Článek
V září 1914 nad řekou Drinou hřměla dělostřelba. Srbští dělostřelci se snažili zastavit už několikátý útok rakousko-uherské pěchoty. V čele jednoho z pluků útočil i třiačtyřicetiletý český důstojník František Schöbl, budoucí první československý generál. V kritické chvíli udělal něco, co charakterizovalo celý jeho život - šel svým vojákům příkladem, i když to znamenalo smrtelné riziko.
Syn revolucionáře míří do císařské armády
František Schöbl se narodil 6. června 1868 v Jindřichově Hradci do rodiny s vlasteneckými tradicemi. Jeho otec Eduard byl v revolučním roce 1848 členem pražské studentské legie. Účast v revoluci mu rakouské státní orgány nikdy nezapomněly. Pocítil to zejména v okamžiku, kdy se snažil získat místo na pražské univerzitě. Bylo mu jasně naznačeno, že se bude muset spokojit s místem profesora na vyšším gymnáziu v Jindřichově Hradci.
Syn František chtěl původně studovat medicínu, ale rodinný přítel (důstojník) jej přesvědčil, že vojenská dráha bude finančně výhodnější. V roce 1887 tak začal studovat Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Díky dobrým výsledkům mohl pokračovat ve studiu na elitní Válečné škole (Kriegsschule). František Schöbl měl výborné studijní výsledky, proto byl ihned po ukončeí studia zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Před vypuknutím první světové války sloužil u několika různých pluků a dosáhl hodnosti podplukovníka.
František Schöbl na snímku z roku 1918.
Hrdinství na srbské frontě
Když v srpnu 1914 vypukla první světová válka, velel František Schöbl jednomu z praporů 79. pěšího pluku na srbské frontě. Na počátku září se pluk účastnil krvavých bojů na řece Drině, kde se rakousko-uherská armáda pokoušela proniknout na srbské území. V průběhu bojů byl zraněn velitel pluku a František Schöbl byl jmenován velitelem celé jednotky.
Jeho pluk zde měl těžký úkol - překročit řeku a vybudovat na druhé straně předmostí. Dlouho se to nedařilo, protože srbští dělostřelci několik útoků utopili v krvavé lázni. Úspěch se dostavil až v polovině září a František Schöbl během něj zažil dramatické chvíle.
Osobně vedl svůj pluk do útoku. Nepřátelská dělostřelba byla tentokrát tak prudká, že pluk rozdělila na dvě části. S první menší skupinou dokázal František Schöbl řeku překročit a uchytit se před srbskými pozicemi. Větší část jeho mužstva ovšem nepřátelská dělostřelba zahnala zpět za řeku.
Co teď? Zkušený důstojník věděl, že bez podpory zbytku pluku dlouho nevydrží. Pokusil se dát signál vojákům za řekou, aby se k němu připojili, ale neustávající srbská palba jakoukoliv komunikaci znemožňovala.
Proto se podplukovník rozhodl, že svým vojákům půjde příkladem a přivede je sám! Vrhl se do řeky a pod nepřátelskou palbou plaval na druhou stranu. Kromě nepřátelských granátů musel bojovat i se silným proudem. Před utopením ho zachránilo hozené lano, kterým byl vytažen na břeh. Díky jeho statečnosti se mu nakonec podařilo celý pluk shromáždit včas a protiútok Srbů odrazit.
Srbští vojáci pochodují do bitvy na řece Drině v září roku 1914.
Ofenzíva u Gorlice
Ještě během bojů v Srbsku byl na konci roku 1914 František Schöbl povýšen na plukovníka. V květnu 1915 se stal velitelem 21. pěšího pluku, jehož mužstvo tvořili z 90 % Češi. S touto jednotkou se účastnil bojů u Gorlice, kde spojené síly jedné německé a dvou rakousko-uherských armád prolomily ruskou frontu a tím přinutily ruskou armádu ustoupit o několik set kilometrů na východ.
V těchto bojích byl plukovník Schöbl dvakrát zraněn. Nejprve jej u obce Rzepiennik ohlušil výbuch granátu takovým způsobem, že mu způsobil trvalou poruchu sluchu. O pár dnů později byl v bojích na řece Wislok zasažen do nohy střelou z pěchotní zbraně. Zranění bylo poměrně vážné, na frontu se mohl vrátit až na konci července.
Na italské frontě odmítl obětovat české životy
V roce 1916 byl František Schöbl převelen na italskou frontu, kde měl zůstat téměř do konce války. Na bojišti v jižním Tyrolsku úspěšně velel několika pěším brigádám. Právě tady se odehrál moment, který definoval Schöblův charakter více než všechny bitvy dohromady.
V červnu 1918, kdy už bylo jasné, že Rakousko-Uhersko válku prohrává, dostal od svého nadřízeného, generála Kasimira von Lütgendorfa, rozkaz k přímému útoku na dobře opevněné italské pozice. Schöbl jako zkušený velitel okamžitě poznal, že jde o sebevražedný manévr. Útok neměl šanci na úspěch a stál by stovky životů. Udělal proto něco, co se v armádě neodpouští – odmítl rozkaz vykonat.
Lütgendorf ho okamžitě povolal na velitelské stanoviště. Následoval rozhovor, na který Schöbl nikdy nezapomněl. Když vysvětloval, že by přišel o mnoho mužů a útok by se stejně nepodařil, generál se rozohnil. „To je právě to, co chci!“ vykřikl Lütgendorf. „Pustit žilou té holotě, těm českým lotrům!“
Rakouský generál Kasimir von Lütgendorf (1862–1958). Po skončení první světové války byl uveden na seznamu válečných zločinců, protože v roce 1914 nařídil hromadné popravy civilních obyvatel v srbském městě Šabac.
Výsledkem celého sporu bylo, že plukovník Schöbl byl zbaven velení a poslán na „zdravotní“ dovolenou. Až do vzniku samostatného československého státu potom působil jako velitel záložního praporu v Jindřichově Hradci.
Paradoxně právě během tohoto trestu, 17. srpna 1918, byl vyznamenán nejvyšším vojenským vyznamenáním habsburské monarchie – rytířským křížem řádu Marie Terezie. Císař Karel I. tím ocenil jeho hrdinství z roku 1914 na řece Drině.
Velitelem branné moci na Slovensku
Jako český vlastenec se plukovník Schöbl projevil téměř okamžitě po vzniku samostatného Československa. Přísahu věrnosti novému státu složil už dva dny po jeho vzniku - 30. října 1918. Díky výborným organizačním schopnostem potom z jindřichohradecké vojenské vytvořil jednu z prvních bojeschopných jednotek nově vznikající československé armády.
To nezůstalo bez povšimnutí u tehdejšího ministra národní obrany Václava Klofáče. Ten jej povolal do Prahy a udělil mu hodnost plukovníka generálního štábu rodící se československé armády. Republika v té době musela bránit své hranice a zoufale se jí nedostávalo zkušených důstojníků, kteří by chtěli sloužit v československé armádě.
Nejvíce kritická byla situace na Slovensku. Od počátku listopadu se je neúspěšně pokoušela obsadit československá armáda, která zde musela bojovat s maďarskou armádou. Maďaři totiž slovenské území považovali za součást svého státu a odmítali se ho vzdát. Slovensko měl pro společný stát Čechů a Slováků zachránit plukovník František Schöbl. Na konci listopadu byl oficiálně jmenován velitelem branné moci na Slovensku a mohl se pustit do práce.
Zachránce Slovenska
Nejprve provedl reorganizaci jemu svěřených jednotek a naplánoval útok na Žilinu. Maďaři jej ovšem předběhli a zaútočili na Trenčín, kde je zastavila slovenská národní garda a setnina pražských námořníků. Následný československý protiútok do nitra Slovenska byl úspěšný a na konci prosince se zastavil až u Košic a Prešova. Částečně k tomu přispěl i fakt, že Maďaři nekladli příliš velký odpor, protože se obávali sankcí za nedodržení mírových podmínek, jak je určily vítězné státy Dohody.
I přes dosažené úspěchy byl plukovník Schöbl 6. ledna 1919 nahrazen italským generálem Piccionem, který si na bojiště přivezl naše italské legionáře. Nejvíce bylo Schöblovi vytýkáno, že se mu u jeho jednotek nepodařilo nastolit dostatečnou kázeň. Někteří českoslovenští vojáci totiž přepadali obchody, vyhrožovali obyvatelstvu zbraněmi a byli často opilí. Na Slovensku měl plukovník Schöbl zůstat, jen byl z první linie odsunut do zázemí, kde se měl starat o organizační záležitosti. Z Košic měl se svým štábem zajišťovat materiální zabezpečení pro všechny československé jednotky působící na Slovensku.
První československý generál a rychlý pád
Československá vláda Schöblovi odvolání z funkce vrchního velitele na Slovensku „osladila“ tím, že jej 15. března 1919 povýšila na generálmajora. František Schöbl se tak stal prvním československým důstojníkem, kterému byla udělena generálská hodnost.
Na konci května 1919 přešla maďarská armáda na Slovensku do protiútoku. Československou armádu se jim podařilo překvapit a přinutit k chaotickému ústupu. V ohrožení se ocitlo i město Košice, proto generálmajor Schöbl přesunul svůj štáb do strategicky lépe umístěné Žiliny. Tento krok ovšem předem neoznámil, a proto jej v červnu 1919 ministr Klofáč odvolal z funkce.
Českoslovenští vojáci v první linii na Slovensku v roce 1919.
Oficiální důvod jeho odvolání nikdy uveden nebyl. Někteří historici se domnívají, že se prostě hledal obětní beránek, na kterého by se dala svalit vina za neúspěšnou obranu proti nedávné maďarské ofenzívě. Vybrán byl František Schöbl, protože měl za sebou výraznou minulost důstojníka v rakousko-uherské armádě. To bylo trnem v oku hlavně našim legionářům, kteří krváceli právě v boji proti „Rakušákům.“
Schöbl kritizuje legionáře
Na svou obranu sepsal generálmajor Schöbl „Memorandum příčin selhání vojenské organizace na Slovensku.“ V něm obhajoval vojáky bývalého mocnářství a konstatoval, že by se měly přestat hledat rozdíly mezi důstojníky a měla by se konečně vytvořit jednotná národní armáda, která by nebyla závislá na zahraniční pomoci. Neodpustil si ani kritiku legionářů, když na jejich adresu napsal: “ …náš legionář raději si nechá rozkazovati od cizinců, třebas i pochybného charakteru a pochybných schopností, než aby se podřídil čs. důstojníku [s] vyšší hodností, který byl kdysi rakouským důstojníkem.“
Tichý závěr bouřlivého života
Po odvolání ze Slovenska se Schöbl stal velitelem divize v Českých Budějovicích. V listopadu 1922 byl kvůli onemocnění zbaven velení a 1. října 1923 odešel do výslužby. Do roku 1933 žil v Českých Budějovicích, poté se přestěhoval do Prahy.
František Schöbl zemřel 8. července 1937 v Praze. Pohřeb měl s vojenskými poctami a celý obřad řídil Emanuel Moravec – ironií osudu muž, který později neblaze proslul svou kolaborací s nacisty.
Epilog: Zapomenutý hrdina
Na Františka Schöbla české dějiny téměř zapomněly. Byl to český vlastenec, což jasně prokázal odmítnutím nesmyslného rozkazu, čímž zachránil život stovkám českých vojáků. Pro mladý československý stát dokázal stabilizovat situaci na Slovensku. Přesto mu naši legionáři nikdy neodpustili jeho úspěšnou minulost v rakousko-uherské armádě. Pro ně byl nepohodlným mužem, který zosobňoval jejich nepřítele. Osud si s ním naposled krutě zažertoval na jeho pohřbu. Pohřbíval jej Emanuel Moravec, bývalý legionář a budoucí symbol kolaborace s nacisty.
Zdroje:
Kryštof Lipold: Čeští nositelé řádu Marie Terezie v letech 1914-1918. Praha 2023. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
Schöbl (Schoebl), Franz (Johann) (1868-1937), General. Österreichisches Biographisches Lexikon.
Jubileum prvního československého generála.
František Schöbl
