Článek
Kabinou MiGu-15 otřáslo dunění těžkého 37mm kanónu. Poručík Jaroslav Šrámek pevně svíral řízení a sledoval, jak jeho střely trhají trup americké stíhačky před ním. Zasažený stroj se zakymácel a zahalil ho hustý černý dým.
Bylo 10. března 1953 a na nebi nad Merklínem se stalo něco, co se v době studené války rovnalo škrtnutí zápalkou ve skladu střelného prachu. Československý pilot právě sestřelil americkou stíhačku.
Svět na pokraji výbuchu
Na jaře roku 1953 svět připomínal přetopený kotel těsně před výbuchem. Jen pět dní před událostmi u Merklína zemřel sovětský diktátor Josif Stalin. Nervy na obou stranách železné opony byly napjaté k prasknutí – nikdo nevěděl, co se bude dít dál, a armády Východu i Západu byly v nejvyšší pohotovosti.
Vzdušný prostor nad Československem byl tehdy horkou půdou. Stíhačky s americkými výsostnými znaky často „zabloudily“ nad naše území, aby otestovaly reakce protivníka. Jeden z těchto testů skončil nad obcí Merklín nedaleko hranic s Bavorskem scénou jako z akčního filmu.
„Mezek“ neměl proti tryskáčům šanci
Pro lepší pochopení toho, co se stalo Američanům u Merklína, se musíme podívat, v čem českoslovenští piloti létali dříve. Po roce 1945 si přivezli ze Západu skvělé Spitfiry a z Východu Lavočky, ale tyto stroje s pístovými motory začaly v éře nastupujících proudových motorů rychle zastarávat.
Nahradit je měly letouny Avia S-199, které konstrukčně vycházely z německé stíhačky Messerschmitt Bf 109G, ale piloti jim pro jejich nespolehlivost a záludnost neřekli jinak než „Mezek“.
Zásadní hendikep? Rychlost. Pokud americký proudový stroj narušil hranici, naši stíhači ve vrtulových Aviích ho prostě neměli šanci dohnat.
Avia S-199 na polním letišti v Izraeli v roce 1948.
„Mezek“ létal maximálně kolem 580 km/h, tedy pomaleji než válečný Messerschmitt Bf 109G z roku 1943 (640 km/h) – a o desítky kilometrů pomaleji než poválečné americké proudové stíhačky.
Krásnou ukázkou této „letecké bezmoci“ byl incident z června 1951. Tehdy dva američtí piloti na proudových stíhačkách F-84E Thunderjet zabloudili a po vyčerpání paliva v klidu přistáli přímo na letišti v Praze-Kbelích. Pro tehdejší režim to byla obrovská ostuda – nepřítel mu přistál doslova v „obýváku“ a letectvo tomu nedokázalo zabránit.
MiG-15: Ocelová pěst ze Sovětského svazu
Všechno se změnilo, když ze Sovětského svazu dorazila nová zbraň: MiG-15 (v licenci vyráběný jako stíhačka S-102). Tento elegantní, šípovitý stroj byl tehdy absolutní světovou špičkou. Najednou měli českoslovenští piloti v rukou „ocelovou pěst“, která se vyrovnala všemu, co mohl Západ poslat do vzduchu.
Zatímco americké Thunderjety byly vyzbrojeny kulomety, MiG-15 nesl v přídi těžký arzenál: dva 23mm kanóny a jeden 37mm kanón. To byly zbraně, které trupy letadel trhaly na kusy. Američané se o tom měli brzy přesvědčit.
Lafeta MiGu-15 s kanóny ráže 23 mm a 37 mm na přepravním vozíku.
Cvičný let se mění v ostrý souboj
V úterý 10. března 1953 vzlétla z letiště v Plzni-Líních dvojice MiGů. V kokpitech seděli poručík Jaroslav Šrámek a poručík Milan Forst. Původně mělo jít o běžný cvičný let v prostoru mezi Holýšovem a Přešticemi. Během letu ve výšce čtyř tisíc metrů nad Merklínem narazili českoslovenští stíhači na dva nezvané hosty.
Dva americké stroje F-84E Thunderjet. V jednom z nich seděl Warren G. Brown, zkušený veterán z korejské války.
Šrámek zahlédl cizí stroje jako první:
„Letěli zleva mírně pode mnou. Asi na vzdálenost čtyři, pět kilometrů jsem je uviděl. Zjistil jsem, že to nejsou naše letouny.“
Okamžitě situaci nahlásil řídícímu létání. Dostal pokyn zaútočit. Šrámek byl ve výhodné pozici – Američané letěli před ním a nevěděli o něm. Jenže právě proto nemohl provádět varovné manévry. Neviděli by ho. Zbývala jediná možnost: výstražná palba.
„I ta výstražná dávka musí být v takovém prostoru, aby byla viditelná. Nemůže být kilometr vlevo nebo vpravo,“ vysvětloval o mnoho let později Šrámek.
Vypálil. Červené trasy střel proťaly vzduch poblíž vedoucí americké stíhačky.
Američané se okamžitě rozdělili a začali unikat k hranicím.
Rozkaz zněl jasně: „Sundat!“
Šrámek sledoval Brownův stroj a snažil se k němu přiblížit. Ve sluchátkách mu zapraskalo a ozval se řídící létání.
„Dostal jsem potvrzení sundat,“ popsal osudový moment pilot.
Šrámek využil převahy svého stroje a „posadil“ se těsně za Browna. Vzdálenost se v ostrých manévrech rychle zmenšovala: 500 metrů, 400 metrů… Když byl na 300 metrech, měl jistotu.
První dávka z 23mm kanónů zasáhla přídavnou nádrž na křídle. Z Thunderjetu vytrysklo palivo, ale pilot se stále snažil udržet stroj ve vzduchu. Ve druhé dávce proto Šrámek použil svou nejsilnější zbraň – 37mm kanón. Krátká, přesná dávka z velkorážního kanónu dílo zkázy dokonala. Warren G. Brown odhodil kryt kabiny a už nad německým územím se katapultoval.
Poražený v souboji. Americký F-84E Thunderjet. Přestože šlo o proudový stroj, jeho koncepce s rovnými křídly už v roce 1953 zastarávala.
Šrámek se stal prvním a jediným československým pilotem, který v souboji proudových stíhaček poslal k zemi americký stroj.
On sám na celou situaci později vzpomínal věcně:
„Jaké to byly pocity? Prostě jsem viděl cizí mašinu, ohlásil ji a dostal jsem rozkaz“.
Diplomatická přestřelka místo světové války
Komunistická propaganda měla žně. Šrámek byl prezentován jako hrdina, který ukázal „imperialistům“, že československé nebe je neprodyšně uzavřené a každý narušitel bude tvrdě potrestán.
S odstupem času a s přístupem k dalším dokumentům se ale ukázalo, že pravděpodobně nešlo o promyšlenou provokaci, nýbrž o navigační chybu amerických pilotů. Bohužel k ní došlo v nejnevhodnější možnou dobu – pár dní po Stalinově smrti, v atmosféře maximálního napětí.
Naštěstí se celá událost změnila „jen“ v diplomatickou přestřelku. Spojené státy protestovaly proti sestřelu svého letounu, Československo se odvolávalo na narušení svého vzdušného prostoru a odmítlo připustit jakoukoli vinu.
Piloti se nikdy nepotkali
Jaroslav Šrámek se s Warrenem G. Brownem nikdy nesetkal – i když by chtěl. „Byl bych pochopitelně rád se s ním setkal jako pilot s pilotem. Věřím, že bychom si popovídali a že bychom našli pravdě se blížící realitu,“ říkal v rozhovoru pro rozhlas.
A co sláva? Vyznamenání? Šrámek zůstal střízlivý:
„Nebyl jsem žádným dobovým hrdinou. Byl jsem jedním z pilotů, který splnil svůj úkol. Byl v daném okamžiku na takovém místě, v kterém to dokázal“.
Merklín tak zůstává unikátním mementem – jediným místem, kde studená válka nad Československem byla na chvilku zatraceně horká.
Anketa
Zdroje
Jiří Bílek, Jaroslav Láník, Jan Šach: Československá armáda v prvním poválečném desetiletí : květen 1945 - květen 1955. Praha 2006.
Petr Topič: Před 59 lety sestřelil americkou stíhačku, teď usedl do gripenu.
Coilin O'Connor: Czech fighter pilot recalls Cold War dogfight.
HOŠEK, Jiří. Stíhací pilot, který si na chleba vydělával ve vzduchu.
