Článek
V brněnské čtvrti Pisárky, kde sídlí jedna z nejdůležitějších meteorologických stanic, panovala na počátku ledna 1902 atmosféra spíše dubnová než lednová. Data, která zapisovali tamní pozorovatelé, byla alarmující. Průměrná teplota v prosinci 1901 neklesla pod nulu, ale držela se v plusových hodnotách. Od začátku pravidelného měření v roce 1890 Brno takovou anomálii nezažilo. Pro běžného občana to bylo počasí pro příjemnou procházku, pro brněnské sládky to ale byl začátek katastrofy. Chyběla jim totiž důležitá surovina pro jejich podnikání: led z řeky Svratky.
Stejná situace byla i na řece Moravě. Kroměřížský sládek Malát si zapsal, že její hladina nebyla potažena ani „nejmenším povláčkem ledu“. V Praze na Vltavě byla jen slabá vrstva ledu, příliš tenká na to, aby ji bylo možné vyřezat do pevných bloků potřebných pro chlazení piva.
V ledárnách se proháněl jen průvan
V této době byl led pro pivovary životně důležitý. Bez něj nebylo možné udržet nízkou teplotu v ležáckých sklepích a spilkách, což vedlo k riziku, že bakterie zničí celou várku mladiny. Navíc každý pivovar se smluvně zavázal, že do hospod se svým pivem bude bezplatně dodávat led.
Za normálních okolností fungovaly jako „ledové banky“ obří ledárny. Například v brněnském Jundrově stály monumentální dřevěné stavby s dvojitými stěnami vysypanými pilinami, které připomínaly katedrály průmyslového věku. Největší z nich pojmula neuvěřitelných 5000 tun zmrzlého ledu z řeky Svratky. V lednu 1902 však v těchto halách nebylo nic než vlhký průvan.
Nedostatek ledu okamžitě proměnil tuto běžnou surovinu v luxusní zboží. Zatímco v běžných letech stálo 100 kilo ledu 16 až 30 haléřů, v krizovém roce cena vyletěla na 50 haléřů, a na mnoha místech ještě mnohem výš.
Vlaky z Alp i Tater zachraňují pivo
Když místní zdroje selhaly, rozjela se nevídaná logistická operace. Led se stal komoditou křižující celou habsburskou monarchii. Železnice pivo zachraňovala, ale za extrémní cenu. Do Prahy a Žatce proudily celé vlaky s ledem z podhůří českých hor. V Praze se cena za jediný vagon ledu vyšplhala na závratných 100 korun. Starobrněnský pivovar musel tehdy narychlo přivézt asi 2 000 vagónů ledu, což ho stálo astronomických 200 000 korun.
Situace v jiných částech monarchie byla ještě dramatičtější. V Uhersku byl nedostatek ledu natolik kritický, že se musel dovážet vlaky až z rakouských Korutan nebo z Tater. Existovaly i pokusy dopravit led do pivovarů těžkými sedláckými povozy, ale cesty byly kvůli oblevám ve velmi špatném stavu a pro tak těžký náklad se staly neprůjezdnými.
Prozíravý brněnský sládek
Zatímco většina pivovarníků čelila logistické noční můře a platila horentní sumy za vlaky, našlo se několik předvídavých podnikatelů, kteří se dokázali proti výkyvům počasí dopředu pojistit. Ukázkovým příkladem byl Julius Brauner v Brně. Tento nájemce pivovaru na Pekařské ulici, který ze svého podniku vybudoval třetí největší pivovar ve městě, totiž odmítl ponechat svůj byznys náhodě.
Nechtěl se spoléhat pouze na vrtkavou přírodu na velkých řekách, a tak si už dříve smluvně zajistil rybníky na nedalekém Blanensku. Tyto vodní plochy ležely ve vyšších nadmořských výškách a zamrzaly mnohem spolehlivěji než řeky v nížinách. Důmyslná „ledová pojistka“ tak Braunerovi zajistila přísun suroviny i v době, kdy koryta řek zůstávala beznadějně tekutá a jeho konkurence musela led draze nakupovat od spekulantů.
Nasolený sníh jako poslední záchrana
Nedostatek ledu nutil sládky k zoufalým experimentům. V mnoha pivovarech se místo ledových kvádrů do lednic navážel obyčejný sníh. Dělníci ho museli v lednicích tlouct a prosypávat solí, aby směs déle udržela chlad.
Byla to nejtěžší práce v pivovaru. Zaměstnanci nosili putny s těžkým, mokrým sněhem na zádech a po žebřících lezli ke kvasným kádím. Vlhkost v pivovarských sklepích rostla, což podporovalo plísně, ale sládci neměli na výběr. Buď sůl a sníh, nebo zkažená várka.
Technologický zlom a konec ledáren
Kalamita roku 1902 se stala hlavním impulsem pro technologickou revoluci. Spoléhat na přírodu se v průmyslovém měřítku ukázalo jako příliš riskantní. V Brně na situaci okamžitě reagovala pivovarská společnost Moravia, která v onom roce instalovala chladicí stroje schopné vyrobit dva až tři vagóny vlastního umělého ledu denně.
Chladicí kompresor systému Linde z roku 1899 z bavorského pivovaru Aldersbach. Vývoj těchto strojů platili bohatí pivovarníci v 19. století, kteří už tehdy hledali způsob, jak uvařit dobrý ležák i v parném létě.
Investice do Lindeho čpavkových kompresorů sice stála obrovských 137 000 korun, ale když si sládci spočítali, že je to méně peněz, než kolik utratili za záchranné vlaky s přírodním ledem za jedinou zimu, nebylo o čem pochybovat. Rok 1902 tak zůstává v historii jako okamžik, kdy pivovarnictví v českých zemích definitivně vykročilo na cestu k moderním technologiím a přestalo být rukojmím nestálého zimního počasí.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
VRÁNA, Filip: Historie brněnského pivovarnictví od druhé poloviny 19. století do současnosti. Brno 2021. Masarykova univerzita. Rigorózní práce.
VRÁNA, Filip: Ledování v Brně – historie jundrovských ledáren – část 1: od založení ledáren do roku 1918. In: Kvasný průmysl 60/2014, č.7-8, s. 198-202.
BRÁZDIL Rudolf. et al.: History of Weather and Climate in the Czech Lands IX: Temperature and Precipitation Fluctuations in the Czech Lands During the Instrumental Period. Masarykova univerzita. Brno 2012.
DRLÍKOVÁ, Johana: Voda v Brně: Cesty životadárné tekutiny od založení města do dnešní doby. Brno 2019. Masarykova univerzita. Magisterská diplomová práce.
