Článek
Dne 30. srpna 1968 v 17:45 projížděl osobní vlak na trase z Prahy do Českých Budějovic jihočeskou krajinou. V jednom z kupé seděla sedmnáctiletá dívka Zdeňka Prokopová z Tábora. Netušila, že v lese u trati zrovna lovili zvěř sovětští vojáci. Jedna zbloudilá střela roztříštila okno a dívku těžce zranila do hlavy. Toto drama se nestalo během plánované bojové akce, ale bylo přímým důsledkem logistického chaosu, který doprovázel první týdny okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Logistický kolaps: Týden bez jídla a pití
Ačkoliv byla invaze vojsk Varšavské smlouvy pečlivě naplánovaná vojensky i politicky, zásobování vojáků v terénu v řadě případů naprosto selhalo. Nejhůře na tom byly menší útvary a jednotlivci, kteří po obsazení křižovatky či nějakého úřadu zůstávali na svých stanovištích bez střídání.
Vojáci museli na svých místech vydržet bez jídla a pití i celý týden. Hlad a žízeň je tlačily k chování, které mělo k disciplíně daleko. Potraviny sháněli krádežemi v obchodech, kradením brambor a řepy na polích, vykrádáním včelínů a také divokým lovem zvěře v polích a lesích.
Pytláci se samopaly a kulomety
Okupanti pytlačili v lesích a polích ve velkém. Zásadním problémem byl způsob lovu. Vojáci k němu nepoužívali lovecké zbraně, ale standardní vojenské samopaly, a dokonce i kulomety. Střelba v krajině ohrožovala i lidi, kteří s tím neměli nic společného – turisty, zemědělce nebo náhodné kolemjdoucí.
U Rozdrojovic na Brněnsku například osádky obrněných transportérů uspořádaly hon na drobnou zvěř se samopaly a těžkými kulomety. Na Mělnicku zase stříleli daňky v oboře u Veltrusů. Na jiných místech se vojáci pustili i do nedovoleného chytání ryb – včetně případů, kdy sáhli až k neoprávněnému výlovu rybníka.
A když zrovna nepytlačili, drancovali místní hospodářství. Už 22. srpna 1968 v Pivkovicích násilím vnikli do pojízdného včelína Františka Turka (předsedy místního JZD) a zničili deset včelstev. Škoda byla 4 000 Kčs. Při vyšetřování sovětský major vinu přiznal, ale odmítl uvést jména vojáků i název útvaru.
Místo tanků NATO je čekali demonstranti
Kromě hladu hrál hlavní roli v brutálním chování okupantů permanentní až hysterický strach. Armádní političtí instruktoři – takzvaní politruci – v nich totiž před invazí cíleně živili paranoiu tím, že je připravovali na boj s „po zuby ozbrojenými nepřátelskými kontrarevolucionáři“. Nechyběly dokonce ani instrukce, že narazí na americké nebo západoněmecké vojenské jednotky.
Nic z toho nebyla pravda. V Československu narazili jen na neozbrojené davy a masivní nenásilný odpor. Lidé jim nadávali, blokovali kolony a občas na ně házeli drobné předměty. Na takovou situaci nebyli vojáci připraveni. Na jakýkoli podezřelý pohyb nebo zvuk někdy reagovali bezhlavou střelbou– a to vedlo k tragickým omylům.
Osudným se tento panický strach stal například pro Bohumíra Soukupa ze Sezimova Ústí. Dne 5. září 1968 v 10:45 projížděl na služební cestě po silnici mezi Vimperkem a Kvildou. Jeho vůz měl technickou poruchu motoru, kvůli níž automobil „střílel“ do výfuku. Nervózní sovětská hlídka zvuk vyhodnotila jako útok z jedoucího auta a okamžitě odpověděla smrtící palbou, která Soukupa na místě usmrtila.
K hodně absurdní situaci došlo 10. září 1968 v dopoledních hodinách v Praze 10. Sovětské obrněné transportéry tam přijely ke dvěma domům v Počernické ulici. Vyskákalo z nich asi dvacet vojáků s namířenými kulomety a obsadili vchody do budov. Vojáci byli přesvědčení, že na ně z domů někdo střílí z pistole. Následné šetření však odhalilo trapnou pravdu: v těsné blízkosti prováděli dělníci stavební práce a používali při nich běžné nastřelovací pistole na hřebíky. Jakmile se o tom okupanti přesvědčili, z místa odjeli.
Cílené rabování jako zdroj obohacení
Špatné zásobování nebylo jedinou příčinou kriminality. Při obsazování strategických budov a prohlídkách zaměřených na „kontrarevoluční“ materiály okupační jednotky cíleně rabovaly.
Typickým příkladem je budova Rudého práva, kterou okupanti drželi od 23. do 31. srpna 1968. Za tu dobu vypáčili 491 skříněk zaměstnanců a odcizili jejich osobní věci. Interiéry zdemolovali a stropy poškodili střelbou natolik, že celková škoda na majetku podniku a zaměstnanců dosáhla 150 000 Kčs.
Podobně dopadl i Státní cenový úřad obsazený 21. srpna. Vojáci zde vypáčili skříně, poškodili ledničku, ze které ukradli potraviny, a odnesli si mimo jiné diktafon či drobné psací potřeby.
Při rabování se vojáci zaměřovali na věci, které se daly snadno zpeněžit – zlato, peníze a alkohol. Zvlášť časté byly krádeže hodinek, na což českoslovenští občané reagovali vylepováním letáků, které na toto specifické chování „osvoboditelů“ upozorňovaly.
Hodinky PRIM „Traktor“ s datumovkou byly na konci 60. let v Československu běžné. Pro sovětské vojáky byly symbolem luxusu, proto je kradli ve velkém.
Krádeže navíc nebyly jen spontánní. Velitelé sami někdy nařizovali vojákům krást materiál – například stavební materiál pro své provizorní ubikace nechali ukrást v nejbližších prodejnách stavebnin, štěrkovnách nebo lesních správách.
Mrazivá statistika a beztrestnost pachatelů
Chaos a brutalitu invaze v roce 1968 nejlépe dokládají počty mrtvých. Do konce roku 1968 přišlo v souvislosti s okupací o život 108 československých občanů. Nejvíce z nich (55) zahynulo při dopravních nehodách a 44 v důsledku střelby. Zbytek připadal na další případy, mimo jiné požáry a zranění střepinami.
Za stejné období občané nahlásili Veřejné bezpečnosti 2 100 případů porušení zákona ze strany okupantů. Skutečné číslo bylo pravděpodobně mnohem vyšší, protože mnoho lidí se bálo hlásit třeba krádeže. Vyšetřování těchto činů bylo pro české orgány téměř nemožné. Okupační velitelé své vojáky před trestem důsledně chránili a často policistům bránili v přístupu na místa činů se zbraní v ruce.
Míru beztrestnosti dokládá fakt, že za rok 1968 se v archivech podařilo dohledat záznamy o potrestání pouhých pěti okupantů za závažnou trestnou činnost.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
ŽÁČEK, Pavel: Studijní ústav ministerstva vnitra proti okupaci II. Srpen a září 1968 ve fondech Archivu bezpečnostních složek. Sborník Archivu bezpečnostních složek. Praha: Archiv bezpečnostních složek, 2020, č. 18, s. 359–432.
BÁRTA, Milan: Oběti vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. In: Bezpečnostní aparát, propaganda a Pražské jaro: sborník k mezinárodní konferenci pořádané v Praze ve dnech 7.–9. září 2008. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009, s. 181–189.
CVRČEK, Lukáš: Kriminalita příslušníků okupačních sil v Československu v roce 1968. In: Bezpečnostní aparát, propaganda a Pražské jaro: sborník k mezinárodní konferenci pořádané v Praze ve dnech 7.–9. září 2008. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009, s. 191–197.
