Článek
V červnu roku 1951 probíhala na ministerstvu vnitra nevídaná akce. Do celostátní soutěže „lidové umělecké tvořivosti“ se přihlásilo neuvěřitelných sedm tisíc příslušníků policie a pohraniční stráže. Z tohoto obrovského davu vedení vybralo ty nejlepší a založilo z nich profesionální soubor. Ten měl veřejnosti ukázat, že policisté nejsou jen brutálním nástrojem moci. Na pódiu se z nich měli stát obyčejní usměvaví lidé, kteří se dovedou bavit jako kdokoli jiný.
Tak vznikl Umělecký soubor ministerstva vnitra (USMV).
Milý policista na pódiu, stejný dobrák v uniformě
V padesátých letech programy souboru připomínaly spíše velké hudební koncerty. Šlo vlastně jen o sled písniček, tanečků a recitací bez jednotného příběhu. Pokud se během představení objevila nějaká satira, tak útočila na kněze, šlechtice, sedláky a továrníky.
Na scénáře jednotlivých představení pečlivě dohlížela umělecká rada souboru. Vždy se v nich muselo objevit přátelství se Sovětským svazem a oslava úspěchů komunistické strany. Pohraničníci byli líčeni jako stateční, veselí a obětaví chlapci, kteří hlídají klid pracujících před zlými diverzanty. Ty většinou představovali američtí špióni či bývalí příslušníci vojsk SS ze západního Německa.
Soubor hrál v první řadě pro policisty a pohraničníky, kteří měli účast povinnou. Pro ně to bylo spíše otravné ideologické školení. Pokud USMV hrál pro dělníky, zemědělce nebo studující mládež, tak se účinkující snažili v první řadě představit policisty jako hodné lidi v uniformách, kteří brání socialismus.
Absurdní humor v režii muže z PTP
Pár let od vzniku souboru si jeho vedení uvědomilo, že mu chybí skutečný profesionál na místě režiséra. Našlo ho v osobě Iva Livonce. Byl to velmi bizarní okamžik v dějinách policejního souboru, protože komunisté Livonce v roce 1949 z politických důvodů vyloučili z univerzity a poslali k PTP – trestným jednotkám pro politicky nespolehlivé.
Livonec skončil v dolech v Karviné, a i když byl později v divadle v Teplicích hodnocen jako „reakční živel“, ministerstvo vnitra ho v roce 1959 angažovalo. Byl pro ně spásou – uměl udělat pořádnou estrádu, takže nad jeho politickou spolehlivostí se přivřely obě oči.
Režisér však během své práce narážel na limity tehdejší logiky. Často musel řešit nesmyslný požadavek na „pozitivní humor“. Sám k tomu trefně poznamenal, že podstatou humoru je vždycky něco kritizovat nebo zesměšňovat. Udělat „pozitivní vtip“ byl zkrátka profesní nesmysl.
Propaganda za drahé vstupné
Realita mimo pódium byla i po nástupu režiséra Livonce krutá, zvlášť když soubor vyrazil na venkov. V Habrech diváci po představení zuřili. Hudba prý „vřískala“, ženy na pódiu „řvaly“ a stepování považovali za nesrozumitelné „hopsání“. Pro venkovské publikum byly tyto západní novinky – dixieland a stepování – prostě moc.
Někdy vadila i cena vstupného. V obci Čistá si lidé stěžovali, že lístek stojí 7 Kčs, což byl v tamním JZD tehdy celý jejich denní výdělek v hotovosti. Po vystoupení souboru v Třinci list Třinecký hutník publikoval článek s ironickým názvem „Zázraky na každém kroku“. Jeho autor konstatoval, že v Třinci už vystupovalo mnoho menších skupin, které sice neměly v názvu slovo „umělecký“, ale pobavily lépe a za nižší vstupné.
Nejdrsnější verdikt zazněl po vystoupení USMV v závodním klubu Texlen v Trutnově. Místní diváci toto představení označili za nejslabší v historii. Program jim připadal jako nesourodá sbírka scének „od krmičů až po astronauty“, u které ani nevěděli, jak mají reagovat.
Budoucí disidenti jako scenáristé
V 60. letech se USMV ocitl v hluboké krizi. Vedení si muselo s nevolí přiznat, že jejich politické estrády už nikoho nezajímají. Diváci totiž mnohem raději chodili do moderních divadel, jako byl Semafor nebo Divadlo Na zábradlí. Ministerstvo vnitra proto začalo najímat skutečné hvězdy – například zpěvačku Evu Pilarovou.
Miroslav Horníček v šedesátých letech tvořil legendární divadelní dvojici s Janem Werichem a národ bavil ve svých televizních Hovorech H. Jeho laskavá poetika představovala absolutní protipól tvrdého jazyka stranických funkcionářů.
Jenže pořád chyběl kvalitní obsah. I tady si komunisté museli přiznat, že ve vlastních řadách ho nenajdou. Proto udělali absurdní krok. O externí spolupráci požádali lidi, kteří se měli v brzké budoucnosti stát jejich nepřáteli. Mezi oslovenými umělci byl například i Josef Škvorecký, který společně s uznávaným scenáristou Pavlem Boškem napsal pro USMV revue Hugo, jenž činil zázraky. Stranou nezůstal ani budoucí král inteligentního humoru Miroslav Horníček, z jehož pera pocházela veselá revue Sherlock Holmes a písničky. Scenáristé souboru nepohrdli ani již hotovými texty a písněmi. Oblíbené byly například scénky Voskovce a Wericha. Součástí programu Vorvaň v paneláku byla dokonce i báseň Václava Havla s názvem Dialektická syntéza.
Satira se musela konzultovat
V prosinci 1963 došlo v Přibyslavi k incidentu s komunistickými funkcionáři. Režisér Livonec se těsně před představením vyptal místního topiče ze sokolovny na lokální drby a z pódia si pak utahoval z pomalé výstavby tamního kulturního domu. Veřejně prohlásil, že se neoholí, dokud nebude stavba hotová.
Místní funkcionáři se však urazili. Domnívali se, že kritika se dotkla hlavně těch občanů, kteří pomáhali se stavbou „kulturáku“ na brigádách v rámci „akce Z“. Incident muselo řešit vedení ministerstva vnitra v Praze. Výsledkem byl absurdní úřední příkaz: příště se satirici nesmí na místní poměry vyptávat obyčejného topiče, ale musí své vtipy předem konzultovat s „odpovědným funkcionářem“.
Tento moment jasně ilustroval křečovitost celého projektu. Satira, která musí být předem schválena těmi, které má kritizovat, ztrácela svůj smysl i vtip. USMV se dostal do slepé uličky mezi ideologickou poslušností a snahou o skutečné umění.
Skončilo to ekonomickým debaklem
Historie politické estrády skončila v roce 1966. Oficiálním důvodem byla reorganizace ministerstva, ale skutečným zabijákem byly peníze a konkurence. Soubor byl chronicky prodělečný a nedokázal držet krok s konkurencí civilních divadel, která nabízela levnější a mnohem lepší programy. Aby s nimi krok udržel, musel by si začít dělat legraci přímo z komunistické strany. A to pochopitelně nešlo – popřelo by to samotný smysl policejní estrády.
Za patnáct let existence sice USMV odehrál tisíce představení pro miliony diváků, ale dnes si ho nikdo nepamatuje. Ukázalo se, že ani neomezené zdroje mocného ministerstva nedokážou vyrobit „státní kulturu“, která by dlouhodobě přežila bez nátlaku a povinných návštěv.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
ŠMIDRKAL Václav: „Fízlrevue“. Jak hrál, tančil a zpíval Umělecký soubor ministerstva vnitra. Paměť a dějiny 2010, č. 2. s. 44-58.
OPLUSTIL, Gustav: Za humorem cestou necestou. Praha 2009.
Jiří Bílek Jaroslav Láník Jan Šach: Československá armáda v prvním poválečném desetiletí. Praha 2006.
