Megalomanský nápad československých inženýrů: Po suchu v roce 1947 chtěli spoutat řeky

V září roku 1947 nabízela řeka Sázava smutný pohled. Místo dravého proudu zbyla v korytě jen hromada kamení a několik stojatých tůní. Celé Československo se dusilo v nejhorším suchu moderní historie. Pro skupinu expertů, kterým dnes říkáme „hydrokraté“, však tato přírodní katastrofa nepředstavovala jen pohromu.

Byla to pro ně životní šance. Tato síť inženýrů a vědců, tvořící uzavřený kroužek spřízněných duší, desítky let snila o tom, že českou krajinu promění v jeden obří, dokonale seřízený „vodní stroj“. Sucho roku 1947 jim dodalo to nejdůležitější: nezpochybnitelný argument pro politiky i veřejnost, že vodu je nutné totálně ovládnout.

Vize ovládnutí českých vod nevznikla v hlavách komunistických plánovačů. Už v roce 1916 ji jasně zformoval profesor Antonín Klír. Navrhl proměnit řeku v „organický stroj“: přehrady na horních tocích by fungovaly jako baterie na energii a regulovaná koryta jako průmyslová infrastruktura.

Klírovy sny o „vyloučení záplav“ a „pokrytí spotřeby energie jen vodou“ však v demokratické první republice narážely na odpor. Zemědělci a průmyslníci se přeli o vodní práva a stát neměl na gigantické stavby peníze. Inženýři si uvědomili, že k prosazení své „mise“ potřebují dvě věci: autoritativní režim a stále se opakující hrozbu.

První ochutnávku moci zažili hydrokraté paradoxně za protektorátu. Tehdejší šéf vodohospodářů Josef Bartovský dokázal pod dohledem německých okupačních orgánů sjednotit roztříštěnou agendu a legislativu. Právě tehdy poprvé zaznělo varování, které se stalo mantrou: „Dnes již není pochyby o tom, že vody je nedostatek“.

Skutečný zlom však přineslo až spalující léto 1947. Jaroslav Bulíček ze Státního ústavu hydrologického dostal za úkol vypracovat vodohospodářský plán pro novou republiku. Zvolil revoluční model. Místo toho, aby se ptal, kolik vody lidé chtějí, začal od konce: nejdříve chtěl spočítat, kolik vody nám příroda vůbec dává.

Tento proces „inventarizace zdrojů“ trval několik let. Hydrokraté těžili z mravenčí práce předchozí generace hydrologů, která od roku 1919 mapovala srážky a odtoky ve všech hlavních povodích. Konečná kalkulace byla fascinující: spočítali, že na území státu v průměrném roce dopadne 92 miliard metrů krychlových srážek.

Z této masy vody však hydrokraté po odečtení výparu a spotřeby rostlin vyčlenili 28 miliard kubíků povrchového odtoku. To byla voda, kterou považovali za „svou“ – za surovinu k ovládnutí.

Během „vodní inventury“ se inženýrům do rukou dostal nečekaný dar: sovětský „Stalinský plán přeměny přírody“. Ten vznikl v roce 1948 a sovětští komunisté ho postavili na teorii, že dřívější „kapitalistický“ přístup k přírodě byl ze své podstaty kořistnický, neplánovitý a chaotický. Nový komunistický přístup měl napravit údajné „škody způsobené kapitalismem“ a zajistit stabilitu zemědělství i průmyslu. Plán byl okamžitě adoptován v Československu. Naši komunisté v něm viděli možnost, jak ukázat svou sílu skrze tzv. velké stavby komunismu, mezi které měla patřit například i Vltavská kaskáda.

Zrodila se dokonalá, leč pokrytecká symbióza. Strana potřebovala hmatatelné propagandistické úspěchy, inženýři toužili po neomezeném rozpočtu pro své betonové giganty. Hydrokraté tak plán s nadšením přijali, ale vnímali ho jen jako radikální verzi své vlastní mise.

Zajímavé ale je, co z původního plánu vodohospodáři ignorovali. Plán totiž počítal i s „biologickou bitvou“ – výsadbou větrolamů, lesních pásů a obnovou rybníků, což prosazovali biologové ovlivnění sovětskou biologickou doktrínou. Inženýry však dřevo a hlína nezajímaly. Chtěli ocel a beton. Ideologické krytí tak využili jen k tomu, aby prosadili svou technokratickou vizi a biologické metody ignorovali.

V lednu 1954 dostal tento megalomanský inženýrský sen finální, na papíře posvěcenou podobu. Státní vodohospodářský plán předložil národu fascinující a chladnou kalkulaci: výstavbu neuvěřitelných 277 nových údolních nádrží.

Cíl byl jasný: uvěznit celou jednu třetinu veškerého ročního odtoku vody v zemi za betonové zdi a mít nad každým jejím metrem krychlovým dokonalou kontrolu. Investice do vodních staveb v této době vystřelily o neuvěřitelných 700 procent. Přehrady jako Slapy (budované 1949–1955) či Orlík (zahájený 1954) byly prezentovány jako symboly socialismu, ale ve skutečnosti šlo o desítky let staré inženýrské sny.

Aby dokázali tak obří plán skutečně řídit, potřebovali hydrokraté nástroj se stejně obřími pravomocemi. Téhož roku proto vznikla Ústřední správa vodního hospodářství v čele s Čestmírem Štollem. Tento úřad kontroloval v zásadě celý koloběh vody v zemi – od výzkumu a plánování až po samotný provoz přehrad. Absolutní moc tohoto úřadu stvrdil nový zákon o vodním hospodářství z roku 1955. Ten provedl takzvané „zveřejnění“ všech vod. To v praxi znamenalo, že žádná voda v republice již nebyla soukromá.

Pod Štollův úřad spadaly i obří projekční kanceláře. Tisíce výzkumníků, laborantů a projektantů v nich pracovaly na jediném zadání: přetvořit vodu v efektivní stroj. Jejich cílem bylo dosáhnout tzv. úplného vyrovnání vodnosti – zjednodušeně řečeno, chtěli řeky zbavit jejich přirozených výkyvů. Voda neměla téct v rytmu přírody, ale přesně podle potřeb socialistického průmyslu.

Klíčovým prvkem v tomto plánu byly vodní elektrárny, které měly hlavně pokrýt obrovský hlad průmyslu po elektřině. Původní sliby, že voda bude sloužit hlavně pro zásobování obyvatel, musely ustoupit budovatelskému tempu první komunistické pětiletky.

Příroda však technokratickému diktátu vzdorovala. Zatímco inženýři oslavovali centrálně řízenou „výrobu vody“, zapomněli na její čistotu. Přehrady sice vodu zadržely, ale neuměly ji vyčistit od průmyslových splašků. Znečištění se na přelomu 50. a 60. let stalo pro systém neřešitelným problémem.

K ekologickému fiasku se navíc přidal tvrdý ekonomický náraz. V roce 1956 musel stát zastavit 249 rozestavěných vodních staveb, protože rozpočet jednoduše neunesl gigantické náklady na současné budování všech „staveb socialismu“. Ústřední správa vodního hospodářství jako nezávislý „stát ve státě“ tím fakticky zanikla. Během pár let se z ní stal jen obyčejný odbor schovaný pod křídly jiných ministerstev.

Hydrokraté sice ztratili svou politickou a institucionální všemocnost, ale nad řekami si v tichosti uchovali vliv skrze technickou sféru. Je to krásně vidět na manipulačním řádu našich přehrad, které jsou stále ozvěnou éry, kdy inženýři věřili, že déšť lze přepočítat do tabulek a podřídit zákonům oceli a betonu. Dodnes tak žijeme v krajině, kde o vodě stále rozhodují tabulky, ocel a beton – a nikoliv příroda.

Letošní sucho ukazuje, že „bitva o vodu“ u nás ještě neskončila. Opět sílí hlasy po nových přehradách, které mají zajistit dostatečnou zásobu vody. Je otázkou, zda si dnešní zastánci přehrad uvědomují, jak podobný příběh už tahle země jednou zažila.

JANÁČ Jiří: Hydrokraté a česká vodohospodářská mise ve dvacátém století (1930-1960). Soudobé dějiny 2017 (vol.24), č. 1-2, s. 19-53.

BRÁZDIL, Rudolf a kol.: The Central European drought of 1947: causes and consequences, with particular reference to the Czech Lands. Climate Research, 2016, roč. 70, s. 161–178.

GORENČÍK, Jan: Slapská přehrada - asociálnost jedné velké stavby socialismu. In: K  novověkým sociálním dějinám českých zemí. Díl 4. Zvraty a převraty. 1939-1992 / Praha : Karolinum, 2001 s. 70-106.

PLECHÁČ, Václav: Vodní hospodářství na území České Republiky, jeho vývoj a možné perspektivy. Praha 1999.