Článek
Položte si vedle sebe dva mikroprocesory z konce sedmdesátých let. Na prvním uvidíte logo amerického gigantu Intel a označení 8080A. Na druhém nápis Tesla a kód MHB 8080A. Pod mikroskopem byste zjistili fascinující věc: jsou identické. Do posledního detailu.
Jak mohl podnik v Piešťanech, v době neprodyšně uzavřených hranic, vyrobit dokonalý klon technologie ze Silicon Valley? Odpověď nehledejte v genialitě socialistických vědců, ale pod zkratkou VTR. Vědecko-technická rozvědka byla neviditelnou páteří studené války.
Vpravo originální americký procesor Intel, vlevo jeho československý „bratříček“ z Tesly Piešťany. Díky průmyslové špionáži byly pod mikroskopem téměř nerozeznatelné.
Strategie Kremlu: Krádež místo vývoje
V době studené války chrlilo západní tržní hospodářství jednu inovaci za druhou. V sovětském bloku vládl model centrálního plánování, který určoval, co přesně se bude vyrábět. Potřeba inovací zde byla minimální, většina technologií byla zastaralá. V civilním sektoru to nikoho netrápilo, ale v případě armády to byl pro Moskvu velký červený vykřičník. Hrozilo, že imperialisté v čele s USA získají vojenskou převahu.
To Sovětský svaz nemohl připustit, proto v Kremlu padlo jasné rozhodnutí. Místo drahého a nejistého vlastního výzkumu budeme západní technologie krást a kopírovat. Je to rychlejší, a především neuvěřitelně levné.
Mozek operace: Vojensko-průmyslová komise
Hlavním mozkem této gigantické loupežné operace byla Vojensko-průmyslová komise (VPK) při předsednictvu Rady ministrů SSSR. Vznikla v 50. letech 20. století a měla koordinovat požadavky sovětského vedení a zbrojařských a průmyslových firem. Výsledkem byly „nákupní seznamy“ – tisíce technologií, které sovětská armáda nutně potřebovala.
VPK nepracovala nahodile. Měla jasný program, v němž diktovali podmínky generálové letectva, výrobci raket a jaderní inženýři. Jejich požadavky měly absolutní prioritu. Cíl byl jasný: sehnat na Západě unikátní vojenská zařízení, plány nebo rovnou hotové vzorky.
Senátní palác v Moskevském Kremlu. Zde sídlila Vojensko-průmyslová komise (VPK), která řídila vědecko-technickou špionáž sovětského bloku na Západě.
Získané dokumenty šetřily Sovětskému svazu peníze i lidské zdroje. Jen dokumentace k americké stíhačce F-18 ušetřila leteckému a radarovému průmyslu v 80. letech celých pět let vlastního výzkumu a 35 milionů rublů! (Podle úředně stanoveného kurzu to bylo asi 385 miliónů Kčs). Navíc posloužila jako stimul pro sovětský výzkumný projekt, jehož výsledkem byly úplně nové střely vzduch-vzduch naváděné radarem.
45 kg tajných materiálů
Velkého úspěchu ve vojenské špionáži na Západě dosáhla polská rozvědka. Dokázala si smluvně zavázat Jamese Harpera, který pracoval pod krycím jménem „JIMMY“. Ten se dostával k tajným informacím systému protiraketové obrany americké armády díky své milence Ruby Schuler.
Ta pracovala jako sekretářka ve firmě Systems Control. V červnu 1980 „JIMMY“ předal Polákům 45 kg tajných materiálů. Z Moskvy okamžitě vyletělo 20 sovětských expertů. Předané dokumenty vyhodnotili a označili je za velmi cenné. Agent si přišel na 100 000 dolarů.
Zamilovaný pár pracoval velmi jednoduše. Ruby každý večer vybrala z trezoru tajné dokumenty a přinesla je k sobě domů. Tam je společně s Harperem okopírovali a ráno je sekretářka vrátila zpět do trezoru. Posledních 20 dokumentů dodal Harper v prosinci 1980. A byl to extra úlovek. Dohromady za ně inkasoval 120 000 dolarů!
FBI ho zatkla až v roce 1983 na základě informací přeběhlíka z polského generálního štábu. Dostal doživotí. Jeho milenka zemřela za podivných okolností ještě před procesem.
Špioni KGB v oblecích
VPK řídila i program obchodní diverze, který měl za úkol ilegálně získávat výrobní stroje a linky, na které Západ uvalil přísné embargo.
Největší zájem měli Sověti o počítače a veškerou elektroniku s nimi spojenou. Jak to fungovalo? Falešné licence. Fiktivní firmy. Smyšlení příjemci. Na Západě se vždycky našel někdo, kdo si chtěl vydělat.
Velmi oblíbenou a relativně bezpečnou metodou sovětské obchodní diverze byl smluvní nebo burzovní překupník. Takový člověk pracoval za předem dohodnutý poplatek. Sověti si na těchto lidech nejvíce cenili toho, že dodávali domluvené zboží včas, za dohodnutou cenu a bez komplikací.
Jako nákupčí pracovali často přímo důstojníci sovětské rozvědky, kteří v západních státech oficiálně působili jako zaměstnanci ministerstva zahraničního obchodu.
Západní Německo: Ráj pro „nakupující“ z Východu
Jedním z nejznámějších sovětských nájemních obchodníků byl západoněmecký občan Richard Mueller. Ten vlastnil síť více než 75 firem po celém světě a pro sovětský blok dodal v letech 1978-1983 počítače a mikroelektroniku v hodnotě 10 milionů dolarů. Nevyšel mu až pokus s dodáním špičkových počítačů VAX, které nakupoval přes nastrčené firmy. Byly zabaveny, když už byly na cestě do SSSR.
Velké komplikace způsobili Američané východnímu bloku v roce 1980, když uvalili embargo na čistý křemík. Ten byl stěžejní pro výrobu čipů. Sovětské řešení? Ilegální nákupy. Díky tomu mohli sovětští inženýři v roce 1984 představit světu počítač AGAT-9. Později se ukázalo, že to byla špatná kopie amerického Applu II z roku 1977.
„Zázrak“ socialistické vědy - sovětský počítač Agat-9. Ve skutečnosti šlo o nedokonalou kopii amerického počítače Apple II, postavenou na součástkách propašovaných přes nastrčené firmy.
Na poli počítačové špionáže sklízela velké úspěchy východoněmecká rozvědka. Ta měla v západoněmecké pobočce firmy Texas Instruments spolupracovníka inženýra Kolera. Spolupracoval s ní v druhé polovině 80. let. Soustředil se na počítačové mikročipy. Informace od něj musely být mimořádně zajímavé, protože za ně vyinkasoval celkem 685 700 dolarů. Odhalený byl až po konci studené války v roce 1994.
Absurdních rozměrů měla dosáhnout infiltrace pobočky americké IBM v západním Německu. Východoněmecká rozvědka z ní údajně dokázala získávat tolik materiálu, že se z východoněmeckého výrobce elektroniky ROBOTRON stala její nelegální dceřiná společnost.
Češi pracovali pod dohledem sovětských poradců
Sběr západních vědecko-technických informací a vzorků v Československu koordinovala I. správa Ministerstva vnitra. Shromažďovala všechny získané informace, vyhodnocovala je a koordinovala jejich zasílání do československých firem i do ostatních firem v rámci sovětského bloku.
Hlavní slovo měla ovšem sovětská rozvědka. Její poradci přímo úkolovali naše rozvědčíky a postarali se o podpis dohod, v kterých byla zakotvená vzájemná výměna z vědecko-technické špionáže.
Pracovat se mělo v duchu sovětského modelu. Pracovníci rozvědky se měli nejprve sejít s odborníky z jednotlivých oborů. Ti jim měli předat svou „objednávku“. Vyloučila se tím možnost, že se budou získávat informace, které jsou už známé.
Americká CIA ve svých analýzách přiznávala, že Čechoslováci jsou nebezpeční protivníci. Důvod byl prostý: uměli splynout s davem. Zatímco důstojník KGB působil v Londýně či New Yorku často křečovitě a nápadně, Čechoslovák se v západním prostředí pohyboval přirozeně – jako vzdělaný expert nebo seriózní obchodník.
Vědci ve službách rozvědky
Ke špionáži na Západě využívala československá rozvědka i „zájmové osoby“. Jen v 80. letech jich měla ve svém evidenčním systému SEZO přes 3 300. Byli to akademici, výzkumníci a odborníci z průmyslu. Podobnou síť odborníků z rozličných vědeckých a průmyslových odvětví si budovala i v průmyslově vyspělých zemích západní Evropy, v Izraeli, Kanadě a USA.
Tato neviditelná armáda byla posílána na významné mezinárodní konference a veletrhy. Tam měli navazovat kontakty a zkoušet nenápadně vytěžovat kolegy.
Příkladem správného vytěžení veletrhu může být „masový nábor“, o který se na ženevském TELECOMU v roce 1975 pokusily desítky sovětských rozvědčíků. Vystupovali jako pracovníci Akademie věd a Ministerstva zahraničního obchodu. Existuje svědectví, že jeden z nich podal mimořádný výkon. Nového spolupracovníka naverboval za pouhých sedm minut. Zřejmě rozhodla částka, kterou mu Sověti za jeho zařízení nabídli – 120 000 dolarů.
Profesor „Chudák“ a 30 000 dokumentů NATO
Jedním z největších úlovků československé rozvědky byl sudetský Němec profesor Kurt Sitte, jaderný fyzik, který v 50. letech pracoval v Izraeli. V archivech StB ho najdete pod krycím jménem „CHUDÁK“. Sitte měl přístup k informacím o startu prvního izraelského jaderného reaktoru a jeho řídicím orgánem byl československý rozvědčík Viliam Ciklamini, který se po převratu v roce 1989 stal I. náměstkem ministra vnitra.
Kurt Sitte (1910-1993) alias „CHUDÁK“. Pro Západ uznávaný vědec. Pro naši rozvědku cenný zdroj informací o izraelském jaderném programu.
Ve spolupráci s maďarskou rozvědkou československá rozvědka vytěžovala důležité informace v síti Clyda Lee Conrada, amerického seržanta v Německu. Ten pod krycím jménem „MESON“dodal na Východ neuvěřitelných 30 000 dokumentů NATO, včetně strategických plánů a informací o vesmírných programech. Conrad za svou zradu dostal u německého soudu doživotí, což byl nejvyšší trest za špionáž od konce války.
Když Západ kontroloval, co jsme ukradli
Existovaly dokonce i případy, kdy si rozvědky západních států chtěly ověřit, zda se ve východním bloku nevyrábí něco na základě ukradených západních technologií. Jedna finská firma tak koupila československý počítač SM–52/12, který byl u nás považovaný za špičku.
Zakoupené zboží okamžitě směřovalo do západního Německa. V tomto případě se podezření potvrdilo. Naše kontrarozvědka interně přiznala, že „československý“ počítač ze Žiliny byl ve skutečnosti kopií amerického systému VAX od firmy DEC.
Kradlo se ve velkém, ale nestačilo to
„Získávání“ technologií umožnilo Východu snížit náskok Západu, ale nikdy ho zcela nesmazal.
Československá stopa v této historii je však fascinující. Země, která měla problémy se zásobováním základním zbožím, dokázala díky své rozvědce vyrábět kopie nejmodernějších světových procesorů.
Dnes už málokdo ví, že o vítězství ve studené válce se nerozhodovalo jen ve vojenských štábech, ale i v laboratořích, na veletrzích a v kancelářích obchodníků jako Richard Mueller.
Zdroje:
RENDEK, Peter: K problematike vedecko‑technickej špionáže sovietskeho bloku. Americká správa o sovietskom programe nadobúdania západných technológií vojenského významu, september 1985. Pamäť národa, 2006, roč. 3, č. 1, s. 36–56.
Jaroslav Kmenta: ČSSR ve velkém kradla technologie ze Západu, od pneumatik po jogurty.
MICHAL MIKLOVIČ: Reorganizácia rozviedky v roku 1969. Paměť a dějiny 2012, č. 3, s. 91-98.
