Článek
Malý hrad na skalnatém ostrohu, pár desítek obránců a proti nim tisíce vojáků. Čtyři měsíce se nic nedělo – a pak bleskový konec. Historici z toho vyvodili, že obléhání Sionu bylo jen předstírané. Archeologický výzkum z roku 2011 ukazuje, že se mýlili.
Poslední bašta rebelů
V roce 1437 se nad českou krajinou vznášel prach dohasínajících husitských válek. Bitva u Lipan zlomila moc polních vojsk, ale radikální duch kalicha stále přežíval v několika málo pevnostech.
Tou poslední a nejvzpurnější se stal hrad Sion u Kutné Hory, sídlo Jana Roháče z Dubé. Poloha na ostrohu nad říčkou Vrchlicí poskytovala hradu přirozenou ochranu – ze tří stran jej chránily prudké skalnaté srázy.
Byla tu ale jedna zásadní slabina: hrad neměl vlastní studnu. Posádka musela nosit vodu z údolí, kde cestu k řece chránil rybník s přibližně čtyři metry vysokou hrází. Pokud by útočníci tuto cestu přeťali, obránci by byli ztraceni.
Císař Zikmund považoval Roháče za pouhého „nebezpečného škůdce“ a lapku, který se odmítal podvolit nové moci. Přikázal proto, aby Sion oblehla zemská hotovost pod vedením kališnického hejtmana a nejvyššího hofmistra Království českého Hynce Ptáčka z Pirkštejna.
Jenže obléhání, které začalo na konci dubna, se vleklo až do září. Proč se tak zkušený velitel jako Ptáček nedokázal vypořádat s hrstkou obránců dříve?
První výzkum: Archeoložka Janská udělala osudovou chybu
Italský humanista Eneáš Silvio Piccolomini, pozdější papež, popsal dobývání Sionu jako dramatický válečný střet plný obřích obléhacích věží a tajných podkopů vedoucích až k hradbám. Podle něj útočníci vnikli do hradu v momentě, kdy Jan Roháč zrovna v klidu obědval.
Historici Piccolominiho líčení považovali za až příliš barvité a nevěřili mu. Pravdu se pokusila objasnit archeoložka Eva Janská. V 60. letech 20. prováděla na Sionu výzkum a na jeho základě přišla s provokativní teorií: obléhání bylo jen předstírané.
Na základě tehdejších nálezů munice usoudila, že bojů bylo málo a intenzita střelby neodpovídala čtyřměsíčnímu obléhání. Spekulovalo se o tom, že Hynce Ptáček útok záměrně zdržoval kvůli svým příbuzenským vazbám na Roháče.
Teorie Janské ovlivňovala české historiky několik desetiletí. O padesát let později se ji archeologové rozhodli prověřit. Tentokrát byli vyzbrojeni nejmodernější technikou – laserem pro skenování terénu (LiDAR) a detektory kovů. A chtěli zkoumat i místa, která tým Janské úplně pominul – předpolí hradu a okolní svahy.
Dnes je Sion u Kutné Hory (na snímku) jen tichou zříceninou v lese. Právě pod nánosy hlíny a jehličí ale archeologové s detektory kovů objevili stopy po masivním obléhacím městečku.
Jeden a půl kilometru okopů
A výsledky byly ohromující. Útočníci kolem Sionu vybudovali soustavu zemních opevnění o celkové délce přibližně 1,5 kilometru. Archeologové postupně objevili příkopy dostatečně hluboké na to, aby se v nich bezpečně pohyboval dospělý muž. Palebná postavení pro těžká děla. A hlavní ležení obléhatelů v poloze zvané „U Maxovny“. Kdo staví takovou infrastrukturu pro předstíraný boj?
V lesním porostu jsou tyto zemní práce dodnes patrné. Obléhatelé si u Sionu vybudovali doslova paralelní vojenské městečko.
Puškař Zelený a jeho střely
Průzkum potvrdil i jednu velmi zajímavou informaci z kronik, která ukazuje technologickou vyspělost husitských válečníků. Kroniky zmiňují v Roháčově družině jistého puškaře Zeleného. Bartošek z Drahonic ho popsal latinským titulem „optimo sagittario de pixidibus“ – nejlepší střelec z píšťal.
Archeologické nálezy dávají těmto slovům nečekanou váhu. Průzkum odhalil unikátní typ munice: projektily se železným jádrem zalitým v olověném plášti. Tato kompozitní munice 15. století spojovala výhody obou materiálů. Olověný plášť utěsnil hlaveň a zajistil rotaci, zatímco vnitřní železná tyčinka zvýšila průraznost při nárazu.
Sionské nálezy těchto střel patří k nejstarším v Evropě. Obránci hradu nebyli zoufalí rebelové – byli to špičkově vybavení specialisté.
Vyobrazení rané palné zbraně z dobového rukopisu (počátek 15. století). Puškaři na Sionu patřili ke skutečné elitě a svými inovativními kompozitními střelami dokázali zasypávat útočníky zničující a přesně mířenou palbou.
Kříže na střelách
Při zkoumání veškerého nalezeného střeliva narazili archeologové i na nečekaný detail. Našli tři olověné projektily, na kterých byl při odlévání vytvořen plastický kříž. Tyto střely nebyly deformované nárazem, což podle studie naznačuje, že je obléhatelé pravděpodobně ztratili ještě před výstřelem.
Proč si někdo dával práci se zdobením věci, která má být vzápětí zničena? Podle autorů studie měl kříž na střelách zřejmě symbolický význam – v očích tehdejších vojáků nešlo jen o kousek kovu, ale o vyjádření prosby o Boží přízeň. Válka u Sionu nebyla jen bojem o území. Byla to válka o správnou víru.
Kam mířilo nejvíce střel?
Archeologové došli k závěru, že projektily a hroty šípů se v okolí hradu nekupily náhodně. Jedna z největších koncentrací munice se našla u podkovovitého valu na hraně údolí, přímo naproti hradu. Právě z tohoto místa bylo možné hrad nejúčinněji ostřelovat.
Archeologové zde identifikovali postavení pro těžké zbraně, pravděpodobně dřevěné srubové bašty, které sloužily jako stabilní platformy pro děla.
Fakt, že právě na toto místo se snesl vějíř střel z hradu, dokazuje, že posádka se bránila velmi aktivně a cíleně se snažila umlčet dělostřelectvo útočníků. „O hrad byl nesporně sveden urputný boj,“ uzavírají archeologové.
Co nový výzkum jasně prokázal
Pravda o obléhání Sionu leží někde uprostřed mezi barvitou kronikou a skeptickými teoriemi minulého století. Rozhodně to nebylo neškodné divadlo. Byl to tvrdý vojenský střet, kde se používaly nejmodernější zbraně své doby – od precizně kalených šípů z kuší až po kompozitní střely do píšťal a hákovnic.
Čtyřměsíční trvání obléhání pravděpodobně nebylo způsobeno neochotou útočníků, ale vynikající obranou a technologickou připraveností posádky. Roháčovi muži věděli, co dělají, a jejich puškaři patřili k elitě. Sión padl až ve chvíli, kdy byla jeho obrana definitivně rozbita soustředěnou palbou z mnoha stran.
Zdroje:
Petr Koscelník – Jan Kypta – Jarmila Savková: Dobývání hradu Siónu roku 1437. Povrchový průzkum palebných postavení obléhatelů. Archeologické rozhledy LXV–2013, s. 574-598.
Tomáš Syrovátka: Největší omyl české historie? Jak probíhalo dobývání husitského hradu Sion?
Archeologické léto: detail akce Hrad Sion.
