Gestapák Wiesmann: Řídil vyhlazení Lidic. V kočárku jedné z obětí vozil dceru

Těsně před Vánoci roku 1946 se dozorci ve vazební věznici v Kladně stali svědky šílené scény. Bývalý šéf kladenského gestapa Harald Wiesmann se právě dozvěděl, že bude převezen k soudu do Prahy. Jakmile ho odvedli zpět na celu, pokusil se oběsit na vlastním opasku. Dozorci zasáhli na poslední chvíli a přivolaný vězeňský lékař Wiesmanna přivedl zpět k vědomí. Když vězeň zjistil, že jeho pokus o sebevraždu nevyšel, propadl hysterické zuřivosti. Snažil se rozbít si hlavu o podlahu cely tak urputně, že mu dozorci museli nasadit svěrací kazajku a lékař mu píchl uklidňující injekci.

Kdo vlastně byl Harald Wiesmann? A jak se z něj stal jeden z nejobávanějších gestapáků protektorátu?

K moci přivedl Haralda Wiesmanna strach z průměrnosti. Narodil se v roce 1909 v Krefeldu jako syn ministerského rady. Rodiče z něj chtěli mít vzdělaného člověka, ale on selhal už na gymnáziu. Vystřídal jich několik, ovšem maturitu nikdy nesložil – myslel si, že ji jako obchodník nebude potřebovat. Mýlil se. Práci v době vrcholící hospodářské krize nenašel. Aby nemusel žít z rodičovských peněz, vstoupil v roce 1932 k berlínské policii.

Wiesmann rychle pochopil, že nacistický režim dává průměrným lidem možnost udělat závratnou kariéru. Z kriminálního asistenta se rychle vypracoval na kriminálního komisaře-čekatele. Nebyl to žádný frontový hrdina, ale ambiciózní byrokrat, který toužil po moci a titulech. V roce 1935 vstoupil do nacistické strany (NSDAP) a o tři roky později si podal žádost k jednotkám SS.

Po nacistické okupaci zbytku Československa byl poslán do Benešova. Jako velitel zásahového komanda gestapa osobně řídil zatýkání německých emigrantů, komunistů a Židů. Postupně zde vybudoval stálou služebnu gestapa, které velel.

Wiesmann se těšil přízni nejvyšších šéfů gestapa a bezpečnostní policie v Praze, proto byl v říjnu 1939 převelen do Kladna, s úkolem vybudovat tam novou služebnu gestapa. Známosti u pražského gestapa mu v Kladně umožňovaly jednat s neobvyklou mírou svobody. Celému regionu vládl jako orientální despota, který byl velmi pyšný na své postavení. Nijak neskrýval svou aroganci a domýšlivost, ve styku s podřízenými byl cholerický, vůči vězňům brutální. Právě díky tomu dostal přezdívku „Bůh Kladna“.

Za své sídlo si zvolil komplex budov na dnešní Kubelíkově ulici. Pro kladenské gestapo je od léta 1940 modernizovali vězni terezínské Malé pevnosti. Wiesmann si je v Terezíně osobně vybíral. Hledal především vězně s potřebnou kvalifikací: zedníky, tesaře, instalatéry. Vybrané muže nechal převézt do Kladna a držel je v tamní vazbě tak dlouho, jak bylo potřeba. Téměř stovka terezínských vězňů zde žila v nelidských podmínkách a denně docházela na stavbu služebny v jedenáctihodinových směnách.

Wiesmann se nespokojil s jednou budovou. Postupně nechal areál rozšířit o obří garáže a na přilehlých pozemcích vybudoval další tři domy. Typické pro Wiesmanna bylo, že do areálu zahrnul i prvky osobního luxusu. Například venkovní bazén pro sebe, svou rodinu a vybrané podřízené. Wiesmann v areálu přímo bydlel, žil jako absolutní vládce regionu.

Na vězně zde čekalo čtyřicet cel. Pod služebnou byly vybudovány tři moderní kryty, které v případě potřeby sloužily i jako provizorní vězení. Nejděsivější součástí přestavby byla speciální cela o rozměrech přibližně 1 m², navržená na Wiesmannovo přání. V této betonové kobce bez světla a čerstvého vzduchu museli vězni stát ve vlastních výkalech i několik týdnů, až se úplně zhroutili fyzicky i psychicky.

Celá stavba byla dokončena až v červenci 1943. Místní ji začali brzy nazývat „kladenský hrad“.

Po atentátu na Heydricha v květnu 1942 panovala na kladenském gestapu nervozita. Hitler zuřil a chtěl, aby pachatelé byli co nejdříve nalezeni. Dne 3. června 1942 přinesli čeští četníci na kladenské gestapo dopis adresovaný Anně Maruščákové do slánské továrny Palaba. Adresátka byla nemocná, a tak dopis otevřel ředitel továrny. Pisatel– ženatý Václav Říha vystupující jako Milan – v něm ukončoval milenecký vztah. Aby Maruščákovou zastrašil, zmínil vykonstruovanou nelegální činnost. Tato zmínka ředitele vyděsila a on dopis poslal na gestapo.

Harald Wiesmann okamžitě vycítil příležitost. Maruščákovou tvrdě vyslýchali, až prozradila jméno přítelkyně Michalské z Lidic. Zmínila i to, že měla vyřídit pozdrav rodině Horákových od jejich syna Josefa. Gestapo zjistilo, že Josef Horák i další rodák z Lidic, Josef Stříbrný, odešli do zahraničí. Wiesmann z toho vyvodil, že se mohli vrátit jako parašutisté.

Přestože gestapo nic konkrétního nenašlo, jako záminka to stačilo. Karl Hermann Frank, státní tajemník Úřadu říšského protektora, o „stopě v Lidicích“ řekl přímo Hitlerovi na Heydrichově pohřbu. Vůdce nad vesnicí vynesl rozsudek smrti.

Wiesmannův pocit „božství“ dosáhl vrcholu během likvidace Lidic. V noci z 9. na 10. června 1942 osobně řídil krvavé divadlo. Přiděloval úkoly jednotlivým gestapákům, dohlížel na sběr cenností, distribuci benzínu k vypalování domů i na oddělování rodin. Postupoval jako chorobný puntičkář, který zůstával ledově klidný, bez jediného záchvěvu.

Kolem páté ráno odjel do Kladna zkontrolovat, zda je gymnázium připraveno pro věznění lidických žen. Pak se vrátil – chtěl vidět masovou popravu. U zdi Horákova statku popravčí čety střílely lidické muže nejdříve po pěti, později po deseti. Wiesmann sledoval, jak během tří hodin pod výstřely padlo 173 mužů. Mezi oběťmi byl i třiasedmdesátiletý farář Josef Štemberka.

Pravá Wiesmannova povaha se naplno projevila až po masakru. Začal se chovat jako malicherný zloděj. Z majetku obětí si vybral konkrétní „kořist“: šicí stroj a dětský kočárek. V něm společně s jeho ženou Gudulou vozili jejich dceru po Kladně. Pro sebe si nechal i část peněz a různých cenností, které na jeho příkaz ostatní gestapáci shromáždili.

Bizarním vrcholem jeho arogance bylo, když si z trosek přivlastnil králíky i s králíkárnou, na kterou si nechal jako trofej přibít silniční tabuli se jménem „Lidice“. Další dva týdny posílal do Lidic nákladní auto, které na kladenskou služebnu sváželo uloupený majetek.

Po likvidaci Lidic byl Wiesmann na vrcholu své kariéry. Jeho pád přišel na konci roku 1943. Stálo za ním udání podřízeného Josefa Urbana. Ten se chtěl svému šéfovi pomstít, protože s ním měl často osobní spory. Wiesmann byl obviněn z rozsáhlé korupce, přivlastňování zabavených věcí a zneužívání služebních vozidel pro soukromé cesty do Berlína. Na základě vyšetřování speciální komise z Prahy byl z Kladna odvolán k 1. prosinci 1943.

Po krátkém období mimo službu byl v lednu 1944 přeložen do Varšavy. Zde se sice dočkal vytouženého povýšení (stal se z něj kriminální rada a kapitán SS), ale také vážného zranění. V srpnu 1944, během Varšavského povstání, byl postřelen do ramene. Zotavoval se ve Zhořelci (Görlitz), na sklonku války krátce velel bojové jednotce SS v Opavě.

Na samém konci války se Wiesmann pokusil uprchnout k Američanům. Podařilo se mu dostat až k rodině své manželky do rakouského Innsbrucku, kde ho koncem června 1945 zatkla americká armáda. Na konci roku byl vydán zpět do Československa a skončil v celách vazební věznice v Kladně. Kruh se uzavřel – „Bůh Kladna“ byl nyní vězněm na místech, kterým dříve neomezeně vládl.

Když se v prosinci 1946 dozvěděl, že bude převezen k soudu do Prahy, došlo k onomu šílenému pokusu o sebevraždu popsanému v úvodu. Spravedlnosti však neunikl a na konečný verdikt nakonec musel čekat v pankrácké věznici v Praze.

V lednu 1947 se ho pokusila zachránit jeho matka. Dopisem požádala prezidenta Beneše o milost. O svém synovi napsala: „Byl vždy starostlivým synem, manželem i otcem a vědomě se nedopustil nikdy nepráva, nýbrž konal jen svou vlasteneckou povinnost. Vraťte ho, prosím, jeho rodině, nechejte nám naše poslední dítě, dva synové se již stali oběťmi války.“

Prezident žádosti nevyhověl a Mimořádný lidový soud Wiesmanna odsoudil 24. dubna 1947 jako válečného zločince k trestu smrti. Sám bývalý velitel gestapa se do poslední chvíle cítil nevinen a hájil se tím, že pouze plnil rozkazy. Rozsudek byl vykonán téhož dne na dvoře pankrácké věznice. S oprátkou na krku ještě stihl zvolat: „Es lebe das Deutsche Reich!“ – Ať žije Německá říše. Ta už naštěstí neexistovala.

KRÁSA, Jakub: Venkovní služebna německé tajné státní policie v Kladně v letech 1939-1945. Praha 2017. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.

BÁRTA, Milan. Všichni čekají tvrdý a spravedlivý trest. Konec kladenského Gestapa. Paměť a dějiny. 2016, roč. 10, č. 3, s. 57-67.

ČERVENKA, Jiří: Šla s ním až k šibenici. Nové Strašecí 2006.

SLÁDEK, Oldřich: Zločinná role gestapa: Nacistická bezpečnostní policie v čes. Zemích 1938-1945. Praha 1986.