Článek
V neděli 3. listopadu 1918 skončila ve valašské vesnici Francova Lhota bohoslužba za zdar nového státu. Lidé vyšli před kostel, ale místo poklidného návratu k obědu začala revoluční vřava. „Musíme se vypořádat s tím naším prašivým židem,“ zaznělo podle dobových záznamů z davu na adresu místního hostinského.
Lidé ho vinili, že je během války okrádal přemrštěnými cenami. Dav se dal do pohybu, vyplenil hostinec, pozabíjel drůbež, uvařil si ji přímo v šenku a provolával slávu republice. Pro část lidí se svoboda nestala symbolem demokracie, ale příležitostí vyřídit si účty a rabovat bez obavy z okamžitého trestu.
Pětinásobný nárůst kriminality
Tento incident nebyl ojedinělý. Nově vzniklé Československo čelilo v prvních letech brutální vlně kriminality. Oproti posledním předválečným rokům soudy řešily v roce 1921 pětkrát více případů. Jen statistika majetkových deliktů byla děsivá: počet krádeží a zpronevěr vyletěl o více než 400 %. Svou roli hrály hospodářské problémy, nedostatek potravin, návrat statisíců vojáků z fronty i oslabená státní moc.
Státní autorita se hroutila v přímém přenosu. V Praze operovala dělnická organizace označovaná jako „Černá ruka“, která svévolně zabírala prázdné luxusní byty boháčů a nastěhovávala do nich lidi bez domova. Zahraniční tisk o našem hlavním městě s úšklebkem psal, že zde „síla je právem“. Lidé si pod pojmem republika představovali stav, kde neexistují zákony a vyhrává ten, kdo má silnější pěsti. Když se dva rváči v hospodě pořádně servali, pamětníci s úsměvem říkali: „To vám byla republika!“.
Lidové soudy a makety šibenic
Největší hněv lidu se soustředil na takzvané keťasy. Toto pojmenování vzniklo z německého slova Kettenhandel (řetězový obchod) a označovalo lichváře a překupníky, kteří bohatli na poválečném nedostatku potravin. V květnu 1919 zachvátila zemi vlna organizovaných lidových soudů. Rozzuřený dav dělníků vláčel údajné lichváře na náměstí, kde už čekaly improvizované šibenice. Nešlo o skutečné popravy, ale o veřejné ponižování. Oběti musely pod oprátkou odprosit, slíbit snížení cen a snášet fackování nebo tahání za uši.
Někdy těmto „pouličním procesům“ nečinně přihlíželi i četníci nebo legionáři. Stát byl příliš slabý, než aby proti rozvášněnému davu zasáhl – a bezpečnostní složky se v řadě případů obávaly, že se stanou terčem jeho hněvu. Tato tolerance k násilí však byla časovanou bombou. Pokud by stát nezačal konat, hrozilo, že se právní řád definitivně rozplyne v chaosu.
V chaotických měsících po vzniku republiky sokolové hlídali nádraží, sklady potravin i veřejný pořádek – často jako jediná organizovaná síla v ulicích. Stát jim byl za to vděčný, ale jejich pravomoci nikdy nebyly jasně vymezeny zákonem.
Republika s paragrafy z dob císaře pána
Zajímavé bylo, že ačkoliv se Československo tvářilo jako moderní demokracie, soudilo se podle starých rakouských zákonů. Revoluční nadšení sice svrhlo císaře, ale paragrafy zůstaly. Až do roku 1928 byl například v platnosti nechvalně známý „výpraskový patent“ – úřední předpis z dob rakouského absolutismu, který policii umožňoval trestat tuláky či drobné výtržníky fyzickým bitím. Lidé se oprávněně bouřili, že je v moderní demokracii soudí zákony podepsané ještě císařem Františkem Josefem I. před více než šedesáti lety.
Reforma trestního práva, která měla přinést moderní „české zákony“, se zasekla v půli cesty. Politici se sice shodli, že staré rakouské normy jsou anachronismus, ale jejich kompletní nahrazení bylo příliš drahé a administrativně náročné. Stát se tak raději soustředil na dílčí „záplaty“ –například zřízení speciálních lichevních soudů, kde vedle profesionálních soudců zasedali i zástupci dělníků a rolníků. Nešlo jen o gesto, stát se tím vědomě snažil přenést hněv rozvášněných lidí z náměstí do soudní síně a nahradit svévolné lynčování legálním procesem.
Masarykova sázka na odpuštění
V této kritické situaci vsadil prezident Tomáš Garrigue Masaryk na nečekanou kartu: politiku odpuštění. Mezi lety 1918 a 1922 vyhlásil neuvěřitelných jedenáct civilních a šest vojenských amnestií. Jedním rozhodnutím byly tisícům lidí prominuty tresty nebo zastaveno trestní stíhání. Proč to dělal? Důvody byly ryze pragmatické. Věznice byly beznadějně přeplněné a justice se pod náporem tisíců případů hroutila.
Prezident chtěl také zabránit tomu, aby v nové republice vznikla obrovská skupina trvale stigmatizovaných lidí. Mnozí se dopustili zločinů poprvé v životě, prostě proto, že měli hlad nebo podlehli davové psychóze.
Jenže to nestačilo. Soudy byly stále tak zavalené, že se lidé snažili zdlouhavé procesy obejít a psali prezidentovi tisíce žádostí o individuální milost. Jen v roce 1922 jich úředníci na Hradě obdrželi jedenáct set. V dalším roce toto číslo stouplo o další stovky, až si sama prezidentská kancelář musela u ministra spravedlnosti stěžovat a žádat vysvětlení, proč je žádostí tolik.
Výstřel, který ukončil toleranci
Éra „revoluční tolerance“ a nekonečných amnestií skončila tragicky. Dne 5. ledna 1923 vystřelil teprve devatenáctiletý anarchokomunista Josef Šoupal na ministra financí Aloise Rašína. Rašín zraněním podlehl po více než šesti týdnech a zesílily hlasy požadující tvrdší postup státu. Stát reagoval okamžitě. V reakci na atentát byl v březnu 1923 přijat Zákon na ochranu republiky, který zavedl přísné tresty za politické delikty a ohrožování bezpečnosti.
Tím se uzavřela jedna kapitola. Masarykovy amnestie mohou působit jako projev slabosti. Ve skutečnosti však představovaly jeden z nástrojů, jimiž se mladý stát snažil zvládnout mimořádnou poválečnou situaci. Ulevily přetížené justici a nabídly nový začátek lidem, kteří se dopustili méně závažných trestných činů. Československo nakonec prošlo bouřlivými prvními lety bez občanské války či rozsáhlého revolučního násilí, které zasáhlo některé okolní státy.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
ŠMIDRKAL, Václav: Fyzické násilí, státní autorita a trestní právo v českých zemích 1918-1923. Český časopis historický Roč. 114, č. 1 (2016), s. 89-115.
FRANKL Michal - SZABÓ Miloslav: Budování státu bez antisemitizmu: Násilí, diskurz loajality a vznik Československa. Praha 2015.
FRANCEK Vladimír: Velké dějiny zemí Koruny české, Tematická řada, Zločinnost a bezpráví. Praha a Litomyšl 2011.
KÁRNÍK Zdeněk: České země v éře první republiky (1918–1938). Díl první: Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918–1929). Praha 2003.
