Článek
Vojenský areál v Michalovcích prořízl 13. prosince 1965 v půl šesté ráno ječivý zvuk sirény. Pro většinu mužstva místního útvaru to byl jen další nenáviděný cvičný poplach v mrazivém prosinci, vyžadující rychlý nástup a kontrolu výstroje. Pro vojíny Vladimíra Cagáška a Aloise Porteše však tento okamžik znamenal bod, z něhož nebylo návratu. Poměry v armádě je znechucovaly, proto se rozhodli uskutečnit svůj plán – útěk na Západ.
Výzbroj pro malou válku
Během nástupu na cvičný poplach si oba vojíni stejně jako ostatní převzali své samopaly vzor 58 – zbraně schopné vychrlit až 800 ran za minutu. Na rozdíl od spolubojovníků si ale ze skladu navíc odnesli neuvěřitelných 1 520 kusů ostré munice. Takové množství nábojů stačilo k naplnění více než 50 standardních zásobníků.
Místo aby se zařadili do formace k očekávanému nástupu, využili zmatek a všeobecný shon k tomu, aby nepozorovaně opustili kasárna. Obtěžkáni smrtící zátěží se vydali pěšky směrem k rakouským hranicím. Silničním kontrolám a nádražím se chtěli vyhnout, protože dva ozbrojenci v uniformách by okamžitě vzbudili podezření. Do Rakouska to však z východního Slovenska byly stovky kilometrů napříč republikou. S těžkým nákladem munice a v uniformách šlo o prakticky nereálný cíl.
Samopal vz. 58 vyráběla Česká zbrojovka Uherský Brod. Byl určený k ničení živé síly a lehce obrněných cílů. V české armádě byl používán do roku 2011.
Vražda na silnici u Pozdišovců
Velitelský sbor v Michalovcích si zmizení dvou ozbrojených mužů všiml velmi brzy. Do pronásledování se ve služebním voze okamžitě pustil major Marcel Volma, zkušený voják z povolání. Doprovázeli ho další dva vojáci.
K osudovému setkání došlo v 7:15 ráno na státní silnici u obce Pozdišovce, jen pár kilometrů od mateřského útvaru. Major Volma nechal vůz zastavit asi 25 metrů před prchajícími zběhy. Vyskočil z auta a s pistolí v ruce na oba mladíky namířil.
Reakce uprchlíků byla blesková a mrazivá. Strhli samopaly z ramen, natáhli závěry a spustili palbu v dávkách. Major Volma neměl šanci – jedna střela ho zasáhla přímo do hlavy a byl na místě mrtev. Další dávka zasáhla auto a těžce zranila vojína Šimka, rovněž do hlavy.
Past sklapla ve vlaku
Po zavraždění majora Volmy bylo v zemi po obou vojácích vyhlášeno celostátní pátrání. Uprchlíkům došlo, že pěšky k hranicím s Rakouskem nedojdou, a proto změnili plán. Chtěli se vlakem dostat do Kroměříže, kde měl Cagášek manželku a rodiče. Doufali, že tam najdou dočasný úkryt.
Jak přesně se zbavili zbraní a kde sehnali civilní oblečení, prameny podrobně nezaznamenaly. Jejich útěk skončil 16. prosince 1965 ve vlaku ve Spišské Nové Vsi, kde je poznala hlídka Sboru národní bezpečnosti (SNB).
Vražda, která se stala politickým procesem
V právním státě vyšetřuje vraždu policie. Případ Cagáška a Porteše však okamžitě převzala Vojenská kontrarozvědka (VKR), tedy vojenská složka Státní bezpečnosti. Její úkolem nebylo hledat pravdu, ale chránit komunistický režim. Bylo jasné, že politická orientace bude v případu od začátku nadřazena kriminálnímu pozadí. Proč?
Důvod byl jednoduchý. V roce 1966 byl pro vyšetřovatele StB jakýkoliv pokus o narušení nedotknutelnosti hranic mnohem vážnějším zločinem než vražda. Režim se rozhodl, že kriminální čin dvou vojáků využije k tomu, aby celé zemi ukázal, že útěk ze socialistického Československa je tou nejhorší možnou zradou. A pro vojáky socialistické armády to platilo dvojnásob.
Vyšetřovatel sbíral jen „správná“ fakta
Případ dostal na stůl kapitán Budínský. Ten postavil celou obžalobu na teorii, že od počátku se chtěli oba vojíni prostřílet na Západ. Vraždu majora Volmy v tomto kontextu chápal jako nezbytný čin, kterým si oba pachatelé odstranili z cesty překážku při útěku za hranice.
Během vyšetřování zcela pominul fakt, že výpovědi vojáků si přímo odporovaly. Cagášek tvrdil, že se na útěku domluvili 12. prosince v michalovské kavárně Park. Porteš naproti tomu vypovídal, že rozhodnutí o útěku za hranice padlo až po zastřelení majora Volmy. Z toho vyplývalo, že opuštění kasáren nemuselo být od začátku plánovanou dezercí. Tato nesrovnalost byla klíčová pro právníky: zpochybňovala celou konstrukci předem připravené „zrady vlasti“. Kapitánu Budínskému bortila jeho pracně vykonstruovanou obžalobu, proto ji jednoduše ignoroval.
Na základě zmanipulované obžaloby byli Cagášek a Porteš odsouzeni k trestu smrti.
Neudělení milosti jako politické gesto
Na politický charakter celé kauzy ukazuje i její závěr. Případ vyvolal obrovské emoce a tisíce lidí včetně řady intelektuálů doufalo v milost, neboť polovina 60. let byla obdobím politického tání. Tehdejší prezident Antonín Novotný však milost neudělil. Bylo to jasné politické gesto. Ukazovalo, že i v době uvolnění zůstává „zrada socialismu“ a ozbrojený odpor proti jeho složkám nepřípustným zločinem. A za ten byl možný jediný trest: oprátka.
Poslední oběti praktik z dob tuhého stalinismu
Oba vojáci byli popraveni 9. srpna 1966 ve věznici na Pankráci. Historik Ivo Pejčoch upozornil na zajímavou paralelu. Pokud považujeme za politický případ činnost skupiny bratří Mašínů, kteří při útěku na Západ zabili několik příslušníků SNB a StB, pak bychom stejnou logiku měli použít i u Cagáška a Porteše.
Pohled na věznici Pankrác v Praze. Místo, kde komunistický režim vykonával rozsudky smrti – i ty politicky motivované.
Ani oni nezabíjeli kvůli penězům nebo osobní pomstě. Jejich čin byl zoufalým a krvavým pokusem uniknout systému, který je znechucoval.
Cagášek a Porteš by s velkou pravděpodobností dostali trest smrti i od civilního soudu, protože spáchali vraždu. Hrůznost celého případu byla v tom, že komunistická justice ho nesoudila jako vraždu. Udělala z něj politický proces stejně, jako se to dělalo v dobách tuhého stalinismu za Gottwalda. V roce 1966!
Smrt majora Volmy tak posloužila komunistům jako výstraha všem, kteří by chtěli překročit hranice bez souhlasu režimu. Případ zároveň ukázal, že v komunistickém Československu byla často spravedlnost podřízena politickým zájmům režimu.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
POLNAR, Stanislav: Zběhnutí do ciziny příslušníků československé armády a jeho vyšetřování v letech 1948 až 1989. In: Právněhistorické studie / Praha : Karolinum Sv. 46/1, (2016), s. 110-143.
PEJČOCH, Ivo: Vojáci na železné oponě. Vojáci, padlí při pokusu o přechod státní hranice, příslušníci Pohraniční stráže, usmrceni uprchlíky a dezertéři přes železnou oponu 1948–1989. Praha 2012.
PEJČOCH, Ivo: Vojáci na popravišti. Vojenské osobnosti, popravené v Československu z politických nebo kriminálních důvodů v období 1945–1985. Cheb 2011.
