Článek
V roce 1348 se z italských přístavů do evropského vnitrozemí lavinovitě šířila morová epidemie, které během krátké doby podlehlo nejméně 20 milionů lidí – podle některých odhadů i výrazně více. Pro srovnání: druhá světová válka připravila Evropu přibližně o jednu dvacetinu obyvatel. Mor jí vzal třetinu.
Jak epidemie postupovala, hroutilo se hospodářství jednotlivých zemí, mezinárodní obchod i celá tehdejší správa. Panovnická moc i chod úřadů byly paralyzovány, neboť králové, kurfiřti a správci v panice prchali z místa na místo v naivní víře, že útěk je jedinou spolehlivou obranou. Tento rozpad státní správy provázel i kolaps elementární důvěry mezi obyčejnými lidmi. Strach z infekce byl tak ochromující, že lidé opouštěli své nemocné příbuzné a každý pocestný či cizinec byl okamžitě vnímán jako bezprostřední hrozba.
Rušné staveniště s vysokým rizikem
Během této první celoevropské epidemie se však Praha v letech 1348–1350 stala pozoruhodnou výjimkou. Právě tehdy tu mladý Karel IV. uváděl do života své největší plány. V roce 1348 založil pražskou univerzitu a zahájil masivní výstavbu Nového Města pražského.
Do Prahy kvůli tomu neustále proudily tisíce lidí z různých koutů Evropy. Na lešeních nových staveb se pohybovaly stovky tesařů, kameníků a zedníků, v ulicích se střídali zahraniční kupci a do města přicházeli první učenci a studenti. Z hlediska šíření moru to zní jako recept na katastrofu. Velké přelidněné město, špína, krysy a hlodavci v každém skladišti, tisíce cizinců. Přesto v pramenech z těchto let nenacházíme zprávy, že v Praze propukla morová epidemie.
Zázrak, který nikdo neuměl vysvětlit
O tom, že bezpečí v Praze nebylo samozřejmostí pro celý region, svědčí osud sousedního Markrabství moravského. V roce 1350 morová epidemie plnou silou zasáhla Brno a podle dobových zpráv ho těžce vylidnila. V Praze se však ve stejném čase dál žilo a stavělo bez zpráv o morové epidemii a masovém umírání.
Pro tehdejší společnost to byla nevysvětlitelná záhada. Církev nabízela přímočaré vysvětlení: boží milosrdenství a mimořádná přízeň, kterou nebesa prokazují zbožnému českému králi. Tehdejší učenci a lékaři se však snažili najít racionální odpověď, která by odpovídala dobovému vědeckému poznání. Opírali se o teorii takzvaného miasmatu, která říkala, že mor se šíří jako neviditelný, jedovatý vzduch vznikající z bažin, rozkládajících se těl a špíny. Mnozí přitom věřili, že tento smrtonosný vzduch do pohybu uvedly nepříznivé planetární konjunkce, které v té době pozorovali na obloze.
Z této teorie ovšem plynula zásadní otázka: Jak je možné, že tento putující jedovatý mrak, který bez potíží překonal horské masivy a mýtil celá evropská města, Prahu minul?
Odpověď, která se tehdejším lidem jevila jako nejlogičtější, zaznamenal kronikář František Pražský. Do své kroniky si poznamenal, že první vlnu moru z Čech vytlačilo „čerstvé a chladné povětří“. V tehdejším vědeckém chápání to znamenalo, že chladný, čistý a proudící vzduch v české kotlině dokázal onen těžký, jedovatý morový mrak fyzicky přemoct, rozehnat a vytlačit zpět za zemské hranice.
První klíč: Biologický limit přenašeče
Historici po staletí toto kronikářovo vysvětlení přecházeli s lehkým úsměvem jako naivní středověkou spekulaci, která se snažila zakrýt lékařskou bezmocnost. Záhada této tříleté pražské anomálie tak zůstávala dlouho nevyjasněna.
Teprve moderní vědecké výzkumy dokázaly propojit biologii s historickými daty a ukázaly, že středověký kronikář mohl zachytit reálnou souvislost mezi meteorologickým a biologickým jevem. Ovšem fungovalo to jinak, než si tehdy lidé představovali.
Mor vyvolává bakterie Yersinia pestis. Do lidských sídel ji přinášeli nakažení hlodavci – nejčastěji krysy – a na člověka ji přenášely jejich blechy, které po úhynu svých hostitelů hledaly novou oběť. Moderní biologie ovšem prokázala, že blechy jsou na teplotu extrémně citlivé. Při teplotách pod přibližně deseti stupni Celsia výrazně omezují svou aktivitu, přestávají se rozmnožovat a přenos nákazy se prakticky zastaví.
Blecha morová (Xenopsylla cheopis) – nenápadný živočich, který změnil dějiny Evropy více než kterýkoliv panovník nebo vojevůdce.
Druhý klíč: Geografická poloha a klimatická anomálie
Zde se biologická citlivost blech potkává s klimatickou realitou 14. století. Podle historicko-klimatologických výzkumů patřilo období let 1335–1350 do výrazně vlhkého klimatického cyklu. V našich zeměpisných šířkách vlhká období v letních měsících přinášela nestabilní počasí, nadprůměrné srážky, oblačnost a celkově výrazně nižší teploty s prudkými vpády studeného vzduchu.
Někteří klimatologové proto vyslovili hypotézu, že jádro Čech mohlo mít v kritických letech 1348–1350 výjimečné klimatické štěstí. Specifická geografická poloha Čech, z větší části obklopených pohořími, v kombinaci s vlhkou klimatickou anomálií vytvořila v Čechách neobvykle chladné mikroklima.
Ono „čerstvé a chladné povětří“, o kterém psal František Pražský, byl reálný meteorologický jev. Chladné a vlhké klima pravděpodobně omezilo aktivitu morových blech dřív, než stačily epidemii v Praze rozběhnout. Náhodná souhra přírodních faktorů darovala Karlovi IV. drahocenné tříleté bezpečné okno.
Jakmile vlhký klimatický cyklus odezněl, „ochranný štít“ zmizel. V letech 1357–1363 propukla morová epidemie v celých Čechách, včetně Prahy, naplno a zahubila podle odhadů třetinu až polovinu veškerého obyvatelstva.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
ŠPIKOVÁ, Zdeňka: Největší přírodní katastrofy na území českých zemí za posledních 1000let. Diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009.
SVOBODA, Jiří, Zdeněk VAŠKŮ a Václav CÍLEK. Velká kniha o klimatu Zemí koruny české. Praha 2003.
BERGDOLT, Klaus a HLAVIČKA, Jan: Černá smrt v Evropě: velký mor a konec středověku. Praha: 2002.
WONDRÁK, Eduard. Historie moru v českých zemích: o moru, morových ranách a boji proti nim, o zoufalství, strachu a nadějích i o nezodpovězených otázkách. Praha 2020.
