Článek
V pondělí 4. prosince 1989, krátce po obědě, vjíždí do areálu pionýrského tábora v Jankově u Benešova skříňová liazka. Z korby vyskakuje skupina důstojníků Státní bezpečnosti. Nenesou hračky pro děti, ale těžké papírové pytle. Po chvíli začne z komína táborové kotelny stoupat hustý černý kouř. Sousedé z okolních chalup s úžasem sledují, jak tajná policie v dětském rekreačním středisku narychlo mění tuny dokumentů v popel.
Disident s krycím jménem „Advokát“
Na přelomu listopadu a prosince dostalo vedení StB zprávu: Novým místopředsedou federální vlády se má stát disident Ján Čarnogurský. V budovách vnitra vypukla nepopsatelná panika. Čarnogurský patřil mezi významné disidenty. StB ho léta sledovala a vedla na něj spis s krycím jménem „ADVOKÁT“, a ještě v srpnu 1989 proti němu rozjížděla represe v rámci akce „Úder“.
Ján Čarnogurský (krycí jméno Advokát) na fotografii z roku 2013. Právě jeho jméno na seznamu budoucích ministrů vyvolalo v centrále StB paniku, která vedla k rozkazu: Okamžitě všechno spálit.
A teď jim měl tento muž šéfovat a měl mít neomezený přístup k jejich archivům. Nová situace radikálně změnila plány, jak měly být archivy StB zabezpečeny. Původní plán z konce listopadu byl pečlivě propracovaný, pouhé pálení se mělo používat výjimečně. Nejcennější svazky elitních agentů chtěla StB převést na mikrofiše a tajně ukrýt v archivech rozvědky. Měly přežít změnu režimu. Teď přišel stručný a krátký rozkaz: „Okamžitě všechno skartovat a spálit.“
Generální klauzule podplukovníka Chovance
V pozadí nového rozkazu stál podplukovník Miroslav Chovanec, zástupce náčelníka kontrarozvědky. Právě on byl autorem tzv. „generální klauzule“ z 1. prosince 1989, která obsahovala mrazivý pokyn: „Je potřebné postupovat tak, aby na útvarech nezůstaly materiály, jež by měly vzhledem k současnému politickému uspořádání kompromitující charakter“.
Chovanec u pozdějšího výslechu potvrdil, že právě zpráva o Čarnogurském rozhodla o definitivní likvidaci dokumentů: „Tyto svazky TS [tajný spolupracovník] se měly původně uložit do archivu I. S-SNB, ale po informaci, že 1. místopředsedou federální vlády bude pan doktor J. Čarnogurský, provedlo se sešrotování i těchto vytříděných svazků…“.
Chovanec to vysvětloval tak, že chtěl zabránit „politické bombě“. Jenže jakmile vyšlo najevo, že přístup do všech archivů bude mít zkušený právník Čarnogurský, přišel pokyn vše zlikvidovat. Estébáci okamžitě pochopili, že Čarnogurský by dokázal rozkrýt celý mechanismus jejich moci.
Když skartovače nestíhají
V prvních prosincových dnech se na všech služebnách StB horečně pracovalo. „Kompromitujících“ materiálů bylo tolik, že začala kolabovat technika na jejich zničení. Malé skartační stroje, kterým důstojníci familiárně říkali „šroťáčky“, se přehřívaly a v kancelářích to páchlo spálenou izolací. Do „boje“ byla povolána těžká technika. Dokumenty v zapečetěných pytlích se pod ozbrojeným doprovodem vyvážely do armádních prostorů k pálení nebo k hromadnému sešrotování do papíren, jako byl severočeský národní podnik SEPAP ve Štětí.
Byla to logistická operace gigantických rozměrů. Pokud bychom tehdejší archivy StB přirovnali ke knihovně s deseti tisíci knihami, po této čistce v ní v některých regálech zůstaly v podstatě jen prázdné police a prach.
Šokující statistika
Čísla, která historici později zrekonstruovali, jsou neuvěřitelná. V kategorii „evidovaných osob“ (přímí protivníci režimu) zůstalo z 7 453 spisů pouhých 17 složek. Všechno ostatní zmizelo.
Proč se právě tady pálilo tak nekompromisně? Protože právě zde byly soustředěny informace o špičkách opozice, které by po revoluci mohly sloužit jako důkazy o protiprávním postupu StB nebo naopak jako „politická bomba“ v rukou nové moci.
U prověřovaných osob zmizela více než polovina spisů. Počet tajných spolupracovníků (agentů a důvěrníků) se během prosince smrskl z původních 29 192 na 12 011. StB se pokusila nechat zmizet více než 17 tisíc lidí, aby ochránila jejich identitu před novým vedením ministerstva.
Nejvíce nakonec estébáci pročistili kartotéku „živých“ případů, tj. těch lidí, které StB stále aktivně sledovala. Přežily zde pouhé 4 svazky z původních 385.
„Můžou přijít, jsme hotovi“
Na pálení dokumentů StB upozornila komunistického ministra Pince osobně 7. prosince budoucí ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová. Ta mu na rovinu řekla: „V Thákurově ulici a dalších objektech se likvidují dokumenty na špičky KSČ i pracovníky StB“.
Dagmar Burešová na snímku s Václavem Havlem z roku 1991. Právě ona 7. prosince 1989 upozornila ministra vnitra, že StB v Thákurově ulici a dalších objektech horečně likviduje dokumenty. Bylo už pozdě – většina důkazů se změnila v popel.
O den později se v centrále StB v Thákurově ulici odehrála mrazivá scéna. Ministr Pinc, který byl ve funkci pouhých pět dnů, se díval do tváří svých náměstků – generála Alojze Lorence a plukovníka Otty Sedláka. Byl rozzuřený k nepříčetnosti. „Chlapi, to už je vrchol, to už je dost!“ zařval ministr na své podřízené a na stůl hodil čerstvé zprávy o tom, že se po celé zemi pálí dokumenty Státní bezpečnosti.
Oba náměstci zachovali ledový klid a ministrovi řekli, že nejde o nic mimořádného. Tvrdili, že je to běžná každoroční skartace zbytečností, jako v každém jiném podniku koncem roku.
Následující den vydal Pinc rozkaz, že likvidace archivů StB musí okamžitě skončit. Aby se ujistil, že rozkaz pochopili i v centrále StB v Thákurově ulici, vydal se tam odpoledne znovu. Zastihl tam plukovníka Karla Vykypěla, náčelníka správy kontrarozvědky. Pinc mu oznámil, že k nim pošle vyšetřovací komisi. Vykypěl jen pokrčil rameny: „Můžou ke mně přijít, my jsme hotovi“.
Tlak opozice spustil likvidaci archivů StB
Byl to největší paradox konce roku 1989. Opozice v čele s Václavem Havlem tlačila na rychlé zúčtování s minulostí. Netušili, že tím StB pouze vyprovokují k totální panice. Obava z disidenta Čarnogurského ve vládě zafungovala jako rozsudek smrti nad tisíci tunami důkazů.
Když nová moc konečně otevřela dveře do archivů, našla v mnoha případech jen prázdné police. Zbytek se dávno změnil v černý dým, který rozfoukal studený prosincový vítr.
Zdroje:
Pavel Žáček: Chlapi, to už je vrchol, to už je dost…“1 Ničení agenturně‑operativních svazků a spisů na 10. odboru II. správy SNB ve dnech 27. listopadu – 8. prosince 1989. Securitas Imperii 45/2024, s. 36-107.
Pavel Žáček: V čele ŠtB. Pád režimu v záznamoch dôstojníka tajnej polície. Bratislava 2006.
SUK, Jiří: Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize. Praha 2003
ŽÁČEK, Pavel: ŠtB na Slovensku za „normalizácie“. Agónie komunistickej moci v zvodkách tajnej polície. MS SR, Bratislava 2002.
