Článek
V mrazivé noci 10. ledna 1941 stoupají tři stíny k Hanavskému pavilonu na Letné. Osmnáctiletý Jaroslav Sinkule netuší, že jeho přátelé z odboje mu místo tajné zprávy nesou smrt. Václav Engelmüller, syn známého českého malíře Ferdinanda Engelmüllera, vytahuje pistoli s tlumičem a chladnokrevně stiskne spoušť.
Oficiálně šlo o likvidaci zrádce, ve skutečnosti Sinkule jen chtěl, aby mu skupina pomohla v těžké finanční situaci. Požadoval 1 200 korun měsíčně, což tehdy odpovídalo slušnému platu úředníka. Místo peněz dostal kulku do hlavy.
Studenti z Akademické legie v odboji
Skupina Pátá kolona vznikla v létě 1939 v luxusním Hrzánském paláci na Hradčanech, přímo pod nosem státního tajemníka K. H. Franka. Její zakladatel Václav Engelmüller nebyl žádný ošuntělý ilegál, ale bonviván z vyšší společnosti. Před válkou působil v Akademické legii – studentské dobrovolnické organizaci, která měla v případě konfliktu pomáhat armádě.
Engelmüller měl velké plány. Pátá kolona se měla rozrůst do každé pražské čtvrti, získat vojenské členění a stát se skutečnou odbojovou silou. Ze začátku to tak i vypadalo. Podařilo se jim získat zbraně z výzbroje Akademické legie, napojili se na vojenskou odbojovou organizaci Obranu národa i legendární skupinu Tři králové a začali pro ně sbírat zpravodajské informace.
Jenže pak se něco zvrtlo.
Večírky v srdci nacistické moci
V druhé polovině roku 1940 převzal Engelmüller se svými nejbližšími kumpány v Páté koloně otěže. Odboj šel stranou. Začali je víc bavit večírky a peníze.
Václav Engelmüller v té době zdědil ateliér svého otce a otevřel v něm „Klub Macarát“. Osobně obstarával alkohol a občerstvení a hosté platili režijní částku za konzumaci. Večírky se měnily v divoké pijatiky, kde teklo šampaňské proudem. Mezi hosty se prý objevovala i hvězdná Lída Baarová.
Jenže v polovině roku 1941 začaly hostům docházet peníze a Engelmüller musel večírky dotovat ze svého. A začal přemýšlet o tom, kde by mohl získat další finance.
Gangsteři ve fordu
Nakonec se tvrdé jádro Páté kolony rozhodlo vyměnit zpravodajské informace a tisk letáků za pistole, autogeny a kožené kabáty. Rozhodli se, že si peníze opatří stylem amerických gangsterů. Jen kulisa měla být jiná – Němci okupovaná Praha, které tvrdou rukou vládl zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich.
Nejprve z garáží v Dejvicích ukradli silný osmiválec Ford V8. Šlo o stejný stroj, v jakém v USA unikali policii legendární Bonnie a Clyde. Tato „stíhačka“ na kolech dokázala vyvinout rychlost 130 km/h, což působilo vedle tehdejších policejních vozů jako zjevení z jiného vesmíru.
Ford V8 – stejný typ vozu, kterým v Americe unikali policii Bonnie a Clyde. Členové Páté kolony si ho ukradli v Dejvicích. Jeho maximální rychlost 130 km/h z nich dělala nepolapitelné přízraky.
Jen kvůli cigaretám a doutníkům přepadli nejméně dvě desítky trafik. Jackpotem pro ně bylo kožešnictví na Národní třídě. Odnesli si odtud 25 kožešin za 250 000 Kč.
Za každé situace se chovali mimořádně chladnokrevně a mezi sebou se bavili pouze německy. V kamenolomu za Prahou se zmocnili dynamitu, ze kterého si podomácku vyrobili obranné granáty. Když je pronásledovala protektorátní policie, pokropili vůz pronásledovatelů palbou. Pak šlápli na plyn a ve svém fordu zmizeli ve tmě.
Falešní gestapáci a 414 000 korun z trezoru
Podle poválečné výpovědi gestapáka Heinze Jantura to sice byli zloději-začátečníci, ale začátečnické chyby nedělali. Všichni byli dosud netrestaní a policie dlouho neměla žádnou stopu.
Vrchol jejich „kariéry“ přišel 30. prosince 1941 na Vltavském nádraží. V ten den čtyři muži vtrhli do celního úřadu a prohlásili, že přijeli pátrat po komunistických letácích, které se tam měly vyskytnout.
Zaměstnance shromáždili v kanceláři v přízemí, kde je se zbraní v ruce hlídal jeden z „gestapáků“. Ostatní falešní tajní vyrazili do druhého patra, kde se pomocí autogenů pokusili vloupat do pokladen.
Podařilo se jim to jen u pancéřové „káči“, ze které vytáhli přes 414 000 protektorátních korun. Pro představu – šlo o částku, za kterou byste si tehdy koupili několik luxusních vil.
Při odjezdu je zastavil český vrátný. Na otázku, co v objektu hledali, řidič vyštěkl: „Geheime Staatspolizei!“. Strážný se nechtěl nechat odbýt a vyptával se na účel návštěvy. Odpověď byla opět strohá: „Dienstlich!“
Feťák je prodal za 100 tisíc
Klíč k rozbití Páté kolony mělo Gestapo paradoxně celou dobu na dosah. Byl jím Jindřich Pollak - šestačtyřicetiletý hochštapler a falešný lékař, který byl absolutně závislý na morfiu. Ačkoliv měl sám po otci židovský původ, pro nacisty pracoval bez jakýchkoli morálních zábran.
Pollak byl rodinným přítelem Engelmüllerových. Znal celou partu a s některými členy dokonce sdílel zálibu v drogách. Zradit své blízké mu ale nedělalo potíže. Už dříve se rozvedl se svou židovskou manželkou, herečkou Hildegardou Ritterovou. Rozvod ji zbavil ochrany smíšeného manželství, takže vzápětí ji nacisté v jednom z prvních transportů v prosinci 1941 odvezli do Terezína a později do Rigy, kde ji zavraždili.
Dokud Pollakovi nechyběly peníze, o kamarádech z Páté kolony mlčel. Jenže morfium je drahé. Když Gestapo vypsalo na dopadení neznámých pražských lupičů odměnu 100 000 korun, jeho loajalita vzala za své. Za těchto pověstných třicet stříbrných prodal Engelmüllera a celou partu nacistům.
Konec díky ožehlým bankovkám
Gestapáci se zatýkáním vyčkávali. Doufali totiž, že je Pátá kolona přivede k jejich hlavnímu cíli – štábnímu kapitánovi Václavu Morávkovi z legendární skupiny Tři králové.
Nakonec se ale gang prozradil úplně sám. Engelmüller v lednu 1942 půjčil svému kamarádovi 40 000 korun. Neuvědomil si přitom jeden fatální detail: okraje některých bankovek byly ožehnuté od plamenu zlodějského autogenu.
Když se muž pokusil peníze rozměnit v bance, okamžitě ho zatkli. Přes něj už se policisté snadno dostali k celému vedení Páté kolony. V únoru 1942 všichni skončili v celách Petschkova paláce.
Krvavé finále v Kobylisích
Nacisté se s „hradčanskými gangstry“ nemazlili. Přestože jejich činnost byla z velké části kriminální, pro okupanty to byla nebezpečná a těžce ozbrojená organizace. Rozsudek byl vynesen v době nejhoršího teroru, těsně po atentátu na protektora.
Pušky popravčí čety v Kobylisích vystřelily 3. července 1942, ve chvíli, kdy na Václavském náměstí burácivým hlasem oznamoval Emanuel Moravec ukončení stanného práva. Osmnáct členů Páté kolony, včetně Václava Engelmüllera, právě ukončilo svou životní pouť.
Verše Miroslava Floriana v zadní části pražské Kobyliské střelnice. Zde 3. července 1942 popravčí četa zastřelila osmnáct členů Páté kolony.
Agent, který měl zabít maršála Tita
Jediný, kdo vyklouzl šibenici, byl Jiří Kraus. Údajně za to vděčil pouze osobní sympatii, kterou vyvolal u kriminálního komisaře Heinze Pannwitze. Ten v inteligentním osmnáctiletém mladíkovi, který fungoval jako důležitý mozek gangu, spatřoval pro gestapo obrovský potenciál.
Stal se z něj elitní agent, kterého nacisté v roce 1944 vyslali na misi do Jugoslávie. Úkol zněl: infiltrovat se do osobní ochranky maršála Tita a zabít ho. Byl to šílený plán, protože Tito byl v té době už pod ochranou Britů. Kraus se při výcviku zranil, a než se vyléčil, byla mise zrušena.
Posledního z gangsterů zabila tuberkulóza
Bývalý odbojář, gangster a agent gestapa Jiří Kraus přežil válku i poválečný soud. Před tribunálem mistrně uhrál roli oběti, která prý jednala v „neodolatelné nouzi“. Dostal jen čtyři roky těžkého žaláře, zatímco jeho mrtví kamarádi z Páté kolony byli oslavováni jako hrdinové. Zemřel v pankrácké věznici v roce 1947 na tuberkulózu.
Zdroje:
PLACHÝ, Jiří. Odbojáři, nebo gangsteři? Příběh ilegální skupiny Pátá kolona. PAMĚŤ A DĚJINY 2024/01, s. 77-91.
ČVANČARA, Jaroslav – JANÍK, Vlastislav – LEDVINKA, Václav – ŠUSTEK, Vojtěch: Pamětní kniha 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu. Archiv hl. m. Prahy – Scriptorium, Praha – Dolní Břežany 2013.
KAUCKÝ, František – VANDŮREK, Ladislav: Sítě tajné války. Naše vojsko, Praha 1965.
