přátelství nejlépe ilustruje scéna z náměstí ve Štětí: zatímco se místní na tančící Kubánce dívali s nepochopením, Romové se k nim bez váhání přidali.

Nejbizarnější stopu zanechalo toto pouto v gastronomii. Kubánci naučili Romy připravovat tamales, levné jídlo z kukuřičné mouky balené v kukuřičných listech. Pamětníci vzpomínají, jak romské ženy začaly ve velkém „navštěvovat“ pole místních JZD, aby si opatřily kukuřici právě pro tento recept. Mezi oběma komunitami vznikaly i milostné vztahy a rodily se česko-kubánské děti.

Tento fenomén nezůstal bez povšimnutí ani u odborníků. Jeden z tehdejších etnografů v roce 1985 ve své zprávě poznamenal, že kubánský a romský způsob života mají k sobě kulturně blíže než ke způsobu života většinových Čechů. Požadoval, aby výzkum Kubánců probíhal společně se „specialisty na Cikány“.

Proč byli Kubánci ochotní to všechno snášet? Většinou šlo o mladé lidi z chudých venkovských provincií, pro které to byla jediná šance, jak vidět svět a uniknout kontrole rodiny. Na vrcholu jejich tužeb nestála ideologie, ale motorka – nejlépe československá Jawa 350.

Tento sen měl ale svou cenu: zhruba 10 000 Kčs. Pro dělníka, jehož čistý měsíční příjem se pohyboval kolem 480 korun, to byl téměř nesplnitelný úkol. Celá čtyřletá mise by mu při absolutním odříkání přinesla maximálně 23 000 korun. Jenže z toho musel zaplatit jídlo, oblečení a základní výdaje. Na Jawu tak dosáhli jen ti nejvýkonnější, kteří díky prémiím a přesčasům dokázali svůj příjem navýšit. Vytvářelo to absurdní a tragickou situaci: aby si splnili sen, museli pracovat nejtvrději ze všech – za pouhých 40 % své skutečné mzdy. Ani nenávidění kapitalisté by si nedovolili takovým způsobem vykořisťovat své dělníky.

Vše skončilo rázem v listopadu 1989. Fidel Castro byl pádem komunismu v Evropě pobouřen a své dělníky „nakažené“ demokratickými změnami začal urychleně stahovat domů. Zatímco v roce 1989 jich tu pracovalo deset tisíc, o rok později jich zůstala pouhá stovka. Dnes po nich zbyly jen vzpomínky a stovky česko-kubánských dětí, které svého otce poprvé uviděly až jako dospělé – přes obrazovku počítače.

Hana Bortlová-Vondráková: Domů jen s jawou! Kubánci si v normalizačním Československu mohli splnit svůj „americký sen“. Paměť a dějiny 2021/04, s. 46–58.

Lukáš Drvota: Československo-kubánské vztahy v 80. letech 20. století. Praha 2016. Univerzita Karlova. Diplomová práce.

Hana Bortlová: Československo a Kuba v letech 1959–1962. Praha 2010. Univerzita Karlova. Disertační práce.