Gestapák, který zachraňoval Židy. Po válce se stal Gottwaldovým úderníkem

V první den Pražského povstání, přesně v poledne 5. května 1945, zaklepal na dveře pražského bytu odbojáře Jindřicha Elbla neznámý muž. Mluvil německy a na kabátě měl přišitou židovskou hvězdu. Vyděšený cizinec tvrdil, že se jmenuje Moravec a unikl z nacistického pekla.

Majitel bytu mu uvěřil a poskytl mu azyl. Netušil však, že se stal součástí bizarního divadla. Oním „uprchlíkem“ s Davidovou hvězdou, který se tímto způsobem pokoušel v rozbouřených ulicích vyhnout lynči, byl ve skutečnosti vlivný úředník pražské řídící úřadovny gestapa Fritz Badelt.

Badelt se narodil v roce 1906 v Durynsku a původně se vyučil sazečem. Zlákala ho ovšem kariéra u policie v Drážďanech a nacistická ideologie. Pro nacisty tajně pracoval už před jejich nástupem k moci. Odměny se dočkal ihned poté, co se Hitler v roce 1933 stal německým kancléřem.

Nacisté jmenovali Badelta velitelem oddílu v raných koncentračních táborech Halbestadt a Hohnstein. V té době nešlo o státem organizované komplexy, ale o tzv. divoké tábory – v podstatě soukromé mučírny jednotek SA a SS. Brutalita Hohnsteinu byla tak extrémní, že místní dozorce ze zločinů obžaloval i nacistický státní zástupce. Omilostnit je nakonec musel až Adolf Hitler, protože si nemohl dovolit skandál ve vlastní straně.

V srpnu 1932 se Badelt oženil s Charlottou Strangfeldovou. Netušil, že se tím do jeho života dostává obrovský rozpor. Po přijetí norimberských zákonů v roce 1935 se totiž jeho manželka stala „míšenkou druhého stupně“ — tedy osobou s jedním židovským prarodičem. Sice nepodléhala deportacím, ale v očích nacistického režimu ohrožovala postavení celé rodiny.

Badelt se ocitl v pasti. Jako důstojník SS musel v roce 1938 oficiálně vystoupit z církve a deklarovat loajalitu k nacistickému pojetí víry. Zároveň však žil se ženou, kterou jeho kolegové z gestapa považovali za rasově méněcennou. Právě tento vnitřní rozkol zřejmě poznamenal jeho další chování.

Pro nacisty byl Badelt odborník na svém místě, protože v Sasku už od roku 1936 sestavoval židovské kartotéky a úspěšně absolvoval řadu specializovaných rasových kurzů. Když v dubnu 1939 nastoupil jako zástupce vedoucího k „židovskému referátu“ pražského gestapa, začal v utajení hrát dvojí hru. Zůstal totiž i referentem rasového úřadu SS v Drážďanech, kam pravidelně jezdil. K jeho tajným oběžníkům se tak dostával s měsíčním předstihem.

V Praze paradoxně využíval „odborné“ zkušenosti z Drážďan k tomu, aby podkopával vyhlazovací politiku vlastního režimu. Tajné informace začal předávat představitelům pražské židovské obce. Pravidelně je varoval před transporty a deportacemi. Zachránil tak stovky židovských míšenců a dětí před transportem do Terezína.

V létě 1940 však jeho kariéra dostala trhliny. Nadřízení ho považovali za „měkkého“ a neuspěl ani u zkoušek na důstojnické škole v Berlíně. Definitivní pád přišel s korupčním skandálem – Badelt pro soukromé cesty využíval konfiskovaný automobil. Za trest byl přeložen na služebnu gestapa do Kladna.

Tam se stal zástupcem obávaného Haralda Wiesmanna - muže, který roku 1942 bude řídit vyhlazení Lidic a vstoupí do dějin jako „lidický kat“.I pod velením tohoto zuřivého nacisty pokračoval v tiché podpoře vězňů. Svědci po válce potvrdili, že zajišťoval uvězněným jídlo z civilních obchodů, umožňoval jim spojení s rodinami a v archivech ničil důkazy, které by jim mohly přitížit.

Kvůli tomu se s Wiesmannem dostal do ostrého konfliktu. Reakce jeho nadřízeného byla rychlá. Okamžitě si vyžádal jeho přeložení zpět do Prahy. Vedoucí pražského gestapa dr. Hans-Ulrich Geschke potom Badelta za jeho „pročeské postoje“ degradoval na pouhého vrátného a poslíčka v budově stálé služby. Dva roky Badelt strávil ve sklepě jako „degradovaný úředník“, což vyústilo v jeho nervové zhroucení a léčbu v lázních.

Obrat nastal až v březnu 1943, kdy úřadovna gestapa v Praze procházela reorganizací a Badelta si jako zkušeného administrativního pracovníka vyžádal do své kanceláře kriminální rada Eduard Fischer. Udělal z něj vedoucího svého úřadu, což Badeltovi opět umožnilo získat přístup k tajným statistikám a zprávám. Znovu je začal využívat k varování židovské obce před transporty.

V květnu 1944 se Badelt mohl díky přímluvě Fischera vrátit k „židovskému“ referátu. Nadřízení ho však nespustili z očí. Za jeho neobvyklou vstřícnost k Židům a Čechům mu dokonce otevřeně hrozili soudem SS. Badelta to nevystrašilo a dál riskoval. Ulehčoval výslechy vězňům a protokoly psal záměrně tak, aby je chránil před trestem smrti. Advokát Jan Pacák na něj po válce vzpomínal jako na naprostou výjimku. Popsal ho jako gestapáka, který budil skutečně dobrý dojem a jednal lidsky i v době, kdy mu za to hrozila smrt.

Svou služebnu definitivně opustil 22. dubna 1945. Dvanáct dnů se skrýval na neznámém místě a pak si na kabát přišil židovskou hvězdu a vydal se do bytu odbojáře Jindřicha Elbla.

U Elbla jej objevila zaměstnankyně židovské obce, kterou Badelt dříve chránil. Ona odbojářům prozradila, kdo to ve skutečnosti je a Badelt je požádal, aby ho odvedli na policii, protože se chtěl sám hájit u soudu.

Soudní líčení s ním proběhlo 29. ledna 1947. Před soudem stanulo nejméně 20 osob, které vypovídaly v jeho prospěch, a nenašel se nikdo, kdo by svědčil proti němu. Svědci potvrzovali jeho mimořádně ohleduplné chování. Soud uznal, že Badelt prokazatelně jednal ve prospěch Čechů a Slováků a vyměřil mu pouhé dva roky těžkého žaláře. Do trestu se mu počítala i doba strávená ve vazbě, takže už v červnu 1947 byl propuštěn.

Badelt se nevrátil do Německa, ale zůstal v Praze. V novém režimu se adaptoval stejně rychle jako v nacistickém Německu. Začal pracovat jako krmič dobytka na státním statku v Ruzyni. Pracoval tak usilovně, že si vysloužil vyznamenání úderníka. To znamenalo, že vysoce překračoval stanovené normy a sloužil jako vzor ostatním. Vyznamenání mu osobně předal prezident Klement Gottwald.

Bylo to absurdní drama, které může napsat jen život. Bývalý důstojník SS se stal hrdinou socialistické práce v komunistické diktatuře. Mezitím byla jeho manželka Charlotta odsunuta do východní části Německa, které okupovala Sovětská armáda. Badelt celou válku riskoval život, aby ji ochránil, ale teď si s ní mohl jen psát. Už se nikdy neviděli. Proč? V Sasku se z jeho bývalých vězňů stali mocní funkcionáři a jemu hrozil soud. Zachránce tak skončil jako vězeň vlastní minulosti.

V roce 1954 se na Badelta zaměřila komunistická Státní bezpečnost. Chtěli ho získat jako agenta pod krycím jménem „FRANZ“. Estébáci doufali, že využijí jeho znalosti nacistického aparátu k špionáži v západním Německu.

Badelt se však ukázal jako mistr úhybných manévrů. Na schůzky nechodil, vymlouval se na chatrné zdraví a pracovní zaneprázdnění. Slib spolupráce odmítl podepsat s odůvodněním, že neumí dostatečně česky, aby textu rozuměl. Bylo to absurdní, protože v Praze žil v té době již patnáct let.

StB po roce snahy rezignovala. Svazek s ním uzavřela s poznámkou, že spolupráce je „neproduktivní“. Bývalý gestapák porazil profesionální estébáky v jejich vlastní disciplíně – v mlžení a klamu.

Poslední informace o Fritzi Badeltovi pocházejí z roku 1969. Bydlel v pražské Ruzyni v Kralupské ulici a pracoval jako slévač v národním podniku Stavební stroje ve Zličíně. Těžká fyzická práce mu zřejmě sloužila jako alibi před podezřením, že není loajální vůči novému režimu. Pro kolegy to byl tichý Němec, který tvrdě dře.

Po tomto roce veškeré úřední stopy po bývalém důstojníkovi SS mizí, což jen podtrhuje záhadnost jeho celého životního příběhu. Fritz Badelt tak zůstává jednou z mála postav nacistického aparátu, která se dokázala v poválečném Československu bez problémů integrovat, a nakonec beze stopy odejít do neznáma.

Jan VAJSKEBR, Jan ZUMR: Spravedlivý mezi gestapáky? Případ příslušníka „židovského“ referátu gestapa v Praze Fritze Badelta. Terezínské listy 47, s. 12-30.

Kristýna BERNARDOVÁ: Gestapo proti církvím a náboženským společnostem v protektorátu Čechy a Morava. Praha 2021. Univerzita Karlova. Diplomová práce.

Jan VAJSKEBR, Radka ŠUSTROVÁ: Německá bezpečnostní opatření v Protektorátu Čechy a Morava na začátku druhé světové války, Paměť a dějiny, č. 03/2009, s. 90–107.

Jan ZUMR: Organizační struktura exekutivního a kontrarozvědného oddělení pražského gestapa. Moderní dějiny, 2018, roč. 26, č. 2, s. 251–290.